Buďme konkrétní. Desetiletá školní docházka v části populace „funguje“ tak, že dotyčné dítko nemusí během deseti roků spíše nepravidelné docházky ani absolvovat základní školu. Po opuštění školy následuje jeho odchod na pracák a pád do záchranné sociální sítě státu. Nebudeme si nic nalhávat, možnosti výdělku pro lidi bez kvalifikace jsou nevalné. Nehledě k tomu, že víme, že tihle lidé ke stejnému vztahu ke vzdělání povedou své potomky.
To ovšem v Česku je již desetiletí známo. Problém je stále týž – nedokážeme děti problémových rodičů dostat pravidelně do školy a tím je vytrhnout z prostředí, které na vzdělání nedbá. Pokud by se nám to dařilo, nemuseli bychom tak zoufale hledat inspiraci jinde, třeba v Rakousku. Tam takové děti do osmnácti zařadí do programu, který není úplně školou, ale pomůže trochu v přípravě na práci.
ZVĚŘINA: Feudálové a dítka. Nestrašme prvňáky pohledem na politiky |
Nic proti nápadům našich jižních sousedů, ale měli bychom si především zamést před vlastním prahem, naše orgány sociálně právní ochrany dětí nepracují, jak by měly. Příklad holčičky v pěstounské péči, kterou minimálně jedenáct měsíců nikdo z úředníků neviděl a dnes je pohřešovaná, je jen vrcholem ledovce. V takové situaci je přejímání jakýchkoli modelů ze zahraničí bezúčelným plýtváním silami a prostředky.
I kdybychom dokázali zítra okopírovat ten nejdokonalejší sociální model na světě, nebude fungovat. Prostě proto, že mezi námi nebude síla, která by jej důsledně naplnila obsahem. Všichni úředníci by vesele vyplňovali tabulky, absolvovali školení a předávali si vzájemně metodické pokyny, a přitom by se nic nezměnilo. Vše se plní formálně a je úplně jedno, zda úředníci s rodinami nepracují ze strachu, či z pohodlnosti, podstatné je, že stát zde selhává a nákladně se podílí na reprodukci chudoby a sociálního vyloučení.
