Sérioví vraziServer Lidovky.cz vám od ledna každé pondělí ráno přináší seriál - příběhy největších sériových vrahů světa. Všechny příběhy najdete na www.lidovky.cz/vrazi.  |
Byly to jejich první vysněné prázdniny bez rodičů. 17letá An Marchalová a 19letá Eefje Lambrecksová si vyrazily užívat do města Ostend. „Nechtěli jsme ji pustit. Řekla mi: ‚Tati, už mi bude osmnáct.‘ I manželka mi povídala, že ji budeme muset pustit,“ řekl otec Paul Marchal v dokumentu The Monster of Belgium.
Během prázdninového pobytu zavítaly dívky na hypnotérskou show. Obě se dostaly i na podium, filmoval je tam i jeden člen štábu. V noci 22. srpna 1995 Paula Marchala vzbudil telefon. Volal jeden z přátel jeho dcery a řekl mu, že se dívky z představení nevrátily. „Začal jsem opravdu panikařit. Takové chování se na holky nehodilo,“ popsal otec.
An Marchalová a Eefje Lambrecksová.
Když případ nahlásil, překvapilo ho, jak málo to policisty znepokojuje. Říkali mu, aby byl v klidu, že se dívky brzo vrátí, že jen vyrazily za dobrodružstvím. „Byl jsem jejich přístupem šokován,“ přiznal Marchal. Belgická policie v 90. letech minulého století ve většině případů zmizelých dětí prostě nejdřív 48 hodin počkala a až pak začala jednat. Studie přitom dokázaly, že 91 % unesených dětí je zavražděno během 24 hodin.
Osmileté dívky se ztratily v parku
Marchal se pak sám chopil iniciativy. Začal vyrábět plakáty s fotkami pohřešovaných a pátral na vlastní pěst. V tu dobu v Belgii více rodičů marně hledalo své děti. Julie Lejeuneová a Mélissa Russová zmizely 24. června z parku v Grâce-Hollogne. Oběma bylo osm let.
Plynuly měsíce a ani policie ani rodiče čtyř dívek nic nezjistili. „V únoru 1996 jsem si začal vnitřně připouštět, že už pátráme jen po mrtvých tělech,“ přiznal Marchal. Zmizením dětí ale nebyl konec...
Sabine Dardenneové bylo 12 let. Jedinou starostí v jejím životě byla škola, kam také 28. května 1996 na kole mířila. Na opuštěné silnici se náhle vedle ní objevila dodávka. Otevřely se boční dveře a něčí ruce ji uchopily, sundaly z kola a vtáhly dovnitř.
Dodávka ji odvezla k neznámému domu, kde ji dva muži nacpali do kovové bedny a odnesli dovnitř. „Pak mě jeden z nich připoutal za krk k posteli,“ popsala Dardenneová v roce 2004 pro deník Le Soir. „Tak jsem zůstala dva nebo tři dny.“ Poté ji únosce odvedl do sklepa, kde byla v místnosti s matrací a žárovkou. Únosce jí dal konzervu s masovými kuličkami v rajčatové omáčce a chléb, který však brzy plesnivěl.
Muž se k ní v tu dobu jinak choval slušně a tvrdil, že je její přítel a chrání ji před ještě horším osudem. „Prý mi zachránil život. Říkal mi, že někdo další mi chce ublížit a žádá výkupné od mých rodičů.“
Další beze stopy zmizelá dívka konečně zalarmovala policii, která založila speciální útvar. „Všechny stopy jsme prověřovali. Jenže jsme nic nenašli. A také jsme v tu dobu nevěřili, že by za zmizeními na různých místech země mohl být jeden člověk. To bylo pro nás nepředstavitelné,“ vzpomínal detektiv Albert Priem.
Další záhadné zmizení
Od zmizení Dardenneová uběhlo 10 týdnů. Policie dál tápala, když přišlo další hlášení. Čtrnáctiletá Laetitia Delhezová šla ve dne po ulici domů od bazénu. Pak zmizela.
Veřejnost znepokojená šesti pohřešovanými dívkami tlačila na policii a úřady, aby jednaly. Policie proto na pátrání vyčlenila mnoho lidí. Jedním z nich byl i vyšetřovatel Michel Demoulin. „Povolali mě, když zmizela Laetitia. Museli jsme prověřit mnoho věcí,“ vysvětlil.
Po několika dnech měli detektivové v ruce hlášení svědka, který viděl na ulici podezřelé vozidlo - dodávku. Svědek si vzpomněl, jaký typ to byl, že byla bílá a dokonce si pamatoval i část SPZ. Takový popis seděl i na vozidlo nezaměstnaného elektrikáře, otce tří dětí, Marca Dutrouxe.
Policie si ho, manželku Michelle Martinovou a jejich známého Michela Lelièvreho pozvala na výslech. Vyšetřovatel Demoulin se neprve snažil pochopit, kdo proti němu sedí. Pak se začal vyptávat, jestli zná dívku jménem Laetitia Delhezová. To Dutroux popřel.
Michele Martinová.
V době výslechu - 13. srpna 1996 - byla 14letá Laetitia pohřešována už šest dní. Demoulin začal vyslýchat na heroinu závislého Lelièvreho. Ten nakonec přiznal, že Delhezovou unesl. Pak vypovídala i Martinová - od činů manžela se distancovala a tvrdila, že tím, co udělal, je znechucená.
Demoulin a jeho kolegové tak nyní věděli, že Dutroux Laetitii unesl. Dvojice, která vypovídala, však nevěděla, zda dívka ještě žije. Při dalším výslechu Dutrouxe 15. srpna došlo k něčemu, z čeho dodnes vyšetřovatele mrazí. „Uprostřed výslechu řekl: ‚Víte co? Můžu vám dát dvě.‘ A pak kývl směrem za mně. Když jsem se ohlédl, byl tam plakát pohřešované Sabine Dardenneové,“ líčil Demoulin.
Dutroux pak řekl, že dívky jsou v jeho domě. Tam je opravdu policie našla a vysvobodila ze sklepa, upraveného na vězení. Obě dívky byly vystrašené a na konci sil. „Když jsme je objevili, cítil jsem různé emoce. Byl jsem štastný, ale byl jsem i naštvaný z toho zla,“ popsal Demoulin.
V tu dobu už u Dutrouxova domu byly televizní štáby a natočily, jak obě dívky poprvé od únosu spatřily denní světlo. Dvanáctiletá Sabine strávila ve sklepě téměř tři měsíce, Dutroux ji pravidelně znásilňoval...
Svět se pak dojímal televizními záběry dvou rodin, které se setkaly s dětmi, o kterých si myslely, že jsou mrtvé. „Sabine nepřestávala plakat. Celé uplynulé týdny si myslela, že ji rodina opustila, že se jí zřekla. Jsem policista, ale i mě při pohledu na ni mrazilo,“ přiznal Demoulin.
Zemřely hlady
„Byl jsem rád za jejich rodiny. A zároveň mi to dodávalo naději, že i my máme ještě šanci,“ řekl Paul Marchal, otec rok pohřešované An. Jenže naděje netrvala dlouho...
Díky finančním podvodům dokázal Dutroux získat sedm domů. Dva dny po nálezu Sabine a Laetitie přivedl Dutroux vyšetřovatele na zadní dvorek dalšího stavení. Byla tam těla Julie Lejeuneové a Mélissy Russové. Obě osmileté dívky zemřely hlady.
Julie Lejeuneová a Mélissa Russová.
Od 6. prosince 1995 do 20. března 1996 byl totiž Dutroux ve vazbě za podíl na krádeži luxusního auta. Dutroux přikázal manželce Michelle, aby dívky krmila, ta však později tvrdila, že se bála do sklepního vězení chodit.
O další dva dny později Dutroux ukázal i hroby An Marchalové a Eefje Lambrecksové. Sériový vrah je omámil a pak zakopal zaživa. Osud všech šesti pohřešovaných dívek byl znám. Belgie byla ale v šoku a ptala se, jak se to všechno mohlo stát.
Psychologové a sexuologové Dutrouxe označili za asociálního psychopata se sadistickými sklony bez jakýchkoli zábran, který se řídí jen svou perverzní touhou manipulovat lidmi.
  |
Dutroux neprožil šťastné dětství, rodiče byli tyrani. Do konfliktu se zákonem se dostal poprvé v roce 1974 - ve svých 18 letech kvůli homosexuální prostituci. Kromě toho kradl auta a čas od času za to byl odsouzen ke kratším trestům. Během jednoho z pobytů za mřížemi se seznámil s Michelle Martinovou a v roce 1985 se s ní oženil.
Dostal 13,5 roku. Propustili ho za tři
Na svobodě pak pár už řádil spolu. V roce 1988 unesli čtyři dívky ve věku 11 až 19 let, které Dutroux znásilnil. Jednu ženu navíc brutálně napadl. Soud mu v roce 1989 započítal i loupeže a vyměřil mu trest 13,5 roku, manželce 5 let.
Dutroux však strávil ve vězení jen tři roky. Za dobré chování ho tehdejší belgický ministr spravedlnosti Melchior Wathelet, který se poté stal soudcem Evropského soudního dvoru v Lucemburku, propustil. Později se hájil výmluvou na přeplněnost věznic...
Úřady vypustily na veřejnost „časovanou bombu“ - tak jeho propuštění označili psychiatři. A téhle časované bomby si policie nevšímala, i když slyšela hlasité tikání. V roce 1993 policejní informátor řekl, že ho Dutroux požádal o pomoc s únosem dívky. I Dutrouxova matka řekla policii, že syna podezřívá, že by mohl doma někoho věznit.
Část sklepního vězení.
Bomba vybuchla v srpnu 1995, když unesl osmiletá děvčátka Lejeuneovou a Russovou. Policie pár týdnů předtím přeci jen uvěřila zvěstem o Dutrouxovi. Před dům mu namontovala kameru, která snímala všechno dění. Jenže kamera byla zapnutá jen od osmi rána do šesti do večera. Dutroux přivezl dívky do domu později...
René Michaux - detektiv, který měl operaci nazvanou „fellow“, což bylo sledování Dutrouxa, na starosti, navštívil dům podezřelého v prosinci 1995. Tehdy byl Dutroux ve vazbě za krádež luxusního auta. Michaux se vydal dům prohlédnout a sebou měl zámečníka, který mu otevřel.
Detektiv ignoroval dětské hlasy
Během prohlídky zaslechli dětské hlasy. Pak Michaux prohlásil, že jsou zvenku, že to nic není. Zámečník tvrdil, že ne, že jdou zevnitř. Pak však hlasy utichly. Detektiv prohlásil, že je policistou on a že to nic není. Hlasy patřily pohřešovaným osmiletým dívkám, které později zemřely hlady.
Michaux v domě našel videokazety. Nikdy se na ně ale nepodíval - později to vysvětloval tím, že neměl video. Na kazetách bylo mj. zachyceno, jak Dutroux staví ukryté sklepní vězení. Detektiv také tvrdil, že dveře do sklepa byly tak důkladné ukryté, že nešly objevit. Jiní policisté však namítali, že v případě zmizelých dětí by „prošmejdili“ úplně všechno.
Policista ukazuje vstup do sklepní kobky.
V tu dobu po dívkách pátralo půl Belgie, případ plnil stránky novin. Policie věděla o podezření i Dutrouxově minulosti. Přesto prohlídku vyřídila zběžně jedním člověkem bez psů a dalšího vybavení. Druhá prohlídka proběhla o šest dní později také bezvýsledně.
Když vyšla všechna fakta najevo, začali zastánci konspiračních teorií mluvit o tom, že jde o mezinárodní síť pedofilů, krytou lidmi z nejvyšších míst Belgie. 20. října 1996 vyšlo v Bruselu do ulic 300 tisíc lidí, kteří protestovali proti nefungujícímu soudnímu a policejnímu systému. Menší protesty pokračovaly několik týdnů.
Manželka už je na svobodě
Dutroux se připomněl o dva roky později. 23. dubna 1998 při převozu eskortě, skládající se ze tří policistů, utekl. Pátrat po něm začalo 5000 policistů, po třech a půl hodinách svobody uprchlého vězně chytil u města Neufchateau místní lesník. Blamáž odnesli rezignací ministrové vnitra a spravedlnosti.
Laetitia Delhezová a Sabine Dardenneová v roce 2004.
V roce 2004 se spolu sešly u soudu dívky, nyní o osm let starší, které Dutrouxovu kobku přežily. Laetitia Delhezová a Sabine Dardenneová proti vězniteli svědčily. Proces na místě sledovalo 1340 novinářů z celého světa.
22. června 2004 byl odsouzen Dutroux k doživotí, soud ho uznal vinným i ze zabití bývalého komplice Bernarda Weinsteina. Manželka Martinová dostala 30 let a Lelièvre 25 let vězení. Martinová byla propuštěna v srpnu 2012, odpykala si tak jen 16 let. Propuštění vyvolalo opět protesty. „Existuje jen jedno slovo, které tohle vyjadřuje. Je to prostě absurdní. Musím to ale přijmout. V tomhle jsem prohrál,“ řekl deníku Independent Paul Marchal.
Marc Dutroux je eskortován k soudu v neprůstřelné vestě.
V únoru 2013 požádal o předčasné propuštění i Dutroux. Soudu tvrdil, že už není nebezpečný a že by na svobodě nosil sledovací náramek. Jeho žádost byla ale zamítnuta. O tom, jak moc z něj byla Belgie zhnusená, svědčí i fakt, že si mezi roky 1996-1998 více než třetina lidí s příjmení Dutroux změnila jméno...
