24. října 2015 11:00 Lidovky.cz > Zprávy > Dobrá chuť

Svatomartinskou husu v obchodě nenajdete.
Lidé se za ní vydávají na venkov

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 8Diskuse
Česká husa patří k nejstarším užitkovým plemenům v Evropě a archeologické... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Česká husa patří k nejstarším užitkovým plemenům v Evropě a archeologické... | foto:  Petr Topič, MAFRA
Svatomartinská husa patří k nejoblíbenějším českým tradicím. Spolu s trendem využívat lokální potraviny přibývá obchodníků, kteří nabízejí na sváteční stůl pravou českou husu. Jenže to není pravda. V obchodě ji neseženete. A nebýt party nadšenců, kteří jezdili po vesnicích a hledali poslední čistokrevné kusy, z návsí a dvorků by zmizela navždy. Také dnes je třeba za bílým opeřencem vyrazit na venkov.

Bylo to někdy na přelomu 70. a 80. let minulého století. Jaroslav Kalaš, rodák z­ Královéhradecka, tehdy každou volnou chvíli podnikal cesty do Krkonoš a Orlických hor. Objížděl i ty nejzapadlejší vesnice a nakukoval přes plot na dvorky. Hledal husy, poslední jedince „originální“ české husy, nepokřížené s cizími plemeny. Vzpomíná, že to bývaly cesty hodně napínavé, a­také si – jako by to bylo včera – vybavuje tu radost, když se mu nějaký párek podařilo vypátrat.

Zhruba ve stejnou dobu podobné „husí“ výlety pořádalo dalších šest lidí. Hlavně do vsí v západních a jižních Čechách. Úsilí se vyplatilo. Podařilo se najít zbývající kusy bílých opeřenců, jejichž nepříbuznost a čistokrevnost postačovala, aby se kdysi slavné národní plemeno podařilo vzkřísit a zachránit. Proč to všechno? „Jsem neskutečný patriot, česká husa je naše kulturní památka, má historii delší než kladrubský kůň,“ říká hrdě Jaroslav Kalaš a dodává, že vyrůstal na venkově, tudíž má k­domácímu hospodářství odmala vztah.

Svatomartinská husa patří k nejoblíbenějším českým tradicím.

Už v roce 1982 spolu s dalšími nadšenci stál u založení Klubu chovatelů českých hus. Přesto to ještě v první polovině devadesátých let minulého století s českou husou nevypadalo dobře. Hrozilo, že bude zařazena do takzvané červené knihy kriticky ohrožených živočichů.

Dnes Jaroslav Kalaš s uspokojením hlásí, že česká husa byla zachráněna. „Mezi drobnými neregistrovanými chovateli, kteří nejsou nikde organizovaní, jí může být na dva tisíce kusů,“ odhaduje. „V národní genové rezervě jich je registrováno zhruba dvě stě,“ dodává Kalaš. Z ­oněch sedmi lidí, kteří českou husu zachránili, žijí včetně Jaroslava Kalaše jen tři. Těch, kteří si ji pořizují, ale stále přibývá. Někteří možná také kvůli patriotismu, ale většina hlavně proto, že má nesporné, staletími prověřené kvality.

Dvojitá zkáza

Česká husa patří k nejstarším užitkovým plemenům v Evropě a archeologické nálezy zbytků koster doložily, že se u nás chovala už ve 14. a 15. století. Na venkově byla velice rozšířená, hejna byla k vidění na každé návsi a u každého rybníčku. Ještě v polovině 19.­století se vyvážely vykrmené české husy do Německa, ponejvíce do Bavorska – dobové statistiky říkají, že to bylo až padesát tisíc kusů ročně. Hlavními dodavateli byli statkáři z jižních a západních Čech.

Němečtí sousedé na huse oceňovali velmi šťavnaté maso, které však bylo méně tučné, a tudíž i lépe stravitelné. Ve světě česká husa měla jméno i­díky unikátnímu, neskutečně jemnému a pružnému prachovému peří s vynikajícími termoizolačními vlastnostmi. Ročně se ho vyvezlo víc než tisíc tun. „Peří tvoří ne nepatrnou část našeho vývozu do Německa, Franci a Anglie. I u nás jest nemalým dílem domácího příslušenství a zejména každé nevěsty. Peřiny tvoří hlavní díl majetku chudého domkáře či podruha a­přečasto musí vypomáhati peřina z­největší tísně,“ píše se v knize Výnosný chov drůbeže – Návody pro hospodáře a­hospodyňky z­roku 1924.

V druhé polovině 19. století, kdy bylo kvůli rozvoji měst třeba zajistit intenzivnější chov jatečné drůbeže, začaly první pokusy křížit českou husu s těžšími plemeny – zejména s husami emdenskými, tuluskými a pomořanskými. Jinak řečeno: aby se nakrmila města, bylo nutné chovat více hus a s větším množstvím masa.

Postupem času se od křížení upustilo, protože výsledky se nedostavily a navíc česká husa ztrácela své nejlepší vlastnosti: nejen méně tučné maso a prachové peří, ale i­odolnost vůči tuhým zimám, schopnost sedět na vejcích a dvakrát do roka vyvádět mladé. Začala se proto raději chovat jiná plemena a­o­českou husu přestal být zájem.

První pokus o její záchranu proběhl ve 30. letech minulého století. Také tehdy dávali chovatelé dohromady zbytky českých hus z některých jiho- a západočeských selských dvorů.

„Druhou ránu dostala po kolektivizaci zemědělství. Režim pod heslem Nakrmíme celou republiku začal českou husu opět křížit s­jinými plemeny, aby byla co největší výtěžnost,“ uvádí Jaroslav Kalaš. Opakovalo se to, co na konci 19. století. Experimenty končily neúspěchem, původních českých hus kriticky ubývalo. „Když jsme začínali, dávali jsme si mezi sebou chovné kusy zadarmo, aby se zachoval geneticky čistý rod,“ vzpomíná Jaroslav Kalaš na osmdesátá léta minulého století.

A také odpovídá na otázku, proč vlastně česká husa stála za takové úsilí. Bylo to nejen kvůli výše zmíněným přednostem, ale také proto, že má skvělé vlastnosti pro menší hospodářství. Je odolná, snese i velké mrazy, skromná a­nenáročná na chovatelské prostředí. Stačí jí kousek louky a třeba jen maličký rybníček. Za skutečnou raritu je dnes považována její schopnost odchovávat housata, což už drtivá většina ostatních plemen neumí - jejich vejce je třeba dávat do líhní a mláďata odchovávat uměle.

Také dnes je třeba za bílým opeřencem vyrazit na venkov.

„Hodně lidí se nyní vrací k chovu po staru. Mají domky na vesnici a snaží se to dělat poctivě, tak jako dřív. Takže pastva na louce, rybníček, žádné umělé granule. Lidé navíc nechtějí řešit, kde ‚budeme líhnout‘,“ připomíná Kalaš.

Dana Dědková z Klubu chovatelů českých hus, která hospodaří v­Radimovicích u Sychrova, však varuje před zbrklými plány: „Husa je hodně hlučná, takže je potřeba si s ohledem na sousedy všechno dobře promyslet.“ O­ housata je podle Dany Dědkové v posledních letech velký zájem, poptávka značně převyšuje nabídku. Jednou z mála možností, jak českou husu sehnat na chov, jsou tradiční výstavy. „Většina chovatelů housata ani vejce jen tak neprodává. Teoreticky je dobré přijet na nějakou klubovou výstavu a tam se přímo se s někým domluvit, to je ideální příležitost, jak sehnat chovný pár,“ připomíná Kalaš.

Křehká a šťavnatá

Česká husa je sice o něco menší než její maďarské či francouzské konkurentky, chovatelé však chválí její jatečné vlastnosti. Pokusy Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi před několika lety prokázaly, že váha husy není všechno. „Zjistilo se, že větší plemena mají velkou a těžkou kostru. Naproti tomu česká husa má lehčí skelet a co do váhy na mase se jim bez problémů vyrovná,“ popisuje Jaroslav Kalaš.

  • 8Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz