Poslední hrdinové ročníku 21: výjimečné příběhy českého partyzána a polského parašutisty

Mohla to být velká sláva, ovšem kvůli koronavirové pandemii se vše odbylo několika články v polských novinách. Aleksander Tarnawski, poslední žijící polský parašutista, který za války seskočil nad územím okupovaným nacisty, oslavil sté narozeniny v rodinném kruhu doma ve slezských Gliwicích. Byl jedním z hrdinů, pro něž se vžil název „cichociemni“, tedy lidé, kteří se zjevují z nebe za tmavých nocí.

Zemřel Bernard Papánek, jeden z posledních bojovníků od Tobruku a Dunkerku. Bylo mu 101 let

Váleční parašutisté byli příslušníky Zemské armády (Armia Krajowa), podzemní odbojové skupiny řízené z Londýna. Za celou válku jich na okupované území seskočilo celkem 316, třetina z nich padla. Je to o něco lepší bilance, než měla stovka československých padákových agentů z Londýna – jich nasazení nepřežila polovina.

Na svůj věk je poslední cichociemni neskutečně čiperný a ještě během mé návštěvy před třemi lety docela dobře chodil. Neměl uniformu obtěžkanou řády a nijak moc se mu nechtělo vyprávět o válečných zážitcích. „Měl jsem k válce trochu jiný přístup než někde vyskočit zpoza rohu a hned střílet. Je spousta jiných možností, zabíjet má být úplně to nejkrajnější řešení,“ řekl mi v rozhovoru na jaře 2017.

Z nebe nad Varšavou

Do širšího povědomí veřejnosti vstoupil až poté, co překročil devadesátku. V září 2014 seskočil ve svých třiadevadesáti letech z dvou tisíc metrů na tandemu s příslušníkem speciální jednotky GROM, byl to jeho první seskok od dob válečného nasazení. O rok později ho polská armáda povýšila na kapitána, a nakonec na majora. Dočkal se i životopisné knihy v podání autorů Emila Marata i Michała Wójcika (Historia cichociemnego Aleksandra Tarnawskiego ps. „Upłaz“, vydavatelství Wielka Litera, 2016).

Bývalý americký voják po 76 letech vypátral zachráněné děti. Setkali se prostřednictvím videokonference

Aleksander Tarnawski se narodil ve vesnici Słocin v dnešním Velkopolském vojvodství v učitelské rodině. Absolvoval gymnázium a v roce 1938 začal studovat ve Lvově chemii, proto nebyl na konci léta 1939, kdy byla válka s Německem na spadnutí, mobilizován do polské armády. Přesto utekl do Maďarska, odkud se dostal k zahraniční armádě do Francie a po jejím pádu do Anglie.

„Jednoho dne asi v roce 1943 mě zavolali do kanceláře, kde byl plukovník z Londýna, a nabídl mi, zda bych neměl zájem být vysazen v Polsku. Měl jsem plné zuby té věčné nečinnosti ve vojenském táboře a bez váhání jsem se přihlásil,“ říká.

Náročným výcvikem prošlo 606 ze 2413 kandidátů. Školili se o situaci doma v Polsku, v ovládání zbraní, práci s výbušninami i třeba silent killing, tiché zabíjení. Pak se přesunuli do Itálie a v noci na 17. dubna 1944 spolu s dalšími dvěma výsadkáři Stefanem Górskim a Marianem Kuczyńskim nastoupili v Brindisi do letadla 138. polské perutě specializované právě na shozy parašutistů.

Bombardér odstartoval směrem na sever k Varšavě. Polští cichociemni na rozdíl od československých parašutistů v závěrečných fázích války neskákali naslepo, na zemi poblíž Varšavy je očekávali odbojáři. „Každý z nás měl dvě pistole a další výzbroj, ale absolutně nejdůležitější věc byl pás se zlotými a americkými dolary. Po přistání na zemi nám ihned ty pásy sebrali,“ vzpomíná Tarnawski.

Jaroslav Lonek stavěl letadla pro Baťu. Němci ho popravili pár týdnů před koncem války

Po aklimatizaci v hlavním městě poslali Tarnawského do Nowogródku na území dnešního Běloruska. Tam působil jako velitel čety i instruktor pro práci s výbušninami. Před německými úřady měl krytí příslušníka Todtovy organizace, doklady vyrobené v Polsku fungovaly. „Gestapo pro nás nebylo až takovou hrozbou, mnozí z nás včetně mě jsme působili na venkově a ani moc nehrozilo, že bychom se mohli potkat. Pro běžné lidi nakonec ani gestapo nebylo tak strašné jako szmalcowníci. Byli to polští bandité, kteří se živili vybíráním výkupného od ukrývajících se Židů či jim pomáhajících Poláků. Okrádali je a předávali gestapu,“ říká Tarnawski. Zemské armády se ale i szmalcowníci báli, věděli, že mohou schytat kulku do hlavy.

Osvobození Sovětskou armádou neznamenalo pro Tarnawského a jeho druhy konec války, ale jen změnu nepřítele. Mezi polskou Zemskou armádou a Sověty totiž panovalo stejné nepřátelství jako mezi polskými partyzány a Němci. Jedním z prvních kroků, které „osvoboditelé“ nařídili, bylo odevzdání zbraní. „Nikdo to neudělal. Takže jsme vlastně byli stále ve válce proti Sovětům,“ říká Tarnawski. Jednou takto třeba narazil na sovětského letce, jak přistál s malým dvouplošníkem na louce. „Mohl jsem ho rovnou zastřelit, stejně tak ale on mě. Místo toho jsme prohodili pár slov, já obrátil koně a jel dál,“ vzpomíná.

Aleksander Tarnawski po válce dostudoval chemii a dělal navenek usedlou kariéru chemického inženýra. O své minulosti nemluvil a zřejmě díky tomu přežil represe proti příslušníkům Zemské armády. Šlo tu doslova o krk, protože ani tresty smrti nebyly výjimkou. Karty odkryl až při odchodu do penze, kdy už to prý bylo všem jedno.

Poslední žijící cichociemni vzpomíná na armádu spíš ve zlém – prý rozhodně nebyl správný typ pro vojenskou kariéru. „Armáda bylo to nejhorší, co může být. Jestli mě něco nebavilo, tak panáčkování a salutování,“ říká s tím, že v odboji platily své zákonitosti. „Nikdo se před nikým neplazil a nesalutoval. Poslouchat se muselo, aby lidé přežili a fungovali. A pokud jsi zradil, pak kulka,“ dodává.

Partyzánský komisař

Miroslav Vostřel se stých narozenin nedočkal jen těsně – zemřel v roce 2020. Na rozdíl od parašutisty Tarnawského o svých zážitcích vyprávěl rád a hovor prokládal konkrétními jmény. Společné mají to, že oba prošli skutečnými boji, partyzán Vostřel dokonce byl v první linii nepřetržitě od roku 1942 až do konce války v pětačtyřicátém. O zážitky jeho a bratra Eduarda, který zemřel před několika lety a rovněž bojoval s partyzány, se však dosud nikdo v Česku příliš nezajímal.

Nelehká cesta k Norimberskému procesu. Soud trestající zločiny 2. světové války začal přesně před 75 lety

Oba bratři pocházeli z české krajanské komunity v Jugoslávii, v dnešním Chorvatsku. Před válkou tato komunita, soustředěná především kolem města Daruvaru, čítala na 40 tisíc lidí (dnes je to kvůli repatriacím a postupné asimilaci kolem deseti tisíc). Zdejší Češi byli a stále jsou především velcí vlastenci a boj proti německému nacismu brali jako svou více než svatou povinnost.

Vostřela to po okupaci Jugoslávie německou armádou v roce 1941 přivedlo do řad komunistů. Ti byli tehdy v boji proti fašistickému režimu Anteho Paveliče (tzv. ustašovců), který vznikl na území Chorvatska jako německý satelit, nejaktivnější. „Když jsem viděl, co dělali se Židy, jak je odváželi a rabovali obchody, nešlo tomu jen tak přihlížet,“ říká.

Spolu s dalšími vozil papír pro ilegální tiskárnu v Bělovaru a distribuoval letáky. Skupině se ale dostala na stopu policie a dva tajní přišli i pro Miroslava Vostřela. „Jeden se učil jezdit na motorce a zajímal se o startér položený na peci. Já využil chvilky a byl jsem za barákem v kukuřici. Odtud pak vedla cesta do partyzánské vesnice,“ říká.

„Partyzánská taktika má jedno zásadní pravidlo – útočíme, jen když máme jasnou převahu. Vždycky to ale dodržet nešlo,“ vzpomíná. Poprvé bojoval ve Špánovicích, kde partyzáni zaútočili, protože ustašovci tu – jak říká – vyháněli srbské usedlíky a osídlovali jejich domy Chorvaty z jiných částí někdejší Jugoslávie.

Miroslav Vostřel začínal v 17. brigádě partyzánského vojska od píky. „Zbraní nebylo dost, a tak jsem nejdřív dostal loveckou pušku. Až potom, když jsme ukořistili vojenské, jsem vyfasoval skutečnou zbraň a cítil se opravdu jako partyzán,“ říká. Na svazích Papuku, asi tisíc metrů vysokého zalesněného pohoří, onemocněl tyfem a dostal se do nemocnice, ke které se ale blížila německá ofenziva. „Doktor nás uklidňoval, že máme zůstat a podle válečných pravidel se nám nemůže nic stát. Nakonec jsem se přece jen sebral a šel. Dobře jsem udělal, protože ty, kdo zůstali, Němci postříleli,“ říká.

Nakažený tyfem bloudil s ustupujícími partyzány po lesích Papuku, nakonec se zhroutil do křoví a tam přečkal několik dnů, než se dostal z nejhoršího. Po uzdravení dostal rozkaz hlásit se u československé jednotky, ustavené 3. května 1943 v pohoří Papuk. Partyzánský prapor Jana Žižky z Trocnova se v říjnu 1943 stal brigádou, Miroslav Vostřel se s českými spolubojovníky poprvé dostal do boje u vesnice Sibinj, a to za poněkud dramatických okolností: „Přišli jsme do vsi, lehli na zem a usnuli. A ráno vidíme – Němci 200 metrů od nás,“ popisuje situaci, kdy Němci vlákali partyzány do léčky. Ti však neztratili hlavu, bránili se a ze všeho se šťastně dostali.

Obava z Čechoslováků

Úkolem Miroslava Vostřela u československé jednotky bylo dbát o správného bojového ducha vojáků. To sebou neslo i odvody rekrutů v českých vesnicích, kde se však ne každému chtělo bojovat. Občas bylo potřeba silnější slovo nebo i hrozba zbraní. Příkladem šly ovšem tamní dívky, které se (v rozporu s prvorepublikovými řády, podle nichž se brigáda řídila) hlásily do jednotky dobrovolně a vyzývaly váhající mládence k následování.

Jako komisař ale také odradil velitele brigády Josefa Růžičku od riskantního boje v otevřeném terénu. „Byly to Rommelovy (polní maršál Erwin Rommel – pozn. red.) tanky pískové barvy, stažené z Afriky, i bicyklistické jednotky. Němci uměli bojovat,“ říká. Dost práce taky dalo udržet bojového ducha v momentě, kdy překročili řeku Sávu a vydali se na území dnešní Bosny a Hercegoviny. „Bylo potřeba některé partyzány hlídat, aby nám neutekli. Byli zvyklí, že bojovali kousek od své vesnice a chodili se na noc vyspat k manželce,“ vzpomíná.

Československou brigádou celkově prošlo 3000 až 3500 lidí, na 800 (podle poválečných údajů až 1100) bojovníků padlo. Těsně před koncem války, 24. dubna 1945, pak velení v čele Josefem Brozem Titem jednotku rozpustilo a včlenilo do jugoslávské armády. Proč se tak stalo a zda byly příčinou obavy z přílišného sebevědomí české a slovenské menšiny v budoucí Jugoslávii, o tom se pouze spekuluje. Miroslav Vostřel se stal personalistou divize a v armádě zůstal i po válce.

„Jugoslávský pohled“ na válečné události mu zůstal do posledních dnů. Zcela jinak než chorvatská společnost se díval na masakr po událostech u rakouského městečka Bleiburg. Ustupující ustašovci i s rodinami se tam snažili dostat do britského zajetí, byli však 15. května 1945 vydáni zpět do rukou partyzánů, hnáni zpět do Slovinska a Chorvatska a cestou masakrováni. Odhady počtů obětí se pohybují v rozmezí 50 a 250 tisíc a v Bleiburgu se ve výroční den pořádají piety, kam míří vlastenecky naladění Chorvaté z celé země.

„Ti, kdo se dostali do zajetí, byli postříleni,“ komentuje to Miroslav Vostřel. „Proč? Podívejte se, co sami dělali. Neuměli ani pořádně bojovat, ale nejvíc jim šlo zabíjejí civilistů.“