Co způsobilo konec éry velkých ještěrů a nástup savců na přelomu druhohor a třetihor? Sopečná činnost? Klimatické změny? Podle jedné z převládajících teorií to měl být náraz komety nebo planetky (čili asteroidu) do naší planety. Jako první s touto myšlenkou přišel v roce 1980 americký fyzik a nositel Nobelovy ceny Luis Alvarez spolu se svým synem.
Zveřejnili práci, v níž zmapovali víc přes sto jílových nalezišť obsahujících vrstvu s vysokým obsahem iridia. To podle nich muselo pocházet z mimozemského zdroje. V těchto geologických vrstvách se také nacházely minerály, které podle všeho musely vzniknout za vysoké teploty a tlaku – tzv. sferule, mikroskopické diamanty a další. Přímý důkaz ale chyběl, proto většina geologů zůstávala vůči této myšlence skeptická.
ČTĚTE TAKÉ: |
O deset let později – a dva roky po smrti Alvareze staršího – se ovšem na veřejnost dostaly výsledky geologických průzkumů prováděných v Mexickém zálivu v souvislosti s hledáním ropy. Vyplývalo z nich, že při pobřeží poloostrova Yucatán v Mexiku se nachází obrovský kráter o průměru zhruba 180 km. Je schován pod zemí a přikryt třetihorními vápencovými nánosy. Dostal jméno Chicxulub podle stejnojmenného městečka ležícího nad pomyslným středem kráteru.
Část kráteru zasahuje na pevninu, zbytek je pod mořskou hladinou. Podle výpočtů tak velký náraz mohlo způsobit kosmické těleso o průměru kolem deseti kilometrů. Stáří celé události vědci zpočátku odhadovali na 65 milionů let – plus minus milion. Do podobné éry se datovalo vyhynutí dinosaurů na základě nálezů jejich zkamenělin a datování geologických vrstev, v nichž se nacházely. Nicméně zůstávaly určité časové nesrovnalosti, z některých měření dokonce vyplývalo, že k nárazu došlo až 180 000 let po vyhynutí dinosaurů.
Poslední rána nejen pro ještěry
V únoru ovšem zveřejnil tým vědců z Kalifornské univerzity v časopise Science studii, která datování výrazně zpřesnila. Vědci se zaměřili na určení stáří tzv. tektitů – sklo připomínajících minerálů nalezených na Haiti, které musely vzniknout nárazem tělesa, které vyhloubilo kráter Chicxulub. Pomocí radioizotopových metod se jim podařilo určit jejich stáří na 66 038 000 let s přesností 11 000 let.
Jak odklonit dvě tělesa
|
Stejným způsobem datovali sopečný prach z geologických vrstev na nalezišti dinosauřích zkamenělin Hell Creek v Montaně. Z měření vyplynulo, že zkáza dinosaurů nastala přibližně 33 000 let po nárazu asteroidu či planetky do Mexického zálivu. Podle autorů je to jednoznačný důkaz, že osud druhohorních ještěrů zpečetila právě tato událost.
„Dřívější datování nebyla tak přesná a obsahovala i systematické chyby, takže souvislost mezi impaktem a vymíráním nebyla zcela jednoznačná. Tato nová studie je velmi pěkná a přináší důkaz, že je mezi oběma událostmi opravdu silná souvislost,“ komentuje novou studii Petr Pravec z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově, který se zabývá výzkumem asteroidů.
Zároveň ale upozorňuje, že dopad kosmického tělesa nejspíš nebyl jedinou příčinou vyhynutí ještěrů. Během posledního milionu let došlo nejméně šestkrát k poklesu teploty v průměru o dva až sedm stupňů Celsia. Co tyto výkyvy způsobilo, není zatím zcela jasné, mohla se na nich podílet sopečná činnost. To připouštějí i autoři studie, kteří se nyní chtějí zaměřit právě na datování sopečného prachu v Dekkanské plošiny v Indii, která vznikla koncem druhohor.
„Tyto klimatické změny samy o sobě pravděpodobně vyhynutí dinosaurů nezpůsobily, ale narušily tehdejší ekosystém. Pokud by byl zdravý, možná by následky impaktu přečkal a vymírání by nebylo tak masivní,“ podotýká Petr Pravec.
Jak přesně se vlastně náraz podepsal na konci éry dinosaurů? Do ovzduší se vymrštilo velké množství prachu, který zastínil sluneční paprsky a způsobil ochlazení. Změnila se skladba rostlin, býložravci neměli dostatek potravy a umírali, tudíž pak chyběla potrava i masožravcům. Spolu s veleještěry vyhynulo 90 procent všech živých tvorů. Nejlépe se nové situaci uměli přizpůsobit savci a zanedlouho planetu ovládli oni.
PSALI JSME: |
„Náraz kosmického tělesa pravděpodobně nebyl jedinou příčinou vyhynutí dinosaurů, ale podílel se na něm rozhodující měrou. Dá se říct, že pro ně byl poslední kapkou, která zpečetila jejich osud,“ uvádí vedoucí výzkumného týmu profesor Paul Renne z Kalifornské univerzity v tiskovém prohlášení.
Konec jedné záhady
Tím ale nové poznatky o kráteru Chicxulub nekončí. Nedávno zveřejnila Katarina Miljikovičová z Ústavu věd o Zemi v Paříži (v době psaní studie působící na Imperial College v Londýně) v časopise Earth and Planetary Science Letters práci, o níž informoval na svém webu časopis New Scientist.
Mladá výzkumnice matematicky modelovala krátery vzniklé dopadem dvojplanetek. Už dlouho totiž astronomy trápila jedna nesrovnalost: v našem vesmírném okolí je zhruba 15 procent planetek dvojitých nebo vícečetných, ale na Zemi i na Marsu jsou dvojitá pouze tři procenta kráterů. Kde je zbytek?
Katarina Miljkovičová ve své práci ukázala, že se dobře maskují. Při dopadu pochopitelně záleží na vzájemné poloze obou těles. Někdy se tedy stane, že spadnou oba do stejného místa, jindy vytvoří víceméně kulatý kráter s protáhlýma „ušima“. Dokonce se jí podařilo osm kráterů s těmito typickými znaky objevit na povrchu Marsu.
„Její práce sice není úplně převratná, ale přináší hezké a podrobně propočítané potvrzení toho, co se očekávalo, přičemž vysvětluje i zmíněný rozpor mezi počtem pozorovaných dvojplanetek a dvojitých kráterů,“ konstatuje Petr Pravec.
Je to logické i vzhledem k tomu, že tělesa obvykle vytvoří kráter až desetkrát větší, než je jejich průměr. Stopy po druhém tělese, které u dvojplanetek obvykle bývá menší než hlavní planetka, se tím snadno překrývají. „Srážky se odehrávají rychlostí typicky 15 kilometrů za sekundu a obě tělesa tvořící dvojitou planetku se od sebe obvykle nacházejí jen ve vzdálenosti v řádu několika desítek kilometrů. Oba nárazy tudíž dělí jen několik sekund. V řadě případů pak nejde podle tvaru kráterů odlišit, zda je vytvořil náraz jednoho, nebo více těles,“ vysvětluje Petr Pravec.
Gravitace odhaluje krátery
Studie ovšem vrhá nové světlo i na kráter Chicxulub. V roce 2010 zveřejnil profesor Jaroslav Klokočník z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově s kolegy v časopise Solid Earth EGU studii, z níž vyplývá, že by tento kráter mohl být dvojitý. K tomuto závěru došli na základě gravitačních anomálií.
„Populárně řečeno – tam, kde je nedostatek hmoty, je záporná tíhová anomálie, a tam, kde je hmoty nadbytek, je naopak kladná anomálie,“ vysvětluje Jaroslav Klokočník. Měření z oblasti Chicxulub podle něj naznačují, že v severovýchodně od hlavního kráteru se může nacházet menší druhý kráter.
„Teoreticky ovšem tato struktura mohla vzniknout i jinak, například vulkanickou činností. Poslední slovo budou mít geologové,“ říká český odborník a připouští, že po zveřejnění se jeho práce setkala s rozporuplnými ohlasy – podle některých geologů se tam druhý kráter může nacházet, měření dalších tomu ale nenasvědčují.
V každém případě ale Jaroslav Klokočník vítá práci Katariny Miljkovičové. „Udělala mi velkou radost, jsem rád, že se dvojité krátery dostávají do centra pozornosti a že se o tomto tématu mluví,“ říká. S kolegy přitom nezkoumal jenom kráter Chicxulub. Ve stejné studii se zaměřili také na oblast kolem kráteru Popigaj na Sibiři. U hlavního kráteru není pochyb o tom, že vznikl dopadem kosmického tělesa – při srážce vznikly vlivem vysokého tlaku diamanty, které se v oblasti těží.
„Z našich dat ovšem vyplývá, že se poblíž mohou nacházet dokonce tři vedlejší krátery. Pokud je v jejich blízkosti kráter vzniklý prokazatelně impaktem, byla by hodně velká náhoda, kdyby vedlejší krátery vznikly jinak,“ podotýká Jaroslav Klokočník.
Ve své práci s kolegy využil gravitační model Země EGM2008 s rozlišením zhruba 10 km na zemském povrchu, který kombinuje pozemská měření s údaji z amerických družic GRACE A a B. Tyto dvě družice obíhají planetu po téměř polární dráze ve výšce zhruba 350 kma velmi přesně proměřují svoji vzájemnou vzdálenost. Na základě toho získávají informace o gravitačním poli. V další práci chtějí čeští vědci využít i data z novější evropské družice GOCE, nesoucí gravitační gradientometr a zaměřené vedle výzkumu oceánského proudění rovněž na mapování gravitačního pole.