Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Řezník z Hannoveru se choval jako upír, desítkám mladíků prokousl hrdlo. Haarmann skončil pod gilotinou

Lidé

  5:00
HANNOVER/PRAHA - „Odsuďte mě k smrti. A ať je to brzo!“. Zlodějíček, násilník, policejní informátor a především vrah nejméně 24 mladých mužů. Na začátku 20. let minulého století dostal Fritz Haarmann přezdívky Upír nebo Řezník z Hannoveru. Těla svých obětí před odhozením do řeky rozsekal.

Fritz Haarmann byl dopaden až po šesti letech vraždění. foto: Wikimedia - Bundesarchiv

Sérioví vrazi

Server Lidovky.cz vám od ledna vždy na začátku týdne přináší seriál - příběhy největších sériových vrahů světa. Všechny případy najdete na www.lidovky.cz/vrazi.

Sérioví vrazi.

Dvě děti si hrály na břehu hannoverské řeky Leine. Vtom si všimnuly něčeho zvláštního. Kousek od nich leželo cosi vyběleného. Lebka. Lidská.

Bylo 17. května 1924, když svůj nález děti ohlásily na policii. Ta zpočátku nálezu nevěnovala velkou pozornost. Odborníci určili, že lebka náležela muži mezi 18 až 20 lety a byly na ní stopy po ostrém řezném nástroji. Přesto se detektivové domnívali, že asi o nic nejde. Studenti medicíny si z nás dělají legraci nebo lebku do řeky odhodili vykradači hrobů, říkali si.

Jenže za 12 dní volali policii k Leine znovu. Opět se našla lebka, tentokrát u mlýna, nedaleko místa prvního nálezu. I ona patřila muži mezi 18 až 20 lety. O několik dalších dní později školáci objevili u řeky pytel s různými lidskými kostmi. Tohle už nemohla policie ignorovat. Uběhlo dalších několik dní a objevily se dvě další lebky. Jedna patřila mladíkovi lehce pod dvacet, druhá chlapci okolo 11 až 13 let.

Když se o nálezech dozvěděla veřejnost, rychle si lidé uvědomili, že už zhruba rok se šíří zvěsti o tom, že se v Hannoveru ztrácejí chlapci a mladí muži. Místní noviny spočítaly, že jen v roce 1923 ve městě zmizelo více než 600 mladíků. 8. června 1924 se několik stovek obyvatel města vydalo na břehy řeky Leine a prohledalo je. Lidé našli mnoho lidských kostí, které předali policii.

500 kostí a částí těl

Detektivové pak jednali rychle. Nechali prohledat sítěmi dno řeky v centrální části Hannoveru. To, co našli, je šokovalo. Bylo objeveno přes 500 kostí a částí těl, které patřily 22 různým lidem. Některé byly vodou důkladně omleté, jiné napovídaly, že nebyly v řece moc dlouho.

Řeka Leine, kde končily ostatky Haarmannových obětí.

Části těl byly odřezané nožem a opět šlo o náctileté chlapce či muže lehce přes dvacet. Vyšetřovatelé brzy upřeli pozornost na 44letého homosexuála (v té době to bylo ve Výmarské republice nelegální a trestné), zloděje a muže, který už v minulosti napadal chlapce – Fritze Haarmanna.

Přestože o jeho úchylkách policie věděla, pracoval pro ni Haarmann jako informátor. Chudá republika pár let po světové válce byla plná kriminálníků a Haarmann je udával. Bylo to k oboustranné spokojenosti jeho i policistů, zlodějíček tím odkláněl pozornost od sebe.

Kdo vůbec byl Fritz Haarmann a kde se vzal? Hannoverský rodák byl zvláštní už odmala. Maminčin mazánek, nejmladší ze šesti dětí, neměl svého impulzivního otce v lásce. Fritz si nenašel skoro žádné kamarády, jejich hry ho totiž nelákaly. Radši si půjčil panenky od sester a hrál si s nimi, sám oblečen v dívčích šatech. Zamiloval si také šití a vaření.

Ve škole ho označili za rozmazleného snílka, který učivu nevěnuje pozornost. Dvakrát propadl, ale nejhorší zážitek ho potkal v jeho osmi letech – v roce 1887 – když ho sexuálně napadl jeden z učitelů. Haarmann detaily činu nikdy neprozradil.

Hromadný hrob Haarmannových obětí.
Haarmann u soudu před křídou nakresleným plánem jeho bytu.

V roce 1895 tehdy patnáctiletý Haarmann nastoupil na vojenskou akademii. V armádě se mu líbilo, jenže po pěti měsících se u něj začaly projevovat opakované náhlé kolapsy – ztrácel vědomí. Lékaři je určili jako podobné epilepsii a jeho slibně se vyvíjející vojenská kariéra hned poté skončila.

Lákal chlapce do sklepů

Haarmann se krátce na to dostal poprvé do střetu se zákonem. Šestnáctiletý homosexuál začal lákat jiné mladé chlapce do sklepů a tam je sexuálně napadal. V červenci 1896 ho chytila policie a on místo ve vězení skončil v psychiatrické léčebně. S pomocí matky se mu odtamtud podařilo na začátku roku 1898 uprchnout do Švýcarska.

V Curychu zůstal necelý rok a půl, ale táhlo ho to domů. V říjnu 1900 Haarmanna znovu povolali do armády. Rok tam strávil s pověstí příkladného vojáka a skvělého střelce. To období pak nazval nejšťastnějším v životě. Jenže v říjnu 1901 zkolaboval na cvičišti, vrátily se mu zdravotní problémy. Po čtyřměsíčním pobytu v nemocnici ho z armády propustili s doživotní vojenskou penzí, protože podle lékařů nebyl schopný sloužit ani normálně pracovat.

Po návratu se zasnoubil s místní dívkou a pracoval ve firmě se svým otcem. Idylka skončila v roce 1904 rozchodem s přítelkyní a sporem s otcem. Od té doby, až do zatčení v roce 1924, byly Haarmanovou náplní života především drobné krádeže a podvody, kterých se dopouštěl i v zaměstnání, když příležitostně pracoval. Většinu času mezi lety 1905–1912 strávil ve vězeních.

Fritz Haarmann podle svých slov zabil 50 až 70 lidí.

S koncem války začal „pracovat“ pro policii. A také vraždit. Všech jeho známých 24 obětí byli muži mezi 10 až 22 lety. Lákal chudé uprchlíky a mladé ztroskotance (a později i homosexuální prostituty) do jednoho ze svých tří úkrytů ve městě pod příslibem jídla, pití, práce či pod pohrůžkou, že je udá.

Haarmann svým obětem dal opravdu najíst a napít, a pak se na ně vrhnul a začal je škrtit. Během toho se jim vždy zakousl do ohryzku na krku. „Bylo to kousnutí z lásky,“ vysvětloval detektivům. Oběti pak znásilnil a rozporcoval. Většinu částí těl vhodil do řeky Leine.

Haarmannúv podkrovní byt na 2 Rote Reihe.

Hrůznou, ale neprokázanou a tajemnou kapitolou, zůstává Haarmannův vztah k lidskému masu. Policie neprokázala, že by byl kanibalem. Kromě osobních věcí zavražděných ale na černém trhu prodával i maso neznámého původu – označované jako prasečí nebo koňské. Před detektivy vrah odmítl, že by maso patřilo jeho obětem, prohlašoval, že je nakupoval od jakéhosi řezníka jménem Karl, různým lidem však říkal různé příběhy o tom, kdo je Karl a odkud pochází...

Ale nepředbíhejme.

18. června 1924 detektivové začali na základě podezření Fritze Haarmanna sledovat. O čtyři dny viděli policisté, jak se na hannoverském hlavním nádraží hádá s 15letým chlapcem jménem Karl Fromm. Haarmann se pak vydal za policisty, představil se jako informátor a trval na tom, aby chlapce zatkli, protože cestuje na padělané dokumenty.

Nůž na krku

Fromm policistům vypověděl, že poslední čtyři dny strávil s Haarmannem, který ho pravidelně znásilňoval, často i s nožem přiloženým na jeho krku. Detektivové 44letého muže zadrželi a obvinili ze sexuálního napadení.

Kriminalisté prohledali jeho byt a našli na zdech, podlaze i stropě stopy krve. Haarmann to vysvětloval tím, že doma krájel maso, které pak prodával na černém trhu. Sousedé a známí vypověděli, že viděli do jeho bytu přicházet spoustu mladých mužů, Haarmanna naopak viděli, jak mnohokrát opouštěl bydliště s různými sáčky a balíčky.

Policie zabavila oblečení z bytu a vystavila ho pro rodiče dětí, kteří postrádali své potomky. Mnoho z nich šatstvo svých synů a bratrů poznalo. Haarmann zpočátku i tyto důkazy odmítal, 29. června se však pod jejich tíhou zlomil, rozplakal se a přiznal se – to vše za přítomnosti své sestry, která ho musela podpírat.

Haarmann (uprostřed) s detektivy.

Doznal, že mezi lety 1918–1924 pokousal, uškrtil, znásilnil a rozsekal mnoho mladých. To všechno prý kvůli neodolatelnému sexuálnímu chtíči. Jen jedné jeho oběti se podařilo z bytu uniknout, policistům se ale nikdy nepřihlásila. I když rozčtvrcení aplikoval téměř na všech svých obětech, tvrdil, že se mu hnusilo. „Po první vraždě mi z toho bylo špatně osm dní v řadě,“ líčil detektivům.

Vyprávěl i děsivé detaily, jak si vždy uvařil velkou černou kávu a pak začal strašlivé dílo vyjmutím vnitřních orgánů, které házel do kýble. Porcoval i hlavu, vyjímal mozek. Detektivům tvrdil, že lebky nalezené v Leine nemohou být jeho obětí. Když se zeptali proč, odpovědí bylo, že on většinu lebek roztloukl na malé kousky.

Haarmann vyšetřovatelům jejich práci neusnadňoval. Přiznal se jen k vraždám, které mohla policie prokázat fyzickými důkazy. Jednou mu přesto uklouzlo: „Jsou tu další oběti, o kterých nevíte, ale nejsou to ty, které myslíte.“ Detektivové jej obvinili ze 27 vražd. Když se Haarmanna zeptali, kolik lidí doopravdy zavraždil, bylo odpovědí „něco mezi 50 až 70.“

Lékaři jej uznali příčetným, a tak mohl 4. prosince 1924 začít soud. Ve 14 z 27 případů Haarmann přiznal vinu, u 13 si nebyl jistý. Před soudem skončil i jeho známý Hans Grans, o kterém prohlašoval, že mu s některými vraždami pomáhal. To u soudu Grans odmítl. Stejně tak Haarmann odmítal obvinění, že maso svých obětí jedl.

Detektivové prohrabávají kamna v Haarmannově bytě.

U mnoha obětí Haarmann připouštěl, že je zabil, ale nebyl schopný je identifikovat. „Téměř s jistotou můžu říct, že jsem ho zavraždil, ale jeho obličej si nepamatuji,“ řekl, když mu ukázali fotografii 16letého Alfreda Hogrefa, který zemřel o osm měsíců dříve.

Soud skončil do dvou týdnů

I když před soudem vystoupilo 190 svědků, trval proces jen necelé dva týdny. Pár dní před vynesením rozsudku Haarmann oslovil soud: „Odsuďte mě k smrti. Žádám jen spravedlnost. Nejsem šílený. Zkraťte to, udělejte to brzy. Odstraňte mě z tohoto života, který je utrpením. Nebudu žádat o milost ani se odvolávat. Chci si jen užít jednu šťastnou noc ve své cele s kávou, sýrem a doutníkem - poté, co se vyzpovídám. Půjdu na popravu tak, jako by to byla svatba.“

19. prosince 1924 byl Haarmann usvědčen z vraždy ve 24 ze 27 případů a odsouzen k trestu smrti stětím. „Rozsudek plně přijímám,“ prohlásil pak. Trest smrti dostal i Grans, který po vynesení rozsudku začal hystericky křičet a ve vězení pak zkolaboval. Proti rozsudku se odvolal, soud ale trest potvrdil. Haarmann se neodvolal s odůvodněním, že kdyby jej někdy pustili, zase by zabíjel.

14. dubna 1925 večer přišli za Haarmannem představitelé justice, aby ho informovali, že za úsvitu příštího rána bude popraven. Poté se vyzpovídal a ve své cele si mohl vypít brazilskou kávu a zakouřit drahý doutník, jak projevil v posledním přání.

Haarmannova naložená hlava.

Když ráno kráčel na popraviště, pronesl: „Jsem vinen, pánové. Ale i když to tak nevypadá, chci zemřít jako muž.“ Poté, co kat znehybnil jeho hlavu dřevěnou deskou, ještě Haarmann pronesl: „Lituji, ale nebojím se smrti.“ Přesně v 6.00 spustil kat sekeru gilotiny. Jeho hlava vypadala až do roku 2014 prakticky jako pár minut po popravě. Byla totiž naložena do formaldehydu a později uskladněna v lékařské škole v Göttingenu. Až před třemi lety jí zpopelnili.

Krátce po popravě byl objeven dopis, který Haarmann napsal v únoru 1925 otci Hanse Granse. V dopise stálo, že si většinu obvinění proti Gransovi Haarmann vymyslel. V roce 1926 byl proto Grans souzen znovu a nový trest zněl 12 let za napomáhání s trestnou činností. Zemřel v Hannoveru v roce 1975.

Hans Grans je veden k soudu.

Další případy

Kathryn Brightová, pátá obět BTK.
Caroline Clarkeová snila o cestě do Austrálie už od 10 let.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...