„Může to být jenom liberál a demokrat bez bázně a hany. A musí to být člověk z masa a krve, řadový občan nepovýšený a nepovyšovaný. Známá a konkrétní tvář, tady a teď. To všechno ukazuje jedním směrem k jedné osobě, které se do politiky nechce. Jsou ovšem v historii situace, které jedinci takového formátu a takových vlastností nedovolí odmítnout politickou roli, naopak ho do ní dotlačí. Takový snad bude bezprostřední osud dnešního kandidáta, zítra doufejme i nositele Nobelovy ceny míru Václava Havla.“
Nobelovu cenu míru nakonec Havel nezískal, ale prezidentem se stal mnohem rychleji, než si nestor československého demokratického exilu dokázal představit. Zatímco dnes se zdá, že zvolení Václava Havla bylo logickým a vlastně jediným možným vyústěním sametové revoluce, v roce 1989 to zdaleka neplatilo. To, že se vůdce Občanského fóra nakonec 29. prosince 1989 stal hlavou státu, bylo výsledkem několika zákulisních dohod, o kterých se občané dozvěděli díky historikům až po letech.
