„Největší radost mi letos udělali hosté. Čím slavnější, tím kupodivu pokornější a uvolněnější,“ řekla Lidovým novinám ředitelka festivalu Radana Korená. Několikadenními návštěvami poctili LFŠ turecký filmový poetik Semih Kaplanoğlu nebo třiasedmdesátiletý irský režisér Jim Sheridan. Ten svého dvorního kolegu Daniela Day-Lewise (mj. Poslední Mohykán) publiku představil jako „nejlepšího herce, co kdy poznal, odmítajícího dělat věci na 99 procent“. Hned za roli v Sheridanově debutu Moje levá noha o ochrnutém chlapci, který se stal slavným malířem, získal Daniel Day-Lewis Oscara.
Zásadní témata i oddech
Jak kriticky a neupjatě se sousední Poláci dokážou dívat na pohnuté dějiny a kostlivce ve skříních (zakořeněný antisemitismus), ukázal film Svatba osobně přítomného režiséra Wojciecha Smarzovského. „Musím si vás vyfotit, aby manželka uvěřila, že přišel takto plný sál,“ glosoval před projekcí, která patřila k vrcholům festivalu. Jak obsahově, tak formálně. Popisných historických snímků na toto téma už bylo dosti. Nemilosrdné prolínání soudobé veselky, vzpomínek ještě žijícího dědečka na (před)válečné pogromy a příběhu prasečáku postaveného na hrobech Židů nabídlo neotřelou podívanou tnoucí do živého. S analogickým českým problémem vepřína v Letech seznámili překvapeného režiséra až diváci v sále.
Jeff Beck a Johnny Depp na desce tápou. Společné album 18 úplně neví, čí vlastně je |
V Hradišti si vybere mainstreamový i alternativní divák, předposlední festivalový den zakončovala v rámci tradičních „půlnočních delikates“ německá dekadence Kondom hrůzy, v letním kině předtím běžela zdařilá, byť ze zahraničního zdroje kompletně okopírovaná česko-slovenská oddechovka Známí neznámí, a ve stejném dni bodoval portugalský snímek Smutek a radost v životech žiraf, kde dívenka putuje se sprostě nadávajícím medvědem ulicemi Lisabonu, pátrá po smyslu života... a po 53 507 eurech na doživotní předplatné kanálu Discovery.
Letní filmová škola dostává každoročně svému názvu desítkami seminářů a diskusemi s tvůrci. Například Ondřej Vetchý v rámci své neodolatelné lekce filmu vytáhl ze spodního šuplíku vzpomínky na místy pikantní vztahy režisér vs. herec, za všechny historka z natáčení Kachyňových Sestřiček s Vetchého výkřikem „tak si ji obnažte sám, když jste tak chytrej“. Upřímná byla i odpověď na otázku, proč umělec takového formátu má potřebu hrát v povrchních snímcích. „Zavolá dobrý kamarád, zjistím, že na tom bude dělat několik dalších přátel, které rád uvidím... a já jen říkám, prosím, ať je to rychle... a následně je mi trapně, když to v kině vidí třikrát víc lidí než Kolju.“
Aktuální politika šla stranou
Rezonující ukrajinské téma LFŠ záměrně neakcentovala, nepřipojila se ani k bojkotu ruských filmů a filmařů. „Profilujeme se jako místo, které propojuje a učí vzájemnému respektu,“ komentovala to ředitelka akce. „V minulosti jsme na tyto otázky nejednou narazili, viz třeba Izrael a Palestina. Nevyhraňujeme se, naší nejvyšší hodnotou je lidskost, porozumění, hledání cest ke spolupráci, ne k tomu, co nás rozděluje.“
I v Hradišti lze zažít nudu, při snímku Zrcadla ve tmě Šimona Holého je až smutno, kolik talentovaných lidí plýtvá časem a penězi pro něco tak nijakého. O to líp pak ale chutnají filmy, které za srdce chytnou – třeba Sonáta též přítomného režiséra Bartosze Blaschkého, dojemný příběh sluchově postiženého klavíristy Grzegorze Płonky, až do jeho čtrnácti let chybně považovaného za autistu. Filmů podle skutečných události promítla letos LFŠ nebývale. Jak řekl Jim Sheridan, „život to napíše lépe než scenárista a skutečné příběhy jsou i komplexnější“.
Celkem 4600 akreditovaných během šesti dnů je na poklidné slovácké město, pět větších a dva menší kinosály plus tři stany tak akorát. V uspěchaném, eruptivním světě je LFŠ oázou normality, bez tlaku a velkých ramen.
