To, že roušky jsou levným a relativně účinným preventivním opatřením proti šíření viru, je patrné ze skutečnosti, že je využívá velká část Evropy jako plošnou a více či méně povinnou pomůcku. U nás jsou reakce podobné jako v cizině a v médiích jsou hlasití zejména odpůrci. Jak kritiku roušek hodnotit, zvlášť zaznívá-li z úst lékařů, kteří mají k věci jistou kompetenci?
Opatrně. Když epidemiolog Jiří Beran zpochybňuje zpřísňování opatření, má to jistou váhu, na druhé straně, tento pán nenese za epidemiologickou situaci žádnou odpovědnost, a tak bychom to měli i brát.
Zpochybní-li jeden epidemiolog rozhodnutí svých kolegů, může to být motivováno jakkoli, ale rozhodně to nelze považovat za důkaz, že kritizovaní nemají pravdu. Odpor vůči plošnému nasazení roušek artikulovala též Martina Vašáková, předsedkyně pneumologické společnosti a přednostka Pneumologické kliniky Thomayerovy nemocnice. Prý nošení roušek není racionální. Zároveň ale dodává, že mladí lidé, kteří nosí roušky v MHD, „mají větší strach, než by měli mít“.
Lze strach racionálně měřit? Lze říci, tenhle se bojí „dostatečně“, tamten už ne? Toto není výsměch jedné lékařce volající po racionalitě, to je opravdové dilema, které řeší každý, i politici.
Je například Bohuslav Svoboda, opoziční poslanec, lékař a místopředseda parlamentního zdravotnického výboru, panikář, když říká, že roušky jsme si vůbec v průběhu léta neměli sundávat a k žádnému uvolnění nemělo dojít?
Ne, nedá se vůbec objektivně rozhodnout, kdo má v téhle chvíli pravdu, to budeme moci říci možná až zpětně a jen s jistou mírou nepřesnosti. V téhle chvíli bychom neměli nikoho, ani ty přeopatrné, stigmatizovat, protože nejsme pány situace. A není mezi námi nikdo, kdo ví, jak na to.
