Úmysl je chvályhodný. Jenomže... Kniha tolik usiluje slavit a chválit, vynášet a heroizovat - až činí své postavy nadlidskými až nelidskými. Tolik chce vyložit všechno tehdejší dění hluboce, duchovně, mysticky a posvátně (a navíc v kategoriích tomistické scholastiky, jíž byl autorčin muž nepochybnou autoritou) - až se zvrací v nevkus.
Objekt analýz
Když autorka líčí, že na ni četba Plotina zapůsobila tak, že „během okamžiku jsem klečela na zemi, knihu před sebou, a se srdcem plným horoucí lásky jsem zasypávala právě přečtené stránky vášnivými polibky“ - je to směšné. A když líčí, jak Léon Bloy obědvá u jejích židovských rodičů a „vezme maminku za ruku a zkusí ji vést, aby udělala kříž“ - je to trapné.
Maritainová se právem již stala objektem analýz. Kulturní historik Richard Burton ji v knize Holy Tears, Holy Blood. Women, Catholicism, and the Culture of Suffering in France (Svaté slzy, svatá krev. Ženy, katolicismus a kultura utrpení ve Francii 1840-1970; 2004) včlenil do řady exaltovaných hysterek, anorektiček pěstujících kult „zástupného utrpení“, vposledku kult sebe samých. Dílo Bloyovo, Péguyho, Rouaultovo i Maritainovo je hodno čtení či hledění ne proto, ale přesto, co o nich tato dáma píše.
ČTĚTE TAKÉ |
A přece má Raissa Maritainová v dějinách kultury mimořádný význam. Ne tím, co psala - ale tím, co byla: Tím, že byla rodem Židovka. Její muž ji zachránil fyzicky tím, že s ní včas odjel do Ameriky. A ona ho zachránila duchovně tím, že mu svou samotnou existencí zabránila být antisemitou, jako tolik jeho katolických kolegů.
