„Lokalita se nám zdála velmi dobrá a líbila se nám také myšlenka nádražní jídelny. Připravujeme klasickou českou kuchyni, ale také modernější jako jsou třeba burgery. Co se týče piva, postavili jsme celou nabídku na minipivovaru Hostivar,“ sděluje Jan Sabo, jednatel společnosti Jídla pod nos, která provozuje novou jídelnu na libeňském nádraží pod názvem Kantýna Libeň.
 |
Dosáhnout bývalé slávy z dob, kdy zde fungovala věhlasná Císařská restaurace, se snaží i podnik na Masarykově nádraží. Restaurace Masaryčka otevřela po kompletní rekonstrukci v září 2021 a nahradila tak kasino. Hazard zde fungoval místo hospody, jejíž kvalita ani návštěvnost dlouhodobě nebyla valná.
Středobodem nové restaurace pro dvě stovky hostů je výčep zasvěcený Plzeňskému Prazdroji. Prostory nenechávají nikoho na pochybách, že se jedná o nádražku. Tvarování obkladů stěn vychází z motivů linek trati při pohledu z ptačí perspektivy.
Nicméně ne všechny podniky u železnice tímto způsobem převlékly kabát. Mnohé z nich si stále drží osobitý ráz a lze je popsat snad jen jako kultovní a legendární.
Noblesa i elegance
Bývala to idyla, čas zde tekl pomalu. Dým z cigaret líně se převalující pod stropem, plné popelníky, na talíři třeba bramborák, tonoucí v louži mastnoty či obligátní klobása, zpravidla opečená hodně do tmava, což jí vyneslo přezdívku „karcinomka“. Mezi hosty trampové, legendy undergroundu a vágusové, kteří nepohrdli ani ováleným soustem na opuštěném talíři, i běžní pasažéři.
I tento pohled nabízely nádražní restaurace v 80. či 90. letech minulého století. „Nádražky představují fenomén, který patří k železnici od dob jejího vzniku. Asi od 60. 70. let docházelo k jejich pozvolnému úpadku,“ popsal vzestup a pád slavných, nejen pražských, nádražek publicista Robert Pavelka, který se věnuje pražským kuriozitám.
Navzdory nepřízni osudu nádražní restaurace v metropoli neztrácí na oblibě a žijí. Klasiku pro generace cestujících představuje například restaurace na branickém nádraží. Oblibu si získala mezi trampy, kteří odsud vyjíždějí na vandr Posázavským pacifikem. Pro některé z nich čekání na spoj u piva představovalo i konečnou. Kvůli zkonzumovaným půllitrům neměli sílu vyjet vstříc zeleni a potupně se vraceli.
Dál žije neméně slavná restaurace Dejvické nádraží na kladenské trati. Tato hospoda měla namále už několikrát. Loni v létě třeba kvůli končící nájemní smlouvě. Ustála to a o hosty nemá nouzi.
Slávu nádražek potvrzují též nejstarší bedekry. „I nádražní restaurace a čekárna III. a IV. třídy zařízeny jsou velmi vkusně. Zařízení I. a II. třídy pak slyne elegancí, sedadla ozdobena jsou zeleným aksamitem, stolky mramorové, na stropě arabesky,“ popisuje to, co čekalo pasažéry na nádraží severozápadní dráhy na Těšnově František Řivnáč, autor Průvodce po Království českém z roku 1883.
Underground i konina
Jen o něco později, na počátku 20. století, se zrodil secesní skvost Fantova kavárna na někdejším Nádraží Františka Josefa, dnes hlavním. Ta v současnosti po rekonstrukci zazářila novým životem, ovšem těšnovské nádraží definitivně zmizelo i s restaurací v roce 1985.
Zanikají také další hvězdy na tomto nebi. „Na nádraží Smíchov to byla známá Oáza. Proslula nejen coby restaurace, ale i jako jedno z filmových míst. Konkrétně v jednom dílu seriálu 30 případů majora Zemana,“ uvedl Pavelka.
Ve smíchovské Oáze nacházela azyl mimo jiné legenda českého undergroundu, básník Ivan Magor Jirous. Zesnulý duchovní otec skupiny The Plastic People of the Universe, básník a historik umění, měl tento lokál coby druhou kancelář. K vidění zde býval také herec Oldřich Kaiser.
Zanikla též hospůdka na bubenečském nádraží, při rekonstrukci stanice vzala za své klasická hospoda na nádraží ve Vysočanech. „Zajímavé osudy měla i bývalá restaurace u nádraží Hostivař, jednu dobu sloužila jako koňské řeznictví,“ vzpomíná Pavelka.
