SCHNEIDER: Demokracie strašlivě nesnáší dvojí měřítka |
Špatná komunikace přispívá k oné „blbé náladě“, příznaku čehosi nezdravého ve společnosti. Jak ji zlepšit? Jakési řešení spočívá v tom, nechat ji nejprve zhoršit až na doraz, a pak ji s úlevou vrátit na původní stav. Jako ten nespokojenec, co si šel rabínovi stěžovat, že má malý byt, a rabín mu poradil do něj nastěhovat veškerou zvířenu, co měl na dvorku, a když dotyčný nespokojenec z toho už mohl vylétnout z kůže, poradil mu rabín, aby tu zvířenu vystěhoval na dvorek, a pak uvidí, jak má velký byt.
Ne každé pravidlo je příjemné
Druhý způsob, intelektuálně náročnější, spočívá v reflexi. Příčiny blbé nálady v případě selhávající komunikace souvisejí s absencí pravidel veřejného diskursu.
Politici mají starost, politikům naznačíme. Kdo by asi měl začít konat, a tedy i diskutovat podle pravidel, stejných pro všechny, a učinit z tohoto způsobu dobrý, doporučený a důstojný zvyk? A důsledně se vyhýbat zapovězeným řečnickým faulům, jak je utřídil Arthur Schopenhauer v Eristické dialektice, nebo Karel Čapek ve svém Dvanácteru figur zápasu perem?
Onen zavrženíhodný způsob vedení diskuse totiž otravuje společnost jako dýmějový mor. Kontaminoval například mysl jakéhosi politického demografa v debatě o kvalitách analytického think-tanku Stratfor. Místo aby polemizoval s konkrétní tezí, pokusil se pavlačově zhanobit pověst jeho šéfa, George Friedmana. Prý ho citují pouze Turci a Rusové – to bylo všechno, co proti němu vypotil, argumentů nemaje. O Friedmanově proslulosti přitom svědčí jeho komerčně úspěšná firma, což jest důkaz neideologický a průkazný.
Podobně jakýsi čelistní chirurg místo věcné polemiky s názorem zaútočil osobně na autora onoho názoru. „Pro koho píše?!“ snažil se převést diskusi do souřadnic světa jemu pochopitelného.
Útok osobní namísto věcného, toť faul starý jak svět. Vždyť Schopenhauer vycházel už z Aristotela, který se musel s podobnými politickými demografy a čelistními chirurgy potýkat intenzivně, když definoval eristiku jako „agresivní způsob vedení sporu zaměřený na vítězství za každou cenu, tedy bez ohledu na pravdivost prosazovaného tvrzení či správnost argumentace“.
Ne každý oponent je příjemný
Další zlou praktikou jsou pokusy nedopustit, aby vůbec došlo k diskusi. Vytěsnit nositele „protivných“ názorů z veřejného diskursu.
Jeden bývalý disident se nedávno chlubil, že se mu podařilo zamezit v mediálním vystoupení zastánci vystoupení z NATO. Nepochopil onen bývalý disident, že právě na adresu takto pokroucených charakterů kdysi Václav Havel prohlásil „nejsme jako oni“. Protože „oni“ kdysi odmítali účast disidentů na veřejném diskursu. A nyní někteří disidenti přejali stejné manýry, a mnozí další je ani přejímat nemuseli, protože jim byly vlastní.
Proto je důvodnou žádost na politiky, chtějí-li zlepšit prezentaci jak svou, tak i svých záměrů, díla a republiky vůbec, aby začali s dodržováním takových pravidel, která jim budou vyhovovat i v době, kdy budou v opozici. Což například znamená, že v diskusích budou trvat na účasti až extrémně profilovaných oponentů, a budou argumentovat věcně, a předvedou umění naslouchat a schopnost cosi nepříjemného uznat a připustit.
Když si ale uvědomí, že by zlepšení blbé nálady mohlo pak být právem spojováno s jejich jmény, mohlo by se několik politiků najít. Vždyť podobná „sebevražedná“ taktika proslavila TGM, k němuž mnozí tolik vzhlížejí. Dočkáme se, že by někdo tím směrem i vykročil?
