28. března 2017 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Toužil po sexu šestkrát denně. Záhadný bostonský Škrtič vraždil ženy jejich vlastním oblečením

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Abert DeSalvo krátce po zadržení. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Abert DeSalvo krátce po zadržení. | foto: ČTK/AP
BOSTON/PRAHA Bylo to 19 měsíců hrůzy, během kterých zemřelo v Bostonu a okolí 13 žen. Pak následovala dlouhá desetiletí dohadů, kdo byl vrahem. Hlavní podezřelý Albert DeSalvo byl až v roce 2013 díky analýze DNA opravdu usvědčen minimálně z jedné vraždy. Tou dobou už byl ale 40 let mrtvý, sám skončil rukou vraha.

Sérioví vrazi

Server Lidovky.cz vám od ledna každé pondělí ráno přináší seriál - příběhy největších sériových vrahů světa. Všechny příběhy najdete na www.lidovky.cz/vrazi.

Sérioví vrazi.

„Vždycky jsem měl neodolatelnou touhu po sexu. Milovat se pětkrát nebo šestkrát denně mně sotva stačilo. Vždycky jsem to potřeboval víckrát. Tato neukojitelná touha mě nikdy nepřešla...“ Takhle vysvětloval své činy před psychiatry a policisty Albert DeSalvo.

Polepšovna a malý zločinec

Ve 30. a 40. letech minulého století vyrůstal v Chelsea, městě blízko Bostonu. Od svých šesti let kradl, od deseti se oddával sexu s ženami i muži. Ve 12 letech putoval DeSalvo do polepšovny. „V Lymanu jsme se měli naučit dobrejm věcem, abychom se mohli vrátit do společnosti. Tomu se můžu jen zasmát. Ve skutečnosti jsem se tam naučil těm nejneuvěřitelnějším a nejnepředstavitelnějším prasárnám. Když vyjdete z Lymanu, myslíte jako zločinec a jste dítě, který se vyzná ve všech sexuálních perverznostech. Ale nechci vinit Lyman za to, jakej jsem. Za to můžu jen já sám. Některý psychiatři tvrdí, že bych mohl soudit společnost. Ale to já nechci. Každý muž jedná tak, jak chce on sám,“ přiblížil Stéphane Bourgoin DeSalvovu výpověď v knize Sérioví vrazi.

Albert DeSalvo (vlevo) s rodinou.

Albert DeSalvo (vlevo) s rodinou.

DeSalvo vyrůstal v zoufalé rodinné situaci. Otec se vracíval domů opilý, vodil si tam prostitutky a bil pěstmi matku. Často musela přítrž bití udělat až policie. Otec bral matce peníze i na jídlo, DeSalvo a sourozenci hladověli. V 16 letech zanechal školy a toulal se denně po Chelsea, kradl, vloupával se do domů a neustále myslel na sex.

Albert DeSalvo jako příslušník vojenské policie.

Do práce se mu nechtělo, tak v 18 letech, po dalším pobytu v polepšovně v Lymanu, narukoval do armády. Sloužil sedm let, část doby dokonce jako vojenský policista. V Německu, kde pobýval, si našel manželku Irmgardu. Nesmírně jí miloval, ale ona nedokázala a nechtěla vyhovět sexuálnímu apetitu svého manžela. Podle svých slov už v Německu začal DeSalvo proto znásilňovat ženy.

V roce 1958 ho po návratu do USA chytili v New Jersey při vloupání. Z armády musel odejít, soud se mu však vyhnul. Tedy v tu chvíli. DeSalvo dál loupil a v jednom bytě se pak pokusil znásilnit ženu a přitom ji škrtil. Čin ale nedokonal a tak dostal tři roky vězení. Pustili ho však už po 11 měsících, v dubnu 1962.

„Jsem tady kvůli tý opravě“

14. červen 1962 byl pro Boston velmi důležitým datem. Obchodní komora oznámila zahájení kampaně za „Nový Boston“, jež měla přinést renovaci řady městských čtvrtí, stejně jako uvedení nových průmyslových odvětví. Do této renovace mělo být investováno osm miliard dolarů. Ale ten den mělo dvě stě tisíc Bostoňanů mimořádnou příležitost uvítat kosmonauta Alana B. Sheparda.

Inženýr Juris Slesers se večer okolo sedmé vydal za svoji matkou Annou do bytu, měli spolu jet do kostela. Jenže 55letá žena na klepání neotvírala. Její syn nemohl tušit, že ji o několik hodin dříve zastihla nezvaná návštěva.

„Zaklepal jsem na dveře bytu číslo 3 F. Otevřela mi žena oblečená do modrejch flanelovejch šatů. Měla zpočátku strach, ale já jsem neztratil výřečnost a tvářil jsem se, že je mně úplně fuk, jestli mě pustí nebo nepustí dovnitř. Mluvil jsem hrozně rychle a ona nechápala, co jí vlastně říkám. Totéž jsem si vyzkoušel na stovkách ženskejch. A skoro všechny mě pustily dál. Jsem tady kvůli tý opravě.“ Siesersová pustila do bytu DeSalva. Ženu napadl, znásilnil a uškrtil páskem od šatů.

V půl osmé vyrazil Siesers dveře matčina bytu. Vraždu několik dní rozebíral místní tisk, podle policie se žena stala obětí zloděje, který se rozzuřil, že nenašel v bytě nic cenného a pak ji zabil. Přesně o dva týdny později vraždil DeSalvo znovu. 28. června 1962 napadl v bytě pětaosmdesátiletou Mary Mullenovou. Na tenhle zločin upozornil DeSalvo policii později sám, lékaři totiž určili jako příčinou úmrtí infarkt.

Helena Blakeová.

Helena Blakeová.

DeSalvo už dvakrát ochutnal pocit, jaké to je někomu vzít život. Tentokrát vraždil už po pouhých dvou dnech. „Bylo ráno 30. června 1962, když jsem zastavil v Lynnu před domem číslo 72. Ten barák jsem už znal, protože jsem se v něm pokusil dostat jednu holku, pětatřicetiletou a pěkně stavěnou brunetku, na kterou ovšem moje řeči nepůsobily, takže jsem musel odejít, aniž bych jí něco udělal. Před dveřma z tmavýho dřeva s kukátkem, vedoucíma do bytu, ve kterým bydlela Helena Blakeová, stály dvě láhve s mlíkem. Když jsem jí říkal, že musím v bytě něco opravit, ty láhve jsem vzal, ale dával jsem bacha, abych na nich nenechal otisky prstů.“

Čtyři vraždy během 16 dní

DeSalvo použil osvědčenou metodu. 65leté ženě namluvil, že jde něco opravit. Když Blakeová váhala, zda ho pustí, otočil se a dělal, že odchází. To zabralo a ona ho pustila. Uvnitř jí napadl, pokousal na celém těle a uškrtil podprsenkou. DeSalvo byt vykradl a odjel. Jenže jeho řádění ten den ještě neskončilo. V jiné části města odpoledne brutálně napadl osmašedesátiletou Ninu Nicholsovou. Znásilnil jí, uškrtil, pokousal a nakonec mezi nohy nacpal láhev od vína.

DeSalvo zavraždil během 16 dní v Bostonu čtyři ženy, policie věděla o třech obětech vraha, kterému začala říkat „Škrtič“. I po poslední vraždě, podobně jako v případech Anny Slesersové a Heleny Blakeové, policisty mátl způsob, jakým se vrah dostal dovnitř. Nikde nebyla žádná stopa po násilném vniknutí. Boston začal panikařit. V novinách se objevily titulky jako „Tajemný vrah“ nebo „Tajemný škrtič“. Lidé ve velkém nakupovali psy, útulky se vyprázdnily, z obchodů mizely střelné zbraně a zabezpečovací zařízení na dveře.

Novinové titulky po třech vraždách.

„Bylo to už víc než půldruhýho měsíce, co byly Blakeová a Nicholsová mrtvý. Když mě to znova popadlo, začal jsem jako obvykle jezdit nazdařbůh po městě. Ten dům jsem neznal. Na Grove Street jsem našel volný místo k zaparkování, a tak se to stalo. Chápete? Nechávám se vést náhodou. Kdyby tam to volný místo nebylo, nikdy bych Idu Irgaovou nezabil. V tý době měli všichni strach ze Škrtiče. Mluvilo se o něm v novinách, v rádiu i v televizi. Díval jsem se na zprávy s Irmgardou i s dětmi. Lidi, a hlavně osamělý ženy, byli varovaný, ale já jsem nikdy neměl žádnej problém dostat se do jejich bytů. Vždycky to bylo náramně jednoduchý, takže to vypadalo, jako kdyby se přímo vysmívaly nějaký opatrnosti. Kdyby to vzaly vážně, byly by dneska naživu,“ řekl DeSalvo.

Ten den uškrtil povlakem na polštář 75letou Idu Irgaovou. Policie poté ustanovila tři speciální týmy na chycení Škrtiče. Ten mezitím opět udeřil. „Devatenáctýho srpna jsem zabil Irgaovou a následující den to na mě zase přišlo. Dlouhé hodiny jsem bezcílně jezdil sem a tam, až jsem se nakonec ocit v Dorchesteru. Hledal jsem ženský jména na poštovních schránkách a zmáčk jsem zvonek interfonu u prvního ženskýho jména, který jsem našel. Ta žena bydlela v prvním patře a já jsem zaklepal na její dveře. Měla hroznej strach a mluvila se mnou jen přes zavřený dveře.“

Boston panikařil a bál se

DeSalvo bohužel opět dokázal 67letou Jane Sullivanovou přesvědčit, aby mu otevřela. Pak se opakoval jeho vražedný scénář. Znásilnění, uškrcení a v záchvatu vzteku vrazil bývalé zdravotní sestřičce mezi nohy koště. Policie si opět marně kladla otázku, jak se vrah dostal bez násilí do bytu od přírody nedůvěřivé ženy.

Boston se bál. Pět známých obětí během dvou měsíců - tajemný Škrtič naháněl ženám hrůzu. Jenže pak začaly ubíhat týdny a další vražda nepřicházela, ani policie neměla žádné nové zprávy o postupu vyšetřování. Pomalu se začalo na případ mezi lidmi i v novinách zapomínat...

DeSalvo v mládí.

Když se Škrtič vrátil, byli detektivové zmatení. Vrah se opět dostal do bytů obětí bez použití násilí, ale ženy byly tentokrát velmi mladé - 19, 20 a 23 let, s výjimkou 69leté Mary Brownové, která ovšem vypadaly mnohem mladší. Je to stejný Škrtič, nebo ho někdo začal napodobovat? ptali se vyšetřovatelé po čtyřech vraždách mezi 5. prosincem 1962 až 6. květnem 1963. Způsob zabití byl však stejný, byly uškrcené kusem jejich vlastního oblečení. A stejně jako v minulých případech, umisťoval vrah těla některých obětí do bizarních poloh s odhalenými pohlavními orgány.

18. února 1963 se dostal DeSalvo do bytu třicetileté Gertrudy Grúnové. „Víte, že jste moc hezká? Mohla byste se stát manekýnkou. ’Já? Manekýnkou? No to je fór!’ Dala se do smíchu, ale já jsem cítil, že je velmi nervózní a nedůvěřivá. Jestli jsem to chtěl udělat, musel jsem to udělat rychle, protože její nervozita minutu od minuty rostla. Existovalo riziko, že začne volat o pomoc. ,Nedělám si legraci. Platí se za to třicet až čtyřicet dolarů na hodinu. Znám jednoho chlápka, kterej v tý profesi pracuje. Moh by vám pomoct začít,“ vyprávěl DeSalvo.

Pak už nevydržel a napadl ji. Žena se však zuřivě bránila, útočníka silně kousla. DeSalvovi stříkala z prsty krev, proto utekl. Vyšetřovatelé byli přesvědčeni, že muž, který se pokusil zavraždit Gertrudu Grúnovou, je opravdu Škrtič. Žena sice dokázala popsat jeho postavu, i to, co měl na sobě, ale vůbec si nedokázala vzpomenout na rysy jeho tváře. Ani psychiatrům a hypnotizérům se nepodařilo její zablokovanou paměť uvolnit.

Zrůda za dveřmi

Škrtič měl štěstí. Pak si dal pokoj na téměř tři měsíce. „Bylo pondělí 6. května 1963 kolem půl devátý ráno a já jel do práce, když to na mě zase přišlo. Zamířil jsem nazdařbůh do Cambridge. Vybral jsem si jméno a stisk tlačítko. Ozval se zvonek. Někdy jsem se sám sebe ptal, jak mohly ty holky bejt tak pitomý, že otevřely dveře, aniž věděly, kdo tam dole je. Moh to bejt kdokoli, jakákoliv zrůda, dokonce to moh bejt i Bostonskej Škrtič... Kdybych byl na jejich místě, dával bych si sakra majzla.“

Beverly Samansová.

Beverly Samansová.

Cynická slova Bostonského Škrtiče patřila třiadvacetileté mezzosopranistce Beverley Samansové. Inteligentní dívka DeSalva svými řečmi rozzuřila k nepříčetnosti, proto tentokrát svoji oběť ubodal. I přesto jí symbolicky omotal její prádlo kolem krku. Policie nevěděla, zda jde o Škrtiče, nebo ne. V tomto stadiu vyšetřování policie stále věřila, že zavražděných žen je osm, ve skutečnosti jich bylo už 10.

Během léta a podzimu roku 1963 pustošila Boston válka gangů, jejímž výsledkem byla smrt asi čtyřiceti gangsterů. Škrtič opět mizel z novin i podvědomí Bostoňanů. Připomněl se jim však opět 8. září. Opakoval se stejný scénář u zavřených dveří: „’Není to zvláštní, že pracujete v neděli?’ Víte, děláme co můžem. Jinak bychom to nikdy nedokončili. ‚Omlouvám se, že jsem tak podezřívavá. V těchhle dobách člověk neví, kdo mu zaklepe u dveří.’ Pak se šelmovským úsměvem dodala: Jak mám vědět, jestli nejste Bostonský škrtič?’ Můžu odejít, jestli chcete. ,Ne, ale pospěšte si. Nemám moc času.’“ Důvěra se vymstila padesátileté Evelyne Corbinové. DeSalvo ji uškrtil punčochami.

Podle generálního prokurátora Edwarda Brooka smrt v tomto případě „nastala následkem ručního škrcení. Nicméně některé detaily vraždy a naaranžování zločinu napovídají, že v mozku vraha převládal faktor imitace. Jeho znalosti detailů předchozích zločinů jsou zřejmě natolik nedostatečné, že se skutečně jedná jen o napodobování.“ V tuto chvíli si mnozí policisté skutečně mysleli, že by mohli existovat více než dva Bostonští škrtiči, protože pokud mezi jednotlivými vraždami existovaly nějaké podobnosti, existoval i stejný počet odlišností, napsal Bourgoin v knize Sérioví vrazi.

Vraždu Škrtiče zastínil JFK

Pětasedmdesát dní po vraždě Corbinové padla do rukou vraha třiadvacetiletá ostýchavá dívka Jeanne Graffová. Měla komplexy z akné a z příliš velkých prsů a byla hluboce věřící. Její smrt z 23. listopadu 1963 žádný velký rozruch nevyvolala. Zraky celého světa směřovaly do Dallasu, kde byl den předtím zastřelen prezident John Fitzgerald Kennedy.

4. ledna 1964 zaklepal Škrtič na dveře devatenáctileté sekretářky Mary Sullivanové. „Moje ruce zcela přirozeně vyjely k jejímu krku a začaly ji škrtit. Přitisk jsem jí na krk oba palce. Pokusila se zvednout. Pamatuju se, že v tu chvíli jsem si pomyslel, že je to naposled, co něco takovýho dělám. Proč? Nevím. Bylo to něco, co jsem cejtil velmi silně,“ řekl DeSalvo psychiatrům.

Policie tou dobou bylo pořád bezradná. Škrtič totiž nevraždil jen v Bostonu, ale i jeho předměstích. A spolupráce mezi jednotlivými policejními okrsky byla zoufalá. Až v polovině ledna 1964 uspořádal bostonský policejní náčelník velké setkání lidí ze všech okrsků, to ale k ničemu nevedlo. Novináři se pak kriticky ve svých textech ptali na mnoho otázek: „Proč se detektivové ze všech inkriminovaných okrsků nikdy nesešli, aby si vyměnili informace? Proč nebyly všechny informace o každém zločinu shromážděny na jednom místě a proč nebyly zpřístupněny všem oddělením policie? Proč některé lékařské zprávy byly dány k dispozici bostonské policii až v lednu roku 1963, tedy sedm měsíců po vraždě první oběti? Proč existuje taková kontroverze mezi jednotlivými Škrtičovými zločiny? Kolik jich je, jedna, dvě, tři nebo ještě víc?“

Vrah psychosexuálně vyrostl

Detektivové prověřovali mnoho stop. Ale marně. Během dubna 1964 začal vyšetřovatelům pomáhat tým tvořený lékaři a psychiatry. Ti dospěli po týdnech zkoumání k závěru, že v Bostonu a blízkém okolí řádí dva Škrtiči. Jediný, kdo nesouhlasil, byl psychiatr James Brussel.

„Myslím, že máme co do činění s jediným Škrtičem. Rozdíly ve způsobu, jakým své vraždy prováděl, jsou dány změnami osobnosti, jimiž tento člověk prošel. Během dvou let psychosexuálně vyrostl, z dětství přešel přes pubertu až k dospělosti. Ale to se projevilo tím nejhroznějším možným způsobem. Prozkoumejme stopy spermatu a vývoj jeho sexuálního násilí. Pět prvních obětí, starších žen, nemělo sperma ve vagíně. Byly znásilněny s pomocí nějakého předmětu nebo ručně. Malý chlapec se ještě s ženou neumí milovat, proto policie nenašla žádné stopy po penetraci. A Škrtič jednal jako dítě,“ šokoval Brussel své kolegy.

27. října 1964 napadl Škrtič ženu známou jako paní Z. Spoutal jí, ale neznásilnil. Asi po hodině jí povolil pouta a vyndal roubík z pusy. „Za několik minut se budeš moct vysvobodit. Omlouvám se. Je mi to vážně líto,“ řekl jí útočník.

Paní Z. na policii nakreslila identikit, který pak jeden z detektivů poznal. Byl na něm Albert DeSalvo, kterého znal z doby z před tří let, kdy byl odsouzen za napadení. Policisté pozvali DeSalva na komisařství, kam přišel kolem půl deváté večer 2. listopadu 1964. Paní Z, byla ve vedlejší místnosti a identifikovala ho jako útočníka. Šestého listopadu byl však DeSalvo soudem v East Cambridge propuštěn podmínečně na svobodu na kauci osmi tisíc dolarů.

Až vzorky DNA z roku 2013 jednoznačně spojily DeSalva s vraždou Škrtiče.

V tu chvíli ho nikdo se Škrtičem nespojoval. Jeho jméno jen přiřadili mezi tisíce jiných podezřelých v případu sériového vraha. Soudce pak nechal DeSalva zavřít do nemocnice Bridgewater pro duševně nemocné zločince, kde měl být posouzen jeho psychický stav. Při pobytu tam začal DeSalvo naznačovat, že spáchal strašné zločiny. Jedenáctého února 1965 poznamenal jeden z ošetřujících lékařů do spisu svého pacienta, že „DeSalvo je vystaven strašnému tlaku: viditelně si přeje něco říct.“

Byl Škrtičem Nasser?

DeSalvo byl v nemocnici na pokoji několik měsíců spolu s Georgem Nassarem, dvojnásobným usvědčeným vrahem. Tomu se nakonec přiznal, že je Bostonským Škrtičem. Nasserův advokát to pak prozradil úřadům. Během března 1965 se začaly objevovat i v tisku zprávy, že Škrtič sedí v Bridgewateru.

Někteří policisté ale DeSalvově doznání nevěřili, podle nich byl Nasser Škrtič a svého spolubydlícího jen přesvědčil, aby se přiznal. DeSalvo při výpovědích sice často chyboval, ale znal různé detaily zločinů, které se na veřejnosti neobjevily. pamatoval si například i takové detaily, jako bylo to, co měly oběti v šuplících stolu.

Albert DeSalvo s pouty na rukou.
Albert DeSalvo na policejních snímcích ze začátku 60. let.

V lednu 1967 byl DeSalvo odsouzen za několik znásilnění k doživotnímu trestu. soud se vůbec nezabýval případ Bostonského Škrtiče. DeSalvův obhájce totiž vymohl dohodu, že policie nebude moci používat přiznání jeho klienta. DeSalva místo do vězení odvezli opět do nemocnice Bridgewater. UŽ 24. února 1967 se mu však odtamtud podařilo s dvěma dalšími vězni uprchnout.

Ve své cele zanechal dopis. V něm se za útěk omlouval a sděloval, že uprchl jen proto, že potřebuje pomoc a že chtěl pouze opustit Bridgewater, v němž se mu nedostává žádné terapeutické ani psychiatrické pomoci. Dopis končil prohlášením, v němž DeSalvo sliboval, že nikomu neublíží. O 36 hodin později se uprchlý vězeň sám přihlásil úřadům, během pobytu na svobodě opravdu nikomu neublížil. DeSalvo dosáhl svého. Byl přemístěn z Bridgewateru do vězení Walpole ve státě Massachusetts.

25. listopadu 1973 tam byl ve své zamčené celé 42letý DeSalvo nalezen mrtev. Nějaký spoluvězeň ho bodl šestkrát do srdce. Vražda byla následkem obchodu s drogami, k němuž ve vězení docházelo. Podle spekulací se DeSalvovi vymstilo, že ve vězení prodával drogu „speed“ za menší cenu, než gangy. Jeho vraha se nepovedlo nikdy vypátrat.

Důkazy DNA po 40 letech

Spousta novinářů, expertů i policistů v desetiletích po DeSalvově smrti zpochybňovala jeho přiznání. Podle nich Bostonský Škrtič stále běhá na svobodě. DeSalva se zločiny totiž nespojoval žádný přímý důkaz. Rozpory ve výpovědích nemohl nikdo objasnit. Jedním z nejhlasitějších kritiků oficiální verze byla i DeSalvova rodina. „Albert se podle mě přiznal jen kvůli penězům. Za informace vedoucí k dopadení Škrtiče byla vypsána odměna 10 tisíc dolarů. Myslím, že to udělal jen kvůli tomu,“ řekl v dokumentu Born to Kill? bratr Richard DeSalvo.

Richard DeSalvo s fotkou svého bratra v roce 2001.

Richard DeSalvo s fotkou svého bratra v roce 2001.

Spousta pochybností panovala i kolem poslední Škrtičovi oběti - 19leté Mary Sullivanové. V roce 2000 se snažila jak rodina DeSalvova, tak Sullivanova obnovit vyšetřování. Ani rodina oběti nevěřila, že byl Bostonským Škrtičem DeSalvo.

Mary Sullivanová.

Ten tvrdil, že Sullivanovou uškrtil rukama, pitva však odhalila, že to bylo nějakým předmětem. DeSalvo také říkal, že dívku nejdříve znásilnil a až pak zabil. I to pitva zpochybnila. DeSalvo ani neřekl správný čas smrti (stejně jako v několika dalších případech Škrtiče).

V roce 2013 nechal státní návladní po 40 letech exhumovat DeSalvovy pozůstatky. Expertíza pak jasně spojila jeho DNA s DNA z těla Sullivanové. DeSalvova rodina i přesto trvá na nevině jejich příbuzného...

Další případy


Kathryn Brightová, pátá obět BTK.
Caroline Clarkeová snila o cestě do Austrálie už od 10 let.
  • 1Diskuse


Vojtěch Gibiš

Autor

Vojtěch Gibišvojtech.gibis@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Jak si snížit IQ tričkem
Jak si snížit IQ tričkem

Primitivní vtip, trapná anglická hesla, stereotyp a zoufalstvím vyždímaně designové dílny. Aneb pekelnosti českých e-shopů.