Sedl si na mě Biľak! Pokud dítě dočte Liščí oči do konce, bude mít mnoho otázek

Navenek se ta kniha liší: je ilustrovaná (černobílé kresby se zvláštně vykloubenou perspektivou připojil Nikkarin) a svázaná v pevných deskách. Pevnější je i příběhová struktura. Pokud se Hůlová ve svých dosavadních prózách pro dospělé moc neohlížela na nějakou vývojovou logiku příběhu, nebrala v potaz jeho klasickou výstavbu, neměla nutkání děj dovést odněkud někam – pak v novince pro děti a mládež je to jinak: struktura je jasně rozvržená, má svůj start, trasu i cíl. A pracuje s prvky, jaké autorka zkoušela už ve svých posledních novelách, hlavně Zlodějka mýho táty (2019) a Stručné dějiny Hnutí (2018), totiž v kulisách, které jsou trochu fantazijní, sledují spíš možné než reálné. Jenže zatímco ve jmenovaných prózách jde Hůlová směrem k budoucímu, v Liščích očích se vrací do minulosti. A to dost radikálním způsobem: nechává své hrdiny, aby ji přepsali – dle vlastního mínění k lepšímu.

Ti hrdinové jsou dva: Eduard a Zuzana, řečení Eda a Zuzka. Je jim třináct. A zřejmě proto, že jsou dvojčata, jsou jejich party, které jdou příběhem na střídačku, napsané skoro stejně. Mluví prostě stejnou řečí. A jednoho dne zahlédnou doma v koupelně lišku. Volba zvířete, které v další příběhu slouží jako průvodce i anděl strážný, je nosná; liška symbolizuje mazanost i krásu, svobodu a dravost. A má k člověku blízko; ostatně předloni na tohle téma napsal Jiří Kratochvil skvělý román Liška v dámu.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

 V příběhu Edy a Zuzky pak liška otvírá hrdinské dvojce možnost dostat se tunelem v čase do osmašedesátého roku. A rovnou doprostřed tehdejšího srpnového dění, kdy v Československu armády Varšavské smlouvy cíleně zatarasily otevřenou cestu ke svobodě – a začaly provádět brutální odklon směr dvě dekády normalizace.

Koho bude zajímat

Eda se Zuzkou se rozhodnou situaci změnit: nejdřív v malém, pak ve velkém. V plánu mají jednak zachránit dědu (mimochodem příjmením Liška), který v reálu zemřel ve svých dvaceti letech na jedné pražské barikádě, jednak se vydají rovnou do ruského Kremlu, aby přemluvili československou vládu, co tam byla částečně unesena, částečně dovezena, že souhlas s okupací je zrada – neodpustitelná a neodčinitelná. 

Pokud jde o dějovou linku, kterou Hůlová rozepisuje, nestačí čtenář skoro stíhat veškerý ten dramatický běh: příběh nabere motivy cirkusové, paranormální, milostné, ale i obecnější společenské a politické, potažmo komické a tragické. Nejvíc asi v pasážích, kdy hrdinská dvojka, která disponuje v minulosti výhodou dočasné neviditelnosti, vstupuje do jednání s československými politiky, co mají na místě pod surovým nátlakem podepsat souhlas s „bratrskou pomocí“, a zjednat tak Sovětům alibi před světem.

Jak víme z dějin, tábory československých zajatců byly za kremelskými zdmi dva: na jedné straně Husák s Biľakem, na druhé pak Kriegel s Dubčekem. Servilita a zbabělost versus odvaha nesouhlasit, protestovat. Hůlová ale nepolarizuje pohádkově, hlavně v případě kladných hrdinů; Dubček sice půjčí Zuzce, co právě dostala svou první menstruaci, slušivé modré tepláky, ale zároveň je v jeho profilu zřejmá psovská, poslušná a ustrašená faseta.

 Podobně nejednoznačně vykreslený je Kriegel. Jenže je tu otázka: Bude tahle drobnokresba současného dětského, potažmo mládežnického čtenáře vůbec zajímat? Co má dělat s tou plejádou pozapomenutých jmen, grupou typizovaných politických oportunistů, kteří sice hodně mluví, ale málo říkají, a ještě míň konají? A co s poznáním, že Sovětský svaz, potažmo jeho ruský nástupce vždycky měl a má dodnes jako hlavní komunikační nástroj permanentní lhaní za asistence výhrůžek a násilí?

Míň doslovnosti, víc fantazie

A nejde jenom o konkrétní politiky, kteří hrají v příběhu své truchlivé i hrdinské role, Hůlová je ideologická i v dalších bodech. Eda a Zuzka se totiž hned úvodem příběhu stěhují s rodiči do čím dál menšího bytu; otec je sice učitel, notabene dějepisu, a matka zdravotní sestra, ale protože to v realitě nefunguje, jak by mělo, berou málo a ještě míň. Ti, kdo dělají reklamy na neekologické auťáky, berou nezaslouženě víc. Kapitalismus je prostě zlý a zvrácený. Komunismus samozřejmě taky. 

Takže zbývá takzvaná třetí cesta, socialismus s lidskou tváří, kterým se mezi jarem a podzimem osmašedesátého opájely československé intelektuální elity s tím, že potenciál téhle myšlenky je celosvětový – a samozřejmě následováníhodný. Jako bonus pak autorka ještě agituje za práva žen, sociální rovnost a stejné vzdělání pro všechny.

Jenže zkratkovitá, povrchní agitka plus ideologičnost příběhu spíš škodí. Nejjasněji je to vidět ve zlomové chvíli, kdy mají Zuzka s Edou argumentovat, proč je hrozba normalizace tak děsivá a jak z toho ven. Kulhající logiku tady přebíjí iracionalita, fantazijní prvky; třeba „lítající pes“, který funguje na masy málem jako boží znamení, jako další z množiny zázraků, které má ve svém repertoáru katolická církev, mimochodem za zdejší komunistické čtyřicetiletky brutálně potíraná. Nad hladinou drží Liščí oči hlavně dobrodružství, akce, fantazie – a taky komika. Tedy klasické složky literatury pro děti a mládež. Kolikrát vtipnější než sucharské spekulace o „třetí cestě“ je věta, v níž o sebe křísnou světy viditelných a neviditelných: „Probudil mě Biľak tím, že si na mě sedl.“ Kolikrát dramatičtější je úprk dvou koní z cirkusu a jejich spanilý běh moskevskými ulicemi než popis ruské byrokracie.

Míň doslovnosti, víc fantazie! Ale i tak je ta kniha cenná. Dá se totiž čekat, že se po jejím přečtení dítě svého rodiče možná na pár věcí zeptá. Tedy pokud to zvládne do konce...