Číšník účet přinese, vy ho zaplatíte a opustíte podnik. Realita je ale bohužel často jiná... Netrpělivě vyhlížíte obsluhu, ale ta, jak se zdá, zařadila vaši žádost na nižší patra pomyslného žebříčku priorit. „Proč tomu tak je?“ ptám se v duchu sám sebe.
Čím dál, tím častěji to na mě dělá dojem, že pozornost obsluhujícího personálu má ve vztahu k době strávené v restauraci klesající intenzitu. Jako že: „Ten už všechno dostal, dojedl, kávu má, takže v pohodě... Je tu spousta nových hostů, tam to teď hoří!“ A tak moje platba počká...
Přitom čekání na účet je alespoň pro mě právě to nejotravnější. Nedobrovolně strávený čas v podniku, který jsem se už dávno rozhodl opustit. Neúprosně ubíhající čas do další schůzky. Vězení, ze kterého není legální cesty ven. A co navíc? Zbytečná chyba, která ovlivní můj celkový dojem.
Filip TrčkaFilip Trčka sám sebe s nadsázkou označuje jako restauračního voyera. Ve své pracovní době (i mimo ni) chodí do restaurací Ambiente, všímá si chyb, upozorňuje na ně a pomáhá je odstraňovat. Zkušeností na to má dost – v roce 1997 nastoupil do Pasta Fresca, byl manažerem v Mánesce, později vedl servis v La Degustation Bohęme Bourgeoise. Bezmála tři roky působil také v newyorské Hospodě. |
Před časem mě zaujal článek s titulkem „Čekáním na platbu v restauraci strávíme až 40 hodin ročně.“ Po přečtení rozhovoru s Lukášem Uhlem, CEO společnosti Re-bells, která přichází se zajímavým řešením pomocí zvonečků pro přivolání obsluhy jsem lehce znejistěl. Jsem sice ze staré školy, novým technologiím se ale vůbec nebráním. Řekl bych spíše naopak. I přesto, že pohádkové zvonečky nakonec můžou fungovat, já osobně jsem zastáncem přirozenější cesty.
Cesty intenzivní každodenní práce s personálem, kvalitního manažerského vedení a tréninku empatie a pozornosti. Je to něco, čemu věřím a mám to ověřené z praxe. Ale ať už se čekání v restauracích podaří zkrátit jakýmkoliv způsobem, jedno je jisté. Vděčné za to budou obě strany. Hosté i obsluha.
