NOMÁDI: Rus nezná hodnotu peněz, ale za láhev vodky ti jde ochotně pomoci, tvrdí cestovatel

Lidovky.cz: Zatímco vaši vrstevníci jezdí za teplem na jih nebo do lázní, vy se vláčíte na Sibiř a ještě k tomu za polární kruh. Proč?
Před pár lety, než jsem dosáhl důchodového věku, tak jsem takové cestovatelské plány neměl. Nejdříve jsem jezdil do jižnějších oblastí Sibiře, jako je Tuva nebo Burjatsko. Jedním z mých hlavních cílů bylo získat materiály o tamějším duchovním životě, o šamanismu a podobně. Postupně se to těžiště cest přesunulo na sever. V mládí jsem se zajímal o polární výpravy. Sbíral jsem poštu z expedic, dopisoval jsem si s kapitány ledoborců či polárními stanicemi. A pak jsem začal do Arktidy jezdit.

Lidovky.cz: Takže si plníte sen z mládí?
Ano. Navíc pokud chcete objevovat, což mne osobně láká, tak musíte vyrazit někam, kde nepotkáte nikoho z Prahy či Českých Budějovic. O oblastech na severu Ruska zrovna knihy či reportáže nevycházejí. Nakonec jsem z této „pustiny“ začal psát cestopisy. Vlastně mě vyhecovali kamarádi a známí, kterým jsem ukazoval fotky z cest.

Lidovky.cz: Máte neobvyklý způsob cestování. Bydlíte u místních lidí, na řece plujete na nákladní lodi. Jak dlouho trvá připravit takovou cestu? A kde hledáte kontakty?
Buď máš peníze, nebo máš kamarády. Když chceš poznat nějakou zemi a dokonce o ní chceš psát, tak to ani jinak nejde. Pokud cestuješ vlastním autem, tak domorodce při nejlepší vůli potkáš na benzince, v hospodě nebo v obchodě. Ze sedmdesáti procent vidíš zemi jen za oknem. Ale když s místníma strávíš týden ve třetí třídě vlaku na Transsibiřské magistrále nebo na Kolymě v maršrutce, tak v podstatě žiješ jejich život. Mně se stává, že vyzvedávám děti svých hostitelů ze školky nebo pro ně chodím nakupovat. Je to vlastně taková sonda na vlastní kůži do života místních. Ale abych se k nim dostal, musím investovat spoustu energie a času, abych našel ty správné kontakty a lidi. V Rusku navíc není zvykem odpovídat na dopisy, když nepíše vrchnost.

Lidovky.cz: Tohle vám určitě usnadnil internet, e-maily a facebook. Nebo ne?
Ano, to je pravda. Ale nakonec ty nejdůležitější věci řešíš až na místě ústně a tam záleží na tobě, tvojí osobnosti a na tom, jak jsi přesvědčivý. Jak se říká: „líná hubu, holé neštěstí.“ Osobní kontakty jsou prostě nenahraditelné.

Lidovky.cz: Z četby vaší knihy mám pocit, že na Sibiři je vše při starém. Zikmund s Hanzelkou ukazovali, jak za Uralem tehdejší sovětský režim bezohledně drancoval zdroje a ničil přírodu. Změnilo se to?
Slovo drancování je přiléhavé. Angličané dokázali v Indii postavit 30 tisíc kilometrů železnic, Rusové za stejnou dobu postavili pět tisíc kilometrů tratí. Nejhorší je, že Rusové na Sibiři za sebou nechávají ekologickou katastrofu. Lidé k ochraně přírody vůbec, ale vůbec nemají vztah. Jsou schopni vytvořit smetiště úplně všude.

Norilsk – panorama

Lidovky.cz: Vy jste strávil nějaký čas v Norilsku, těžařském městě za polárním kruhem. Z vašeho líčení Norilsk vychází jako nejhorší místo k životu.
Když do města dorazíš uprostřed typického norilského léta, když poprchá, je osm stupňů nad nulou, bláto je černé od exhalací, tak to mluví samo za sebe. To se nedá pořádně slovy popsat. Na to by nestačil ani film.

Lidovky.cz: Ale stačilo popojet 120 kilometrů na náhorní plošinu Putorana a je to jiný příběh… Příběh panenské přírody.
To, že se tam zachovala nedotčená příroda, to není zásluha Rusů. Ani dnes se tam nedostaneš jinak než vrtulníkem, takže Putorana se svou odlehlostí zatím zachránila sama. Je do krajina s ďábelskou krásou.

Lidovky.cz: Ještě se vraťme k Rusům. Zaráží mě vámi popisovaný rozpor mezi chováním „obyčejných“ lidí, kteří se s vámi dělí o jídlo, nezištně pomáhají, nebo vás dokonce pozvou k sobě domů a fungováním státu. Stát, kde jsou obrovské zakázané oblasti, stát, který tak rád vystavuje různé propustky… Proč je Rusko takové?
To je téma na celou knihovnu. Touto otázkou se zaobírají stovky autorů ve stovkách knížek. Je těžké odhadnout, do jaké míry to způsobuje typická ruská nátura a do jaké míry je to způsobené tím, že Rusko je první stát na světě, kde se podařilo zvítězit buranům a lůze. Stačilo být lojální a kdejaký sadista či šílenec dostal volné pole k seberealizaci. V průběhu několika generací tehdejší sovětský režim zlikvidoval nejen inteligenci, ale také lidi s přirozenou autoritou a lidi samostatně myslící. Rusko nemůžeme porovnávat s jinou zemí. Má naprosto unikátní historickou zkušenost. Dnešní ruský národ, to jsou potomci vrahů a jejich obětí. Neměli bychom na Rusko hledět evropskýma očima.

Lidovky.cz: Stát by měl sloužit lidem a o Rusku se říká, že tam lidé slouží impériu. Platí to ještě?
Platí. Stačí přijít na jakékoliv nádraží. Při svých cestách jsem narazil na jedinou vlakovou stanici, kde byly peróny přizpůsobené tak, aby cestující nemusel jako kamzík šplhat nahoru do vlaku. Rusové vybudují novou stanici nebo zrekonstruují starou a stejně tam zůstane nástupiště, které od hrany dveří vagonu dělí sto dvacet centimetrů. Nahoru se škrábou babky s báglama, matky s malými dětmi. V tom je skrytá absolutní bezohlednost, alespoň podle mě.

Putoranská plošina

Lidovky.cz: Ve vaší knize popisujete opuštěnou základnu protiletadlových raket, kde zůstaly počítače, hangáry i kusy střel. Nebo nikdy nedokončená Stalinova arktická železnice, po níž za polárním kruhem zbyly lokomotivy, koleje a další vybavení. Všechno drahé věci. Proč to nikdo neodvezl a nevyužil znovu někde jinde?
Sedmdesát let v Rusku nikomu nic nepatřilo. Ti, co dřív něco vlastnili, skončili na popravišti, nebo jim všechno ukradli. Vazbu mezi vlastnictvím a hodnotou čehokoliv úplně zpřetrhali. Nabídneš člověku tisíc rublů, když ti pomůže vytáhnout zapadlé auto. On se na tebe vykašle. Ale když mu dáš láhev vodky za stovky, tak ti jde ochotně pomoci.

Lidovky.cz: Nemáte z toho depresi?
Mám. Při každém odjezdu z Východu, z bývalého Sovětského svazu, si říkám, že už se tam nikdy nevrátím, že to nemám zapotřebí. Že ten nápor na nervy nemám zapotřebí. Rusko je takový hybrid mezi policejním státem a orientálním bordelem. Tenhle systém jednou hraje ve tvůj prospěch, ale jindy jde proti tobě. A pak přijde jaro a zase sedím ve vlaku směr Moskva.