Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Názory

MACHÁČEK: Lukašenko dnes, Putin zítra

Běloruský prezident Alexandr Lukašenko, který autoritářsky v zemi vládne již 26 let. Loňské prezidentské volby rozpoutaly rozsáhlé protesty po celém Bělorusku. foto: Reuters

Pokud je někdo stále přesvědčen, že únos letadla Ryanair do Minsku a uvěznění opozičního novináře Romana Protaseviče byla sólová akce Alexandra Lukašenka a běloruské KGB, tak se sám musí divit, s jakou propagandistickou vervou je celá akce hájena, vysvětlována, bagatelizována a relativizována ze strany Ruska.
  12:53

Svazek Ruska a Běloruska je nepřerušitelný. Na Západ nechce ani Lukašenko, ani jeho opozice

Moskva se může přetrhnout, aby hájila neobhajitelné a aby citovala precedenty. Kreml chce asi naznačit, že nad gigantickým ruským vzdušným prostorem se nikdo nemůže cítit v bezpečí. A přes Sibiř se z Evropy létá do Japonska, Jižní Koreje, na Tchaj-wan a samozřejmě do Číny.

Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová dokonce vyjmenovala čtyři incidenty, které podle ní ospravedlňují pirátskou akci Lukašenkova režimu. Všechny je rozebírá Leonid Beršidskij, komentátor Bloombergu, který žije v Berlíně. 

První je případ z roku 2013, kdy letadlo s bolívijským prezidentem Evem Moralesem bylo nuceno přistát ve Vídni. Prezident Morales se vracel z konference v Moskvě a existovalo podezření, že na palubě letadla se nachází Edward Snowden, dodavatel služeb pro americkou Národní bezpečnostní agenturu, který umožnil únik přísně tajných informací.

Několik evropských zemí, které jsou členy NATO, neumožnily na žádost amerického spojence průlet bolivijského prezidentského letadla nad svým územím, takže stroj musel přistát ve Vídni, jinak by mu došlo palivo. Když se ukázalo, že Snowden na palubě není, letadlo mohlo pokračovat.

Zajímavé je, že argumenty Moskvy rezonují i v Německu. Zahraničně politický mluvčí levicové strany Die Linke Gregor Gysi prohlásil, že i tehdy bylo pošlapáno mezinárodní právo a nikomu to nevadilo. A kdo zdůrazňuje mezinárodní právo jen v kauze Ryanair, je prý pokrytec.

Jenže diplomatické a zvláštní lety musí žádat o povolení pokaždé a zvlášť a před každým letem, pravidelná linka nikoliv. Je i obrovský rozdíl mezi de facto vládním zaměstnancem, který krade a předává dál tajné informace, a mladým disidentem, který oponoval Lukašenkovi už na střední škole a jehož jediným zločinem je účet na síti Telegram.

I kdyby byl někdo přesvědčen, že Snowden odhalil nestandardní praktiky americké diplomacie a tajných služeb, je jasné, že vynášením tajných informací – i kdyby to bylo z noblesních pohnutek – se ocitáte na velmi horké půdě. Je to špionážní hra a vždycky po vás půjdou demokratické režimy i tyranie.

Další příklad uvedený Zacharovovou se týká privátního letu ruského poslance Andreje Vavilova, který byl v roce 2004 nucen přistát v Kalifornii kvůli tomu, že kalifornský státní zástupce žádal jeho výslech v kauze praní špinavých peněz. Poté, co byl Vavilov vyslechnut, mohl pokračovat v cestě. To je osud, který Romana Protaseviče určitě nečeká.

V roce 2012 ukrajinské úřady nařídily, aby se pravidelná linka vrátila do Kyjeva, aby mohl být vyslechnut proruský aktivista Armen Martirosyan. Ten byl po několika hodinách propuštěn.

Lukašenko promluvil o incidentu s letadlem: prý jen chránil lidi před bombou, novinář chystal vzpouru

Čtvrtý Moskvou citovaný incident se odehrál také v roce 2012. Turecké úřady přinutily přistát syrské civilní letadlo na lince z Moskvy do Damašku a byl zabaven blíže neurčený vojenský materiál. Nikdo ale nebyl nucen z letadla vystoupit.

Jediné, co mají tyto „precedenty“ společné s kauzou Ryanair, je nucené přistání. Nejhorší Lukašenkův akt nebyl ovšem únos letadla, ale důvod pro únos letadla: unést disidenta, jehož jedinou zbraní je klávesnice počítače.

Lukašenko se vloni v létě rozhodl násilně a brutálně potlačovat mírumilovné protesty proti ukradeným volbám. Taky kvůli tomu se ruský prezident Vladimir Putin rozhodl přitvrdit vůči vlastní opozici.

Co udělá Lukašenko dnes, může udělat Putin zítra. Rozmyslete si, jestli opravdu chcete létat nad Ruskem. Koneckonců v nedávném projevu Putin řekl, že Rusko si samo v každém jednotlivém případě bude určovat pravidla pro to, co smí a nesmí. Přeložme si to tak, že když se Rusku nebude chtít, samo se rozhodne, že prostě nebude respektovat mezinárodní právo.

Přečteno včera v Českém rozhlase Plus

Andreas Kluth se také v komentáři pro Bloomberg vrací k demonstracím, které se před dvěma týdny odehrály v Německu v souvislosti s konfliktem v Gaze. Řada německých měst zažila nejen skandování hesel proti Izraeli, ale i proti Židům obecně. Jedna izraelská novinářka se dokonce stala předmětem fyzického útoku.

Většina demonstrujících byli mladí muslimští muži arabského původu, s německým občanstvím i bez něj.

Uvězní vás i za červené ponožky. Jakýkoliv náznak nesouhlasu s režimem se tvrdě trestá, popisuje Běloruska

Veřejné figury a politici napříč spektrem přispěchali s odsudkem a většinou zdůraznili, že kritiku Izraele chrání svoboda projevu, ale nenávist vůči Židům je neakceptovatelná a nebude se tolerovat. Připojila se i krajně pravicová AfD, jeden z lídrů Alexander Gauland prohlásil, že jestli se má brát antisemitismus vážně, „ je třeba zastavit nekontrolovanou masovou migraci muslimů a je třeba deportovat kriminálníky“.

Gauland je podle Klutha demagog, ale dotkl se jednoho z nejcitlivějších témat: křehké psychologické geometrie mezi Němci, Židy a muslimy. Dědictví holocaustu znamená, že Němci bezmocně hledají správná slova a emoce.

Poválečné Německo bylo z velké části založeno na poučení z holocaustu. Národní zločin Němců vyústil ve dvě lekce, které dlouho nebyly v konfliktu, ale nyní v něm jsou.

První lekce je, že nikdy už nebude připuštěna diskriminace vůči Židům a že Židy je třeba chránit. Dalo by se říci, že to je vyčleněná forma paměti a odpovědnosti.

Ale pak je tu všeobecný imperativ: Němci už nesmí nikdy připustit diskriminaci vůči žádné menšině. Tento morální imperativ se vztahuje i na muslimy a v roce 2015 byl součástí „vítací kultury“.

Němci nemají problém ukázat prstem na německé antisemity, ale mají problém s poukazováním na muslimský antisemitismus, protože se obávají generalizace a lekci z holocaustu chápou i tak, že se nesmějí dopustit žádných stereotypů.

Armin Laschet, šéf CDU, nyní vcelku rozumně konstatoval, že současný německý antisemitismus má tři zdroje: krajní pravici, krajní levici a část muslimských migrantů. A že všichni Němci – včetně muslimů – sdílejí morální dědictví a poučení z holocaustu.

Debata Jana Macháčka

Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!