Sama jsem v mnohém procházela vývojem. Vyrostla jsem v komunistické rodině a v 68. roce jsem si myslela, že kostely jsou stavební památky, vůbec jsem nevěděla, že tady jsou věřící. Pak jsem konvertovala. V roce 1984 jsem se nechala pokřtít a nejradši chodím do kostela ke svatému Duchu na Staré Město, ale také do nejbližšího kostela na Jiřího z Poděbrad.
Poslední rozloučení s Petruškou Šustrovou, pokračuje dění kolem České televize |
V katolictví se mi líbí šíře, spektrum názorů. Vejde se sem tolik různých proudů, a zejména mám ráda Jana Pavla II., který se snažil otevřít církev jiným církvím a světu. V disentu jsem se setkávala s evangelíky. Jak jsem si s nimi rozuměla? S evangelíky jsme byli v křesťanském proudu dost zajedno a bylo lhostejné, jakého jsme vyznání. V soukromí, na večírcích, jsme vedli katolicko-evangelické spory, které se s postupujícím večerem zostřovaly. Zejména zarputilý býval Jan Kozlík, zatímco Sváťa Karásek nebo Miloš Rejchrt byli spíš smířliví. Ale zase ty spory s nimi bývaly i zábavné.
Rozhněvat si noviny se vláda nebojí, tiché víno ale jako by bylo svaté |
Kdysi vycházel deník Lidová demokracie. Poté, co jej přejaly Lidové noviny, se tu a tam snažily přinášet autentické pohledy religiózně, křesťansky orientovaných pisatelů. To dnes neplatí. Novinář ale bohužel vždy slouží zájmům vydavatele, vydělává pro něj peníze. Nemyslím, že by novináře dnes vydavatel Lidovek ovlivňoval nějak názorově. Jeho zájem je, aby se co nejvíc prodalo a noviny vydělávaly.
Češi nejsou hloupější než jiné národy
Bulvár samotný je jiná kapitola. K vulgarizaci tisku u nás ale dochází běžně a je to společný rys postkomunistických zemí obecně; ale i v západní Evropě do tištěných médií proniká povrchní tón.
Přítelkyně svobody a služebnice slova Petruška Šustrová byla celý život statečná. A spoustu let i za nás |
Myslím, že místo pro alternativní noviny zde vždy je. Objeví se všude, kde to zkusili. Nemyslím si, že kvůli tomu jsou Češi hloupější než jiné národy. Čtu ale spíše polské noviny, protože Poláci reflektují, co se děje ve světě. To se u nás z novin moc nedovím.
A naše deníky, co se týče církví, si setrvale pletou i základní frazeologii. Přispívá k tomu i ČTK, její formulace všichni přejmou. Tak ve zprávě o úmrtí českého fotografa v Ugandě byl jako zdroj uveden jeho bratr, kněz Svatopluk Karásek. Novináři asi nevědí, že protestanté nemají kněze, nýbrž faráře, kazatele, pastory. Rovněž nemají žádnou mši. Známe evangelickou bohoslužbu, kázání, slavení svaté večeře Páně. Ne mši.
Ještě nevykouřila poslední cigaretu. Život Petrušky Šustrové očima syna Štěpána |
Běžné je, že se mluví o církvi, aniž se uvede, která to je. Týká se to médií obecně, také rozhlasu i televize. V zemích západoevropských je normální, že lidé a zvlášť novináři jsou vzdělaní a křesťanství je součástí normálního života. Zde se mladý člověk setkává s církví. Ve škole se nedoví o církvích nic a s novinami je to podobné, protože většina novinářů nejsou věřící a nic o tom nevědí.
EU a křída pro křesťana
Naše černé či bílé vidění je zřejmé i ve vztahu k Evropské unii. Buď je adorována, nebo poplivána. Strašně trapné byly dokumenty ohledně EU na křídovém papíře vydané zvlášť pro křesťany. Pro prosťáčky, které opít nalakovaným rohlíkem je tak snadné. Napsala jsem knížku o Evropě, mám k EU výhrady, ale chápu význam dohody.
Petruščin paradox královny. Jaké bylo pracovat po boku novinářské ikony |
Novináři sami jsou zmateni politickým sporem a většinou mnoho o EU nevědí. Bližší košile než kabát a kdo nakonec rozumí ekonomickým problémům do hloubi!
Zemědělská politika EU a její podpora vznikla z obav konfliktu mezi městem a venkovem. To je půl století a dnes některé státy EU mají za to, že unijní politika by se měla revidovat. Jiné země se tomu brání.
Zemřela Petruška Šustrová. Bývalé disidentce a spolupracovnici Lidovek bylo 75 let |
Ptejme se, co je potřeba a lze sdílet. Přepjatci národnostní i jiní mají jednoduchý recept. Pojmenují jednoznačně problémy, které se jednotlivce i společnosti bezprostředně týkají. A pustí se do nich.
Většinová společnost o nich mlčí. Je z těch věcí nesvá. Novináři i politici je většinou odbudou posměškem. Soustředí se na jejich přešlap, ale neumějí s nimi mluvit a dát jim prostor v obavě, že jej využijí ke své propagandě. Myslím, že radikální národní strany, často nesnášenlivé k přistěhovalcům, cizincům, mají úspěch právě proto, že mluví o problémech, o nichž hlavní strany a proudy mlčí. Oni zaujímají jednostranné, demagogické postoje. Kdyby o tom hlavní politický proud uměl diskutovat, vzal by jim vítr z plachet.
Myslím, že smyslem radikálních stran je působit na většinové politické smýšlení a působit jako „enzym“. Neměla by vládnout, to by mohlo být hrozné. Ale působit jako znepokojivý faktor, který poukazuje na jevy a skutečnosti, které jsou přehlíženy. Nenávistné výpady a násilí však do politiky nepatří.
Politikům by prospělo mít kameru neustále v zádech. V parlamentě se mnohé věci projednávají, aniž by se komentovaly v tisku. Pak se najednou dozvíme, že je odhlasování zákona na spadnutí, nebo že se už tak stal.
