Politici se často mylně domnívají, že mnohonárodnostní stát může fungovat prostě tak, že se jednotlivým národům poskytne dostatečný rozsah národnostních práv, především v oblasti vlastní kultury, jazyka a školství. Když to nestačí, jsou ochotni „přidat“ nějakou omezenou autonomii. Mají za to, že dostatečným pojítkem mezi národy mnohonárodnostního státu je demokracie, která přece zabezpečuje všem občanům státu rovná práva a možnost podílet se na správě země.
Autor seriáluProfesor Jan Rychlík je historik specializující se na moderní české a slovenské dějiny a dějiny Balkánu a Ukrajiny. Jako poradce předsedy české vlády Petra Pitharta sledoval vrcholná dramatická jednání v době rozpadu Československa z bezprostřední blízkosti. |
Pokud se pak ukáže, že je takový stát nestabilní a má tendenci se rozpadat, pak předpokládají, že slabší a menší národy jsou v něm zřejmě nějak utlačovány: hledají důvody v omezeném rozsahu národnostních práv či autonomie, v ekonomické situaci apod.
Vývoj a rozpad mnohonárodnostních států ve 20. století nicméně ukazuje, že takové státy jsou nestabilní už ze své podstaty. Skutečností je, že každý plně dotvořený národ s úplnou sociální strukturou a jasným národním vědomím svých příslušníků se vždy vyvíjí směrem k vlastnímu národnímu státu, i když jeho politici třeba takový cíl otevřeně nenárokují a samotné obyvatelstvo si takový pohyb jasně neuvědomuje.
