V neděli odpoledne česká operní klasika – Prodaná nevěsta a jeviště podle současných regulí plné, a přitom je červen, venku sedmadvacet. Výborný Aleš Briscein jako Jeník a Zdeněk Plech jako Kecal. Večer: Nebeského premiéra Manželských historií podle Strindberga, smršť a vichřice emocí až do krve, ďábelská jízlivost, prostě nádhera. A pak svižné udělování letošních cen divadelní kritiky, i ty pandemie odložila. A hvězda večera, laureátka ceny za ženský herecký výkon Lucie Trmíková při přebírání zůstala v roli Strindbergovy Siri a báječně spojila divadelní fikci s realitou.
V sobotu Disk, premiéra nové hry Kryštofa Pavelky Digitální podzemí v provedení letošního absolventského ročníku katedry činoherního herectví. Tedy studentů, kteří si v posledním roce studia jeviště s diváky příliš neužili. Víceméně hlavně zkoušeli, a to nazkoušené pak mašírovalo do skladu, kde čekalo na znovuvzkříšení. Z depozitáře se vytáhlo a oprášilo i Digitální podzemí, které mělo mít premiéru v listopadu. Ale na jevišti nebylo vůbec znát, že se pauzírovalo dvě třetiny sezony, jakoby studenti z toho všeho násali novou energii a hráli s obrovskou vervou. A bylo vidět, že je to ročník herecky silný a výborně seskládaný, slibný.
  |
Opět se potvrdilo, jak ideální je, když mladý autor píše pro mladé herce, společné naladění nešlo přehlédnout, bylo vidět, že herci se našli v téhle divoké a groteskní poetice, dryáčnickém humoru a výtečně odpozorovaných hlášek. V celém tom současném newspeaku generovaném sociálními sítěmi a permanentním sdílením všeho v kyberprostoru. Je to hořký výsměch i nevtíravé memento, protože není úplně vyloučené, že nakonec nás virální svět požere a rozloží na prvočísla a ten, kdo se zachrání, zůstane v jeskyni s křesadlem a bude ještě rád.
Partička, kterou autor přivádí na svět, žije své životy hlavně na síti, každý má své mindráky, své předstíračky a v podstatě už ani nejsou schopni navázat a udržet normální lidské vazby. Jsou to – jak jinak – zaměstnanci IT startupu a přijíždějí na horský hotel absolvovat team building, ale spíš oslavit velký úspěch. To, co stvořili a od čeho si hodně slibují, se jim pochopitelně vymkne z rukou a začne žít vlastním životem. Děj se postupně propadá do šílené, téměř apokalyptické jízdy a autor inspirovaný trochu Čapkem a možná i Havlem (a to nejenom v jazykové stránce) sice v poslední třetině ztrácí dech, realisticky rozehraný příběh se zlomí do horečnatého chaosu, ale dravá energie nemizí. Mladí herci hrají pošahané a vykolejené typy ajťáků v zábavných charakterizačních zkratkách, a pak je tu Ona, umělá bytost bez citů, která jen „žere“ data a Anežka Štastná ji stvořila jako zvláštní amébu, křehkou, zákeřnou a studenou jako led.
Prostě divadlo se vrátilo v plné síle, i pro něj platí „co tě nezabije, to tě posílí“. A při návratu do divadelních sálů si diváci znovu uvědomili, že to živé je silná a nenahraditelná komunikace a nic ji nemůže zničit, vždy povstane znovu.
