Všechno si hezky zkomplikuju

* LN Thálii jste získala po třetí nominaci. Jak moc je pro vás důležitá? Nemáme divadelních cen přece jenom nadbytek?
Téměř jste si odpověděla. Ceníme se rok od roku častěji, stává se to folklorem doby, druhem zábavy, řada cen zavání lobby, neboť máme tendenci oceňovat jen ty hodně viditelné. Ráda bych s takovým humbukem viděla ocenění také toho, co není módní, běžné, a co by skutečně potřebovalo i onu sponzorskou pozornost. Nezapřu, že mne cena Thálie potěšila. Za divadelními cenami stojí smysluplná práce. Divadlo je živý organismus, představení jsou smrtelná a cena je takové pozastavení jejich smrtelného času. V tu ránu se ale neubráníte konfrontaci. A tak mě zaskočí, jak je možné, že tam vedle mne v nominaci (a klidně i místo mne) nesedí Vlasta Chramostová? A zrovna tenhle rok, když ne jiný předešlý, v rok jejího obdivuhodného věku a jejího jedinečného představení. A tak i tahle cena po chvíli zhořkne, opět ucítím pach lobby a začnu tam, kde jsem byla doposud. Nejupřímnější je potlesk. Vzájemný vřelý dík.

* LN Čím dál víc vašich kolegů, často i s nezanedbatelnou divadelní minulostí dává přednost seriálům, které se řítí jako rychlík a sotva lze o nich říct, že jsou uměleckým přínosem. Co vás ještě drží u divadla?
Prostě patřím k hercům, kteří divadlo nikdy neopustí. V žádné době a ani kdyby mně byly předkládány mediálně zajímavé nabídky. Nacházím se ve věku, kdy jsem ještě zdravá, nemám si nač stěžovat, ještě neznám vnitřní bolesti spojené se stářím a můžu si myslet, že mám leccos před sebou. Co se týče práce, snad se také řadím k hercům, kteří jsou sytí. Asi by nebylo fér porovnávat ty, kteří se pouštějí do seriálů, a ty, kteří zůstávají u divadla. I proto, že jsem taky seriálový herec, ale dosud jsem vždycky hrála v uzavřených cyklech s příběhem, který má oblouk a někam směřuje. Kde lze budovat charakter, uvědomit si, co je z povahových rysů postavy nejbližší vlastnímu naturelu, naplánovat si proměny. Nekonečné seriály jsou v tomto ohledu úmorné a člověk by jim nejraději doporučil, aby se konečně přesunuly do komiksů.

* LN Herci přiznávají, že důvody k angažmá v takovém seriálu jsou čistě finanční. Televizní stanice si ale všimly, že to nedělá dobrý dojem, a tak už se o tom ani nemluví. Jsou podle vás skutečně hlavním důvodem peníze?
Bude to někde uprostřed. Ale jaké peníze? Samozřejmě, už se nemluví nahlas o tom, že jsou herci čím dál více tlačeni hluboko pod úroveň osobního ohodnocení, ke kterému se za dlouhá léta práce dopracovali. Vím, že mizerně ceněná je dlouhá řada jiných, jistě i náročnějších a důležitějších profesí, jako jsou lékaři, učitelé a další, a umění má svá specifická měřítka ceny. Nepatříme zdaleka k sociálně slabým. Ale já měla pro představu ještě před pár lety v divadle poloviční měsíční příjem než naše divadelní účetní. Nemohu soudit. Mám pořád pěkné nabídky a můžu si dovolit odmítat komerční seriály a dabingy, které mně připadají nezajímavé nebo mě nenaplňují. Ale pak si náhodně pustím televizi a před zprávami zahlédnu kus nekonečné Ulice a vidím tam paní Danu Kolářovou, o které vím, že je skvělá herečka. A začnu být nenávistná vůči režisérům, že nechají takhle úžasnou herečku ladem a tak zřídka jí nabídnou velký film. I když vím, že je to žena, která perfektně odvede každou práci ve svém životě – tudíž i v takovém seriálu. A to platí o řadě dalších – Jiřině Jiráskové, Petru Nárožném, Jiřině Bohdalové, Daně Syslové – víte co? Pak nezbývá než poděkovat i seriálům, že je mám čest vidět. A oni potřebují, ba musí pracovat. Je příliš prvoplánové, slyším-li pak jen o penězích. Nevěřím totiž, že by se našel herec, který by i v takovém komerčním seriálu nehrál na sto procent, to mu prostě nedá profese.

* LN To ale asi není všechno, co vám vadí?
Ano, vadí mi něco jiného: obrovské procento lidí, hlavně na venkově, se z různých důvodů nedostane za kulturou. Nemají možnost získat takové obohacení, ale ke svému životu potřebují motivaci, a tak prožívají cizí, nekonečné příběhy. Mizí rovnováha v mediální nabídce. Smutné, že i kvalita lidského života tím strádá. Vyčítám tvůrcům seriálů, že se na takovém zplanění podílejí, a jestli se něčemu opravdu ještě ve své profesi bráním, tak tomu, abych se toho stala součástí.

* LN A není někdy větší motivace než peníze zaručený nárůst popularity? Vždyť to funguje i u lidí, kteří se začnou pravidelně objevovat na obrazovce ze zcela absurdních důvodů...
Prosím, nevyčítejme hercům, že chtějí být viděni. Je to jejich podstata! A v čerstvé paměti máme ještě dobu, kdy nesmět být viděn a nesmět pracovat byla forma trestu. Tváře Vééélkých bratrů nechme jejich svědomí. Popularita je pětníková show. Jestli naše kůže, vysušené jak pergamen, toužily být zachovány v muzejních vitrínkách s nápisem „nesahat“, pak momentálně a zaslouženě visí v každé bulvární výloze, jak sezonní výprodej…

* LN Kolik představení míváte do měsíce?
Poslední dobou jich mám dvacet, z toho šest až sedm zájezdů. To je hodně. V květnu budu mít čtyři volné večery.

* LN Kde jsou vaše postavy, když nehrajete? Nebo naopak když víte, že večer budete na jevišti?
Nevyndávám je. Je to návyk a postavy mám natolik osvojené, že si je jen v průběhu dne někam odkládám, ony zase přijdou, čekají na mě někde kolem páteře. Nevyžaduje to ale nic zvláštního. Když mi zbudou čtyři hodiny volna, sebereme se a jedeme třeba do Prokopského údolí aspoň na chvilku si zalézt na skály. Když se pak řítím tramvají do Prahy a večer mám představení, není to pro mě takový problém, horší by bylo lehnout si doma a pak se zaktivovat. Když přemýšlím nad tím, proč se pořád tak udržuju v pohybu, tak asi proto, že můj organismus je vlastně neustále v šílené tenzi. Kdybych na dva dny úplně vypnula, mám strach, že bych nevstala. Kdyby mě někdo viděl, jak lezu po představení z auta a skoro nemůžu dojít k baráku, jak mě bolí nohy, asi by si řekl – bože, co je to za povolání? Ona to divadlo po představení snad i štukuje?

* LN Vnímáte energii, kterou k vám vysílají diváci?
Určitě. Cítím to už s prvním vstupem na jeviště. Většinou je to ale dílem mé koncentrace. Cítím auru diváků, když se ideálně napojím na partnera. Když se nám povede cítit empatii jeden k druhému, zafunguje to i s hledištěm – jsou to totiž spojené nádoby. Každé představení se to ale úplně nestává.

* LN Viktor Preiss se nedokázal zadaptovat na malé jeviště Ungeltu. Vy jste také dlouho hrála na velkém klasickém jevišti s rampou. Neměla jste s tím problém?
Vůbec se mu nedivím, nevím, jak dlouho je v Divadle na Vinohradech. Strávit většinu života na velkém jevišti a pak přijít do komorního prostoru je nesmírně těžké. Říkává se, že je to jako přijít před kameru, ale není to totéž. Kamera je jeden chlíveček a ve chvíli, kdy na mě najede a zabírá detail, mám skoro klaustrofobii, není mi to příjemné, připadám si jako uzavřená do malého prostoru. Je to sice sakramentsky velký rozdíl, v obou případech je třeba hlídat něco jiného, ale nečiním rozdíl v trémě, ani nasazení. Na velkém jevišti se člověk víc nadře fyzicky. Když jsem ve Vinohradském divadle hrála Lady Macbeth, udělala jsem si během představení kýlu. Musela jsem zvedat partnera a říkat verše ve značné zvukové intenzitě a dbát, aby neztratily svůj smysl. Na komorní scéně si zase musím dávat pozor, abych to nepřepískla, používat jiné prostředky. V Ungeltu se vám lidé dívají přímo do očí a vidí i póry na nose, takže tam není možné se vylhat, nebo za něco schovat.

* LN Už před časem jste se vzdala stálého angažmá a docela trefně jste vysvětlila, že nechcete v divadle nikdy být doma – jako v bačkorách. S Lady Macbeth jste ale vstoupila do volného svazku s Divadlem na Vinohradech. Jak jste se tam cítila?
Jinak než po sedmileté dobrovolné volnosti. Šla jsem ale za silnou rolí, za skvělou režisérkou a mezi nové tváře. A na chvíli za velkým jevištěm. Všechno mě za ta dvě léta naplnilo tak, jak jsem si přála. Možná, že jsem tiše doufala, že se bude Macbeth hrát déle. Měla jsem to představení i lidi s ním spojené moc ráda. Nezměním už ale v sobě vlastní představy a potřeby, jež mne ze stálého angažmá před lety vytáhly. Vyju raději po kopcích, ne na dvorku u boudy.

* LN Často hrajete dračice, osudové ženy, anebo aspoň hodně emancipované a sebevědomé. Co je v nich z vás, nakolik jsou to protiúkoly?
Mluvíte s člověkem, který mohl mít možná jednoduchý život, možná mně to na začátku nějaká sudička slíbila, ale já jsem si zřejmě přísahala, že si všechno hezky zkomplikuju. Takže otázka, jestli jsou to protiúkoly, je zbytečná, protože ať dostanu jakoukoliv nabídku, vždycky si k ní nakladu spoustu překážek.

* LN Bojíte se něčeho ve své profesi?
Mám jedinou obavu, aby mě nezradilo zdraví. Jednou jsem dostala otázku, jestli mi nevadí, že jsem jen interpret. Vidím to jinak – herectví je profese, za kterou dostávám honorář, ale jinak mám život naplněný jinými zájmy, k nimž mám stejné puzení jako to, které mě táhne na jeviště. Stejně tak mě to táhne ke psaní a kreslení i k empatii vůči druhým. Jsou to složky mého života, za které nejsem placená, a přesto mě živí, někdy i víc. Takže: nebojím se toho, že bych nemohla stát na jevišti, ale bojím se, abych nebyla nemohoucí a nemohla dělat nic.

* LN Čím je člověk starší, tím víc ho napadají chmurné myšlenky. Vnímáte to také?
Spíš přemýšlím nad tím, co jsem v životě propásla. Mám neustále pocit, že mi něco utíká. Když něco dělám, nemůžu se zbavit dojmu, že bych měla být někde jinde.

* LN Litujete tedy v životě něčeho?
Učím se celý život vystačit s tím, co mám. Nestěžuju si na to, že vedle je to jinak, nebo že to mohlo být lépe. Jsem šťastná tím, čím žiju. To, co mě v životě potkalo, mělo nejspíš tak být. I přesto, že mé kroky nebyly vždycky správné.

* LN Připadá mi, že dokážete na sebe být tvrdá. Tuhle vlastnost máte vrozenou, nebo jste si ji vypěstovala? A jak dokážete zmobilizovat své síly?
Měla jsem štěstí, že jsem takhle stavěná. Vůle se ale musí také cvičit, to víme všichni, a proto tak často raději necvičíme. Ze zkušenosti ve skalách znám jedno: často stačí jenom vydechnout a nadechnout se, uklidnit šicí stroj v nohách a cestu vylézt. A co se týče tvrdosti k sobě – denně se učím být „měkká“.

* LN Nezúčastňujete se společenských akcí, dokonce je důsledně odmítáte. Proč? Neměl by být herec také občas viděn?
Všechno by mělo mít smysl a tady žádný nespatřuju. Jsem typ člověka, který nerad o svých věcech a záměrech mluví a rozebírá je, já je radši dělám. A to je jako s těmi večírky, dbám víc na to, aby za mnou stála práce. To ovšem neznamená, že se neumím těšit, ale svou radost nerada vykřikuju do světa, spíš si s tím dobrým pocitem zalezu. A přitom opravdu nejsem špatný společník, ale svou společnost si zatraceně dobře vybírám.

* LN Jak vycházíte s bulvárem?
Nijak. Napadá mě, že proti klíšťatům máme vakcínu, kterou si draze platíme. Bulvár je něco podobného jako parazit, ale žádná obrana proti němu neexistuje, žádný zákon na ochranu osobnosti nemáme. Bulvár tu vždycky byl a bude. Jeho cílem je útočit na nejprimitivnější skryté libido, slabosti a strach. Alarmující je spíš ta masa čtenářů, která je ochotná jim denně sloužit tím, že si potřebuje kupovat svinstvo, a dává jim vydělat obludné peníze. Jistému procentu čtenářů ta krmě jistě přinese úlevu, že jsou na tom oni sami vlastně ještě dobře, jiní v sobě posilují rozkoš z krutosti, no a zbytku se to stává leitmotivem každého dne, drogou, a oni jsou její konzumenti. A na nás se páchá beztrestná šikana. Hnusný vzorek civilizovaného světa.

* LN Váš ročník na DAMU byl z těch, o kterých se s oblibou říkává, že byli silné. Mezi vašimi spolužáky byli třeba Ivana Chýlková, Eva Holubová, Karel Roden nebo Veronika Žilková. Je to něco, oč se lze třeba i po letech opřít?
Své spolužáky jsem léta neviděla, pokud je nezahlédnu na obrazovce nebo se nepotkáme při nějaké práci. Možná je to moje vina, jsem ale člověk, který se drží stranou a nikoho nevyhledává. Třeba jsme všichni tak výrazní, že nás obsazují zvlášť a málokdy nás dají dohromady. Když se na nás podívám s odstupem času, mám dojem, že jsme jako generace pořád ještě zůstali své profesi něco dlužní, i když bych řekla, že se snažíme nebýt poplatní době.

* LN Spojoval vás generační pocit?
Netroufala bych si tvrdit, že tam byl špagát, za který jsme se jako děti v mateřské školce chytli. Byli jsme dost solitéři, osobnosti – každá jiná a každá zvlášť. Proto se možná tolik nestýkáme a nejsme žádná grupa Sklepáků, která spolu zestárne. Mě to vždycky víc táhlo k těm starším.

* LN Režisér Jiří Svoboda není první filmař, s kterým jste se sešla v divadle, s vámi debutoval i Jan Hřebejk. Jaké to je s těmi filmovými režiséry na divadle?
Jiné. Mám ráda, když se nepracuje s machou. To, co se děje poprvé, mívá náboj a je to inspirující a jeden učí druhého – jako když jsem s Hřebejkem pracovala na Výstřelech na Broadwayi nebo na Valmontovi. Člověk není v té devótní pozici herec – režisér, ale oba jsme spíš spolutvůrci a jeden druhého dokáže nadchnout.

* LN Hodně točíte. Budete mít volno aspoň o prázdninách?
Ani ne, budu natáčet a hrát divadlo na Novém světě, počítala jsem, že mi zbude devět dní volna. Teď mám za sebou Dobrou čtvrť a Hubačovu hru Hodina klavíru, kde hraju manželku hlavního hrdiny. S panem režisérem Dušanem Kleinem jsem natočila další epizodu z příběhu detektiva Klubíčka. A vstoupila jsem do pokračování Nemocnice na kraji města v režii Viktora Polesného, na natáčení padnou právě prázdniny. Budu hrát novou postavu, která se vrací jako lékařka z Afriky. Prázdniny mi samozřejmě chybět budou, ale asi to vyřešíme tak, že si uděláme volno v prosinci jako loni, kdy jsme odletěli do Vietnamu. Musím si odpočinout, abych měla z čeho nabírat.