Obyčejný chlap Miloš Forman. Uplatňoval selský rozum a mluvil raději o druhých

Jenže to vůbec neznamá, že by mu sláva stoupla do hlavy. On jen radši točil, raději se vyjadřoval obrazem, co chtěl říct, to dlouho a poctivě promýšlel. Nemínil mařit čas odpovídáním na opakující se a většinou i banální otázky. Myslel si, budiž řečeno oprávněně, že jeho názory jsou z jeho filmů zřejmé.

Když se však člověk s Milošem Formanem setkal osobně, s překvapením zjistil, jak „obyčejný“ je to chlap. Že zůstal takový, jak jsme jej znali, když ještě nebyl slavný. Nevyhýbal se odpovědím, spíš než o sobě však mluvil o druhých, jimiž se inspiroval, s nimiž pracoval, které obdivoval. Na to, aby kolegům vyslovil uznání, nešetřil časem…

Měl ve zvyku říkat, co si myslí, bez ohledu na nějakou taktiku. Asi jako když mluvíte se sousedem – přímo, krátce, výstižně, s humorem a nadhledem; vždycky uplatňoval „zdravý selský rozum“, někdy se jevil až neobratně sedlácky, často někoho krátce odbyl, jenže když člověk posoudil, co říká, dal mu zapravdu..

Jeho životní zkušenosti jej opravňovaly k životní skepsi, on jí však nepropadal. S přáteli se moc rád smál, měl plnou hlavu nápadů a uměleckých plánů, jimž, po pravdě řečeno, obětoval mnohé. I vztahy a důvěrná přátelství s druhým pohlavím, jemuž ani s věkem nepřestal ochotně podléhat.

Zůstal českým režisérem, i když tvořil v USA

Byl výsostně český kumštýř, i když se etabloval v Americe, i když se musel přizpůsobovat docela jinému prostředí, odlišné kultuře a zvyklostem, tamnímu vkusu, zůstal českým režisérem, který shodou okolností tvořil ve své druhé vlasti. A bylo pro něj typické, že se s domovem nemínil úplně rozkmotřit – už proto, že jeho první kariéra vznikala tady, jeho první rodina tu žila, jeho filmy tady rezonovaly po všechna léta, kdy se z Formana stala americko-česká celebrita, a hlavně: tady byly vzpomínky na leckdy „svinskou dobu“, jak říkal.

Proto se s nadšením, jež překrylo oprávněné obavy, pustil třeba do adaptace Dobře placené procházky v Národním divadle. „Tahle hra je pro mě i dnes strašně aktuální,“ tvrdil.

„Je to nejemotivnější vzpomínka na tu svinskou dobu v padesátých letech, kdy se kopírovala z Moskvy dovezená díla socialistického realismu. Tehdy bylo objevení Semaforu pohlazením na duši. A já za tohle otevření očí panu Suchému dodnes děkuju. Byla to pro mě živá voda.“

Pustil se do práce i se syny Petrem a Matějem, na něž byl velmi hrdý. Připouštěl, že právě jejich spolupráce je pro něj záchytným bodem, příslibem, že se společné dílo podaří, že si doma neudělá po všech těch letech ostudu.

Dlužno říct, že s Jiřím Suchým nikdy nepřerušil kontakt, jezdíval, ovšem inkognito, na semaforská představení, tak jako s otcovskou pýchou sledoval práci svých synů. Nikdy však ze své návštěvy neudělal událost pro média. Chtěl být neviditelný, a velmi často se mu to dařilo. Tím vzácnější pro nás, kteří jsme jej obdivovali, ovšem zůstával.