Některé věci novým českým filmovým veselohrám vytýkat nelze – například nemohou za to, že zkraje loňského roku vypukla pandemie (a to není málo). Není tudíž jejich vina ani to, že se jich teď ve znovuotevřených kinech hromadí víc, než by měly připouštět hygienické normy. Jako první vlaštovky relativní svobody v kinosálech také přitahují vyšší pozornost, než jaká by jim za normálních okolností příslušela. Zároveň je ale nutné říci, že tento způsob restartu českého filmu v biografech není úplně nejšťastnější.
  |
Bezradné Matky
Film s názvem Matky vznikl podle vyjádření producentů tak, že scenáristka Vanda Zaplatílková Hutařová se poté, co se jí narodila dcera, rozhodla, že napíše něco o tom, co právě prožívá. Režie snímku o čtyřech sebevědomých a chytrých kamarádkách se pak ujal Vojtěch Moravec, jehož portfolio zatím plnily seriály jako Sestřičky či Modrý kód.
Úspěšná influencerka, chudá svobodná matka, manželka zámožného workholika a dcera dominantní matky jsou ty nejlepší kamarádky, i když ví bůh, proč vlastně. Každá z nich se octne v nějaké šlamastyce (jednu partner přestěhuje do ruiny, další se zakouká do ekologického aktivisty, jiná má problém se sexem v těhotenství a raději chce dohodit svému příteli prostitutku), následně se vše šťastně vyřeší. Skutečně nosný příběh se ve filmu neobjeví, jen křečovité etudy, ze kterých navíc hrdinky vycházejí jako povážlivě povrchní a málem nesvéprávné osoby. (Influencerka se mimochodem pozná podle toho, že to o sobě neustále říká a její partner se jí posmívá.)
Celé to působí jako únavná expozice seriálu, který (naštěstí) nevznikl, přičemž kýžený český Sex ve městě by z toho patrně nebyl.
Ubal a zmiz: jiná úroveň krkolomnosti
Touze udělat „po česku“ něco, co se kdysi někomu povedlo, podlehl i další debutant Adam Hobzik. Svůj film, jenž přijde do kin 8. července, pojmenoval Ubal a zmiz, což asi odkazuje k debutu jiného filmaře, a sice Guye Ritchieho. (Přesněji řečeno to odkazuje k české verzi názvu jeho filmu Sbal prachy a vypadni z roku 1998, jímž se český distributor postaral, aby se film s originálním názvem Lock, Stock and Two Smoking Barrels navždy pletl s filmem Woodyho Allena Seber prachy a zmiz z roku 1969). Od Guye Ritchieho doputoval do české komedie mj. prodaný a ukradený balík „trávy“ i snaha nabídnout důkladně zamotaný průnik několika linek příběhu.
K zamotání dochází, ovšem přece jen na trochu jiné úrovni než v Ritchieho gangsterkách. Tam se sice děje leccos krkolomného, ale zápletky přesto neruší svou naivitou, dialogy jiskří a do vysoce stylizovaného žánru probleskuje autenticita prostředí, z něhož se čerpá. Což bohužel o Ubal a zmiz tvrdit nelze, s pozitivní výjimkou působivě použitých lokací pražského Žižkova či Holešovic. Trefovat se do vkusu fanoušků Podfu(c)ku postavou narcistní české popové hvězdy se zálibou v kožiších je však možná přece jen příliš odvážné předsevzetí.
Pokus začlenit do děje vietnamskou komunitu a její účast na drogové scéně hodně bledne před televizními Zrádci a dosvědčuje jen to, jak citelně v Česku chybí dostatek herců, kteří by tyto postavy dokázali doopravdy hrát.
Mstitel vymknutý kontrole
Kdyby měl filmař docela pěkný námět na příspěvek pro zlínský festival filmů pro děti, ale zarputile se snažil, aby byl výsledek přístupný až od 15 let, patrně by vzniklo něco jako komedie Mstitel režisérky Lucie Klein Svobody. Jejím základem je příběh divadelního herce Antona (Daniel Fischer), který má malého syna a potíže s alkoholem. Svou častou nepřítomnost a vyčerpání, ať už kvůli práci nebo kvůli pitkám, synovi vysvětluje údajnou účastí v kosmickém programu.
Když je pak vyhozen z divadla a nemůže zavadit o žádnou jinou práci, jde si vydělávat vykládáním vagónů. Při té příležitosti potká svého guru (Jaroslav Dušek) a také se rozhodne s velkým rámusem pomstít za všechna příkoří (odtud název filmu). Situace se po řadě ztřeštěných peripetií vyvine tak, že se Anton (možná) skutečně ocitne na cestě do kosmu, a získá tak zpět synkův respekt.
Jistá vyšší ambice je tu zřejmá a třeba v nádražních scénách může optimistický divák spatřovat až snahu odkázat na filmy jako Ja milujem, ty miluješ Dušana Hanáka z roku 1980. Zároveň jsou „osmdesátky“ v Mstiteli přítomny mixem tehdejší zábavy: píseň Ivana Mládka, symbolická herecká přítomnost Luďka Soboty či Františka Ringo Čecha. V závěru pak zní i hit školních akademií „Pusť vsegda budět solnce“.
Jaký ale má všechno to odkazování do minulosti smysl, je dost těžké určit. Zřejmě stejný jako efektní výjev a la Šílený Max: vcelku nahodilé dolování něčeho, co by snad mohlo být zábavné. Dojde při tom ovšem i na samé dno toaletního humoru a náznaky něčeho rafinovanějšího brzy vyšumí do ztracena. V paměti utkví některé obrazy jako Jaroslav Dušek v centru Prahy oděný pouze v krabici – jak se tam ale ocitl, bude už dost těžké si vzpomenout.
Vyšehrad vede i s „béčkem“
Překvapivě nejlépe funguje film s paradoxním názvem Vyšehrad: Seryjál. Jde o lehce doplněný sestřih oblíbeného webového seriálu a příští týden přijde do kin místo původně plánovaho projektu Vyšehrad: Fylm. Ten je hotový, ale kvůli pandemické nejistotě jej producent nechává uležet až do příštího léta. Hrdinou je tu bývalý hráč pražské Sparty Julius Lavický alias Lavi (Jakub Štáfek), který vinou své bohémské životosprávy a „individuálního tréninku“ kope za Slavoj Vyšehrad.
Dokud film vystačí se situační komikou založenou na Laviho nedovtipnosti, zhýralosti a samolibosti a dokud proudí inspirace svérázem českého sportovního prostředí (včetně toho, že je k vidění herecká účast řady skutečných borců), dokáže spolehlivě bavit – a to trvá minimálně hodinu. S lehkostí a vcelku se ctí se Vyšehrad vyrovná i s výměnou představitele druhého hlavního hrdiny, Laviho agenta, v podání nejprve Jakuba Prachaře a posléze Jaromíra Noska.
Absenci plnohodnotného filmového formátu nelze maskovat beze zbytku, i tak je ale ještě k vidění povedený závěr a nadějná upoutávka na uskladněný film. Vyšehrad (až na drobné výjimky) předvádí, že i hodně hrubozrnný nebo zdánlivě primitivní humor může být při správném uchopení chytrý. Ne všude by působilo jako zdařilý vtip, že se trenér jmenuje Michal Žloutek – tady ano. Že zápasy českých soutěží i reprezentace po zhlédnutí Vyšehradu nikdy nebudou stejné, to vědí fanoušci seriálu už delší dobu.
