Desítky let kritizovaly lidskoprávní organizace venezuelské věznice za to, že za jejich zdmi dochází k vážným prohřeškům proti lidským právům.
Ačkoli vláda prosadila reformy pro zlepšení životních podmínek, některé věznice stále patří mezi nejpřeplněnější a nejnásilnější v Latinské Americe.
Ani to však nezastavilo misionářku, která patří k Řádu mercedariánských rytířů, aby vězně učila základům života, jako je gramotnost. „Jsem šťastná, když se naučí číst a psát. Vidím, že jsou z toho nadšení. Znamená to, že si mohou přečíst oficiální dokumenty o sobě a svém soudním řízení,“ říká dvaapadesátiletá jeptiška Rojasová.
Přísná pravidla
„Vždy jsem v jejich tvářích viděla tvář Boha,“ popisuje serveru BBC při své cestě do věznice ve venezuelském státě Guárico, vzdálené tři hodiny jízdy autem od hlavního města Caracas.
Ačkoli vězení zvenku hlídá venezuelská národní garda a ředitel i zaměstnanci spadají pod ministerstvo, uvnitř tomu šéfují samotní vězni. Mají zbraně, jasnou vedoucí strukturu a přísná pravidla. Ten, kdo je nedodrží, často zaplatí svým životem, tvrdí bývalí trestanci a lidskoprávní skupiny.
Káznice byla postavena s kapacitou pro 750 lidí, ale v současné době je tam kolem tří tisíc chovanců.
Charismatem a houževnatostí si sestra Neyda získala důvěru vězňů. Místem, které je velmi nebezpečné a nepředvídatelné a kde jsou násilnosti na denním pořádku, kráčí, jako by byla nedotknutelná.
Smrt na předvolebním mítinku. Ve Venezuele zastřelili oponenta režimu |
„Jsem si jistá, že mě nikdy nezastřelí. Bůh je se mnou. Nic mi neudělají, vlastně mě ochraňují,“ říká jeptiška.
Jsem hlasem mužů
Ač si uvědomuje, že mnozí chovanci spáchali vážné zločiny, nevnímá je jinak než jako boží děti. „Ztratili svobodu, ale ne svou důstojnost. Jako misionářka mercedariánských rytířů, která pracuje ve vězení, jim musím sloužit každý den.“
Na otázku, jak se s nimi cítí, laskavě odpověděla, že jsou blízko jejímu srdci. „Mnozí z nich byli opuštěni, ale mají nás. Jsem hlasem mužů, kteří žádný hlas nemají.“
Při vstupu do věznice zdraví jeptiška dvojici ozbrojených chovanců, kteří hlídají vstup, slovy: „Dobré ráno, mí synové, Bůh vám žehnej.“ Dívá se jim při tom do očí a třese si s nimi rukou. „Amen, sestro,“ odpovídají a vpouštějí ji dovnitř.
Kvůli barvě jejího řeholnického oblečení ji tu přezdívají La Gota Blanca (Bílá kapka). Když kráčí vězením, jsou slyšet výkřiky: „Oblékněte si košile!“ Všichni polonazí chovanci z respektu k jeptišce poslouchají.
#Nacional Por más de 17 años Neyda Rojas ha trabajado con los reos de la PGV https://t.co/fz3iYScbbG pic.twitter.com/aoKOIn8JOp
— Contrapunto (@contrapuntovzla) 28. Listopad 2015„Pojďte se mnou strávit hezké odpoledne. Očekávám vás ve třídě,“ říká jim sestra Neyda laskavě, ale pevně.
Jeden z vězeňských vůdců, který si odpykává 17letý trest, ji láskyplně zdraví. „Míval jsem malé srdce,“ říká. „Ale díky sestře Neydě je teď obrovské. Učí nás lidskosti a duchovnosti.“
Dítě v krabici od bot
O několik minut později se ozývá opakovaná střelba, která návštěvníkům připomíná, kde se nacházejí. Jeptiška uklidňuje redaktory, ať se nebojí, že vězni pouze zkouší své zbraně.
Venezuelský opoziční předák Lopéz půjde do vězení. Odsedí si skoro 14 let |
Díky jejím žádostem dostali vážně nemocní chovanci léky a snížení trestu. Neyda Rojasová vzpomíná na diabetika, kterému amputovali obě nohy, ale neměl invalidní vozík. „Bylo krásné, když jsem ho mohla předat jeho rodině.“
Říká, že věznice jí dala možnost, aby se cítila jako matka. Jedna z jejích nejhlubších vzpomínek je, když jedna z chovanek otěhotněla a ona dítě rodila. Jindy jí zas žena předala své dítě v krabici od bot. Holčička měla vrozený syfilis a ve střevech červy. Sestra musela prosit doktory, aby jí pomohli dítě zachránit.
Navštěvovala ji v nemocnici každé tři hodiny. Ptala se maminek, zda by nemohly dítě nakojit. Té dívce je dnes 18 let. Říká, že má tři matky – tu biologickou, která zemřela ve vězení, adoptivní matku a sestru Neydu.
