Mazanec, bochánek, velikonoční bochník. Začínat text výčtem možných pojmenování patří mezi oblíbená novinářská klišé, v tomto případě je ale namístě: na rozdíl od vánočky alias štědrovky, calty či pletenice jsou totiž všechna tři shora uvedená pojmenování pro nejoblíbenější velikonoční dobrotu dodnes živá a jejich používání překvapivě striktní – zatímco třeba na Plzeňsku nebo Rakovnicku se o Velikonocích peče jedině bochánek, na východ od Prahy už to neplatí, tam svátečním stolům vládne mazanec.
Složením se naproti tomu příliš neliší, a když, tak spíš dům od domu: někdo do těsta přidává tvaroh, jiný voňavé koření, další mazanec připravuje z „obyčejného“ těsta na vánočku.
Nikdy ovšem nechybí mouka, máslo, mléko, droždí, cukr (i když ten rozpisy zahrnují teprve posledních dvě stě let: mazanec je sice vůbec nejstarší doložené české velikonoční pečivo – peče se už půl tisíciletí –, ale po většinu té doby šlo o kynutý bochník, jemuž nasládlou chuť dodávala hlavně přirozeně sladká chuť smetany a sváteční bílé mouky; cukr byl zkrátka a dobře drahý) a ovšem vajíčka.
