Poslepu na cestě

Rodinným stříbrem každého soutěžního festivalu je z definice jeho hlavní soutěž. Projíždím čtrnáctku snímků té letošní karlovarské - a až na pár vzdálených ozvěn se mnou opět skoro žádná jména nerezonují. Nestydím se to přiznat: narozdíl od sázení na jistotu v podobě prověřených jmen, jaké praktikují třeba v Cannes, kam se někteří režiséři vracejí do soutěže jako k mamince na bábovku, Vary rády loví v neznámých vodách. A já se díky tomu můžu zase cítit na festivalových osmnáct!

Je to situace, ve které se nedá prohrát. Tam, kde se orientuju, se nemůžu netěšit. Maďar György Pálfi mi zamotal hlavu svým debutem Škyt a dočista mi ji urval velmi, hm, masitou freskou Taxidermia; teď se vrací s improvizační lahůdkou Nejsem tvůj přítel. Polák Robert Gliński se se Sviňkami do duší adolescentů žijících v neutěšených sociálních podmínkách doufejme ponoří stejně hluboko a bezútěšně jako v Ahoj, Terezko. Němec Andreas Dresen mě loni nadchl Sedmým nebem,takže se už těším na tragikomedii Whisky s vodkou.

A na nepovědomou půdu se nemusím těšit o nic míň. Slovenský Pokoj v duši předchází tak dobrá pověst, až se bojím, že ten film samotný mým očekáváním ani nemůže dostát. A k takové mexické Černé ovci jsem si zatím jen přečetl synopsi a už ji mám dopředu rád...