Velikonoce jsou svátkem znovuzrození. A to nejen v liturgickém slova smyslu. V přírodě se všechno probouzí k životu a to se logicky projevuje i v kuchyni. V hospodářstvích, kde se o zvířata starají tradičním způsobem, se v tuhle dobu výrazně zvyšuje snáška slepic, zimní mláďata dorůstají do velikosti na pekáč a mléko už dávají kozy, kravky i ovečky.
„Skončil pochmurný půst, přišlo jaro a s ním nové naděje. A že Velikonoce patřily k největším svátkům v roce, tak se hodně vařilo a peklo, pokud bylo z čeho,“ píše etnograf Jaroslav Štika ve svém spise Lidová strava na Valašsku.
Není divu, že mezi nejvýraznější symboly Velikonoc patří ty jedlé. V první řadě mezi ně náleží vejce, které je zárodkem nového života a symbolizuje plodnost a budoucí úrodu. A pak samozřejmě velikonoční beránek, ať už ten sladký, nebo skutečná pečínka. Odkazuje jak na Krista, tak na židovský pesach, tedy svátek oslavující vyjití Židů z otroctví, během nějž se beránek v chrámu tradičně obětoval. Třetí surovinou, která je s Velikonocemi jasně spjata, je zelené býlí, čtvrtá má naopak žlutě bílou barvu jarního mléka.
Vajíček za rendlíček
Vajíčka se přidávají skoro do každého velikonočního jídla. Do kopřivové „hlavičky“ na Hané i do zaklechtané baraniny čili masového nákypu, jaký je typický pro okolí slovenského Zvolena. Na Slovácku se třeba tradičně připravují „kúsky“ s rozkvedlanými vajíčky a čerstvou pažitkou.
„Velikonoce byly snad jediným časem, kdy se vejci nešetřilo,“ píše Štika a líčí, kterak
Norové si pomlázku nepletou. Na Velikonoce místo toho hádají, kdo je vrah |
koledníci chodili po chalupách, aby si na nějaké to vajíčko přišli. Ve valašském Nedašově se na Bílou sobotu sbíralo na společnou vaječnou hostinu s touto rýmovačkou: „Poslali nás naši páni, abyste nám dali za klepání pár vajíček na rendlíček.“
Vajíčka se spolu s dalšími pokrmy na Bílou sobotu světila v kostele. V neděli, na Boží hod, se pak scházely celé rodiny, ale i lidé ze sousedství a svěcená vajíčka společně jedli. To proto, aby nezabloudili. Na Orlickoústecku například věřili, že i kdyby někdo zabloudil, měl si vzpomenout, s kým jedl velikonoční vajíčko, a cestu domů pak určitě najde. Někde se vejce krájela do mísy a podávala s kyselou omáčku. Jinde se přidávala i do nadívání (zvaného také hlavička, babka či baba), které se pak jedlo přímo z hrnce a většinou bylo kořeněno kmínem a utlučeným novým kořením.
Líbezná vůně
Další surovinou, která má o Velikonocích podle tradice ovládnout stůl, jsou bylinky a rozličné divoké bejlí. Co přesně se bude servírovat, se rok od roku mění: když vyjdou Velikonoce na časný termín, bude to možná jenom omáčka z mladých kopřivových lístků, později už můžete vyzkoušet i studenou polévku z prvních ředkviček ozdobenou kvítky sedmikrásky. Čerstvé bylinky jsou tím pravým, co organismus nakopne po dlouhé zimě, kdy mu chyběly vitaminy a byl oslabený plískanicemi a nízkými teplotami. A je celkem jedno, zda utrhnete první lístky máty z balkonu nebo zda vyrazíte na louku pro ty pampeliškové.
Velikonoce podle předků. Zdobení kraslic, frgály a řemeslná výroba |
„Pro líbeznou chuť a vůni jsou dvojnásobnou měrou potřebné ve venkovské kuchyni, ve které převládají pokrmy mléčné, bramborové nebo moučné, více méně nevýrazné v chuti,“ dává nadčasovou radu prvorepubliková odbornice na výživu Marie Ulehlová-Tilschová.
Z pastvy
Předposlední noha, která podepírá velikonoční stůl, je možná méně viditelná než ty ostatní. Samotné mléko se nejvýš přidává do sladkostí, jako jsou jidášky či mazanec, nebo se z něj dělají čerstvé kozí a ovčí sýry.
Kdo nekupuje mléko z velkochovů, ale vyhledává malé zemědělce, určitě si v tuhle část roku všimne změny v chuti: zvířata se znovu pasou na trávě, mléko má žlutější odstín a výraznější chuť. Efekt zeleného krmení je velký.
Jako ideální doplněk tradičního velikonočního menu se díky mléčným výrobkům nabízejí saláty z mladých lístků s kousky čerstvého sýra nebo tvarohové pomazánky s nasekanou pažitkou. Vymýšlet se dají taky různé osvěžující chladné polévky, pro něž je ideálním základem zakysané mléko či jogurt.
A aby se sváteční stůl neviklal, je tu i čtvrtá moha, která je nepostradatelná. Představuje ji pečený beránek či jiné mladé maso. V mnoha rodinách se dnes připravuje nadívané kuře či telecí na másle, ještě v 19. století byla ale velmi běžná jehněčí (popřípadě kůzlečí) pečínka, protože chov ovcí byl ještě značně rozšířený. Když huňatých stád začalo na pastvinách ubývat, nahradil je alespoň sladký beránek z piškotového těsta. Dnes se jehněčí na české sváteční tabule opět vrací – ačkoli je ještě stále docela obtížné sehnat ho a farmáři, kteří je prodávají, nestačí uspokojovat poptávku.