Čtěte speciál 20 let od povodníDobové články z Lidových novin, reportáže, osobní vzpomínky... Více ZDE  |
Je slunné dopoledne, procházíme horní částí pražské zoologické zahrady. Voní tu borovice. Stačí pár kroků, a člověk jako by se ocitl v jiném světě. Jako by se najednou zastavil život. V dolní části zoo pomalu začíná páchnout bahno, nejsou vidět ani špičky pavilonů. Míjíme několik zaměstnanců - nikdo si nás nevšímá, oči zabodnuté do země. Během několika hodin přišli chovatelé a zřízenci o bezmála stovku zvířat, která vypiplávali někdy i dlouhá léta. A podle mínění většiny z nich úplně zbytečně...
„Je to pro nás pro všechny obrovská ztráta. To zvíře nám prostě přirostlo k srdci. Kdybych věděl, že se blíží stoletá voda, tak on bude první, koho budu transportovat,“ vysvětluje smutně ředitel pražské zoo Petr Fejk. Řeč není (jak by se mohlo zdát) o slonovi Kadírovi, jehož poslední hodiny v zatopeném výběhu a nucené utracení sledovala díky televizním přenosům většina české veřejnosti. Největší chloubou zoologické zahrady v hlavním městě byl ve skutečnosti gorilí samec Pong.
Téměř přesně před rokem přicestoval Pong do Prahy. Původním majitelem byl arabský šejk, který si ho koupil na trhu a udělal si z něho domácí atrakci. U něho Ponga objevil německý veterinář a okamžitě kontaktoval pražskou zoo, kde se plánovalo otevření pavilonu goril. „My jsme ho zachránili. Pocházel z divoké přírody a přitom už vůbec nevěděl, že je gorila. Žil tam s lidmi, kteří ho krmili hranolky a kolou...“ vzpomíná Fejk.
Povodně 2002 |
Tým zoo téměř tři čtvrtě roku bojoval o to, aby se frustrovaný gorilí samec zařadil do skupiny ostatních zvířat. „Byla to obrovská práce. Pong byl prvním perspektivním samcem - mohl založit novou pražskou generaci,“ tvrdí ředitel. Když se konečně díky trpělivosti zaměstnanců podařilo Ponga „převychovat“, přišly záplavy. Začátkem týdne gorilí samec ve výběhu plném vody z Vltavy zmizel. A doteď se neobjevil. Pravděpodobnost, že žije, je nulová. Krizový štáb pražské zoo přišel do práce minulý týden - ve čtvrtek. Od té doby nikdo z nich domů neodešel. Většina zaměstnanců několik dní ani nespala. „Potřeboval bych něco na sebe!“ ozývá se kanceláří. Mokré oblečení už dávno není kde sušit. Všichni dostávají propagační trička.
Předpověď připravila zvířata o čas na záchranu
Od minulého týdne také lidé z pražské zoo věděli, že se do Prahy blíží povodeň. Proto během pondělního odpoledne, kdy odborníci hlásili příchod maximálně padesátileté vody, vystěhovali zvířata, která měla být podle povodňového plánu zasažena.
„Máme mapu, na níž je přesně vyznačeno, kde končí padesátiletá voda. Vystěhovali jsme všechna zvířata, kterých se měla dotknout,“ říká Fejk. Během prvního dne povodní se tak stěhovalo celkem 1003 zvířat: 750 ptáků (a 12 vajec), 101 savců, 141 plazů a 28 vajec a 11 kalonů. Všichni povodeň přežili bez úhony.
Evakuace ze Zoologické zahrady v Praze.
V úterý ráno však zažila celá zahrada děsivé probuzení. „V průběhu noci se předpovědi z pondělního odpoledne ukázaly jako úplně směšné,“ klopí hlavu ředitel. Voda stále rychle stoupala. Zvířata, která podle plánu zůstala nad hranicí padesátileté vody, začali proto chovatelé a zřízenci transportovat ještě za tmy.
„Bohužel jsme kvůli špatné předpovědi ztratili spoustu času. To navíc zapříčinilo i neuvěřitelná dramata, kterými jsme prošli, abychom zvířata zachránili,“ vypráví Fejk o bezmoci všech. Většina zvířat byla už hodně vyděšená a jejich stěhování tedy čím dál tím nemožnější. „Bylo nám hodně do pláče,“ chvěje se Fejkovi hlas. Už dopoledne byli donuceni utratit lva a medvěda. A tím teprve všechno začalo...
Přívalový déšť v neděli odpoledne zasáhl i pražskou zoo. Voda se valila zahradou a znečistila bazén pro lachtany, který se bude muset kompletně vypustit. (14. června 2020)
Před kanceláří ředitele čekáme na ošetřovatele, který má na starosti slony. I teď je tu rušno. Vedoucí oddělení kontaktu s veřejností Vít Kahle všem sděluje, že zvířata, která zde zůstala a byla evakuována, nijak nestrádají. Krmivo je v horní části zahrady, a zůstalo tudíž nedotčené. „Snažíme se je přesouvat, aby netrpěla. Budeme dělat všechno pro to, aby se otevřela horní část zoo co nejdříve pro veřejnost,“ slibuje už teď Kahle.
Fejk nám vzápětí vysvětluje, že k evakuovaným zvířatům do výběhů ještě pořád raději nikdo nechodí. Dva dny po povodni jsou totiž většinou přivázaná u stromu, navíc v neznámém prostředí. V takové chvíli stačí třeba jen úlek - a taková slonice je prý schopná se splašit a vyrvat strom ze země. Když zvíře nemá svůj obvyklý režim a cítí se ohroženo, opatrnosti není nikdy nazbyt.
Mediální hvězda: nejagresivnější slon Evropy
Ošetřovatel Karel Kaprál se spolu s odborníkem na slony Zbyňkem Šíšou staral o zvíře, jehož osud sledovaly díky médiím tisíce lidí. Pokus o evakuaci sloního samce Kadíry byl opravdu nejdramatičtější. Stejně jako spousta jiných chovanců zoo zůstal Kadíra v zatopeném výběhu. Voda den ode dne stoupala a všichni tak pozorovali jeho boj o život. Záchrana byla ale podle zaměstnanců téměř nemožná.
Kadíra byl totiž jedním z nejagresivnějších slonů v evropských zoo. Nikoho k sobě nepustil a jakýkoli pokus o kontakt se smrtelně vystrašeným zvířetem by pro ošetřovatele znamenal téměř jistou smrt. Existovala prý jediná možnost - zachránit ho pomocí obrovské transportní klece. Ta ale není v České republice k dispozici a během těch několika málo hodin se odnikud dovézt nedala... Kadíra žil v pražské zoo od 19. září 1971.
Zbyněk Šíša ho znal skoro dvacet let: „Kadíra do chovu nebyl. Po velké přípravě na chov a po tréninku se ukázalo, že to nejde. Teď jsme zrovna byli v jednání s Holanďany, že bychom samce vyměnili a možnost rozmnožení by byla. Ta teď ale samozřejmě padla.“ V úterý večer musel být slon utracen. Voda mu už sahala k očím. „Jakmile jsme se rozhodli vyvést alespoň sloní samici ven z výběhu, což byla velice nebezpečná a dobrodružná záležitost, vyhnal jsem všechny pryč. Nikdo nevěděl, co se tam přesně dělo. O rozhodnutí utratit Kadíru se dozvěděli, až když uslyšeli výstřel,“ říká Fejk.
Kurátor plazů Petr Velenský vynáší ze zatopeného pavilonu Čambal vzácného ....
Ani tím ovšem drama neskončilo. Během následujících minut začal boj o další zvíře - hrošici Lentilku. Opět marný.
„Kdyby voda nestoupla nad čtyřmetrovou hranici a nehrozilo, že uplave, tak by ještě žila,“ stěžuje si Fejk. I tentokrát vyhnal kolegy, aby se na smrt zvířete nemuseli dívat: „Byl jsem tam jenom já a střelec. Čekali jsme do poslední chvíle. Pak vlastně zaměstnanci uslyšeli další výstřely. Tentokrát tři. Jeden výstřel na usmrcení hrošice prostě nestačil.“
Lentilka byla přitom poslední z „hroší trojice“ pražské zoo, která byla ještě naživu. Dva liberijští hrošíci - Barborka a Slávek - se utopili. Během pár hodin uhynulo v úterý v areálu pražské zoo 80 ptáků a devět savců. Dalších přibližně 30 ptáků museli ošetřovatelé vypustit z voliér do volné přírody.
Zvířata uhynula zbytečně!
„Ještě v pondělí odpoledne byly oficiální informace z povodí Vltavy i z médií, že se blíží dvacetiletá, maximálně padesátiletá voda. Jsme připraveni během 24 hodin evakuovat celou spodní část zahrady, protože máme zpracovaný evakuační plán. Postupovali jsme podle plánů pro padesátiletou vodu. Že předpověď, jak velká voda vlastně Prahou půjde, bude mylná, nikdo z nás ovšem nepředpokládal. Samozřejmě, že kdybych věděl, že se blíží stoletá voda, tak bych to udělal, zachránil bych je. Určitě bych je dokázal zachránit,“ vrací se Fejk ve vyprávění o několik dní zpátky. „Naše zvířata uhynula zbytečně,“ rozhazuje rozhořčeně rukama.
Evakuovaní tučňáci vypadají spokojeně, ve výběhu vyder se jim líbí. 4. června 2013
Počet evakuovaných zvířat, která zaměstnanci zoo v noci ze středy na čtvrtek spočítali, je úctyhodný. Zachránit se podařilo nejen zmíněných 1003 zvířat patřících zoologické zahradě, ale i 26 zvířat soukromých majitelů. Ta pocházela především z dětského koutku ve spodní části areálu. Tam bydlela jedna kráva, čtrnáct poníků, ovce, osel a kozy.
Vydáváme se ke krokodýlímu výběhu, kam byli evakuováni plameňáci. Krokodýli jsou naštěstí už dlouho mimo výběh. Pelikány sem zaměstnanci nosili jednoho po druhém v náručí. Zachránění tučňáci spolu s berneškami (laicky řečeno něco mezi kachnou a husou) jsou zase ve výběhu vyder. Nic tu není na svém místě. Snad jen tučňáci vypadají klidně, hromadně pózují našemu fotografovi a pak skáčí jeden po druhém do vody.
Lachtaní anabáze
Větší problém než plameňáci představovali lachtani. Dostali se totiž ven při utržení vyhlídkové lávky, která strhla síť z výběhu. Jedna ze samic zůstala v lachtaním výběhu, další dvě uplavaly po proudu. Ve čtvrtek se pracovníci zoo pokusili jednu z nich zachránit, zatím však neúspěšně.
Samice lachtana se totiž dostala do Vltavy. Na místo nedaleko Kralup, kde strávila ráno, dorazil tedy ve čtvrtek tým záchranářů. Jejich práci ale zhatily nezvedené děti - začaly na samici házet kameny a vyděšená lachtanice odplavala. Začít se teď prý musí od začátku, a záchranáře tak opět čeká pátrání po místě jejího současného působiště.
„Já jsem se v naší zahradě vůbec neorientoval, protože střechy byly v korunách stromů, orientační body posunuté... Naprostá apokalypsa.“
Ředitel pražské zoo Petr Fejk
Druhou samici, Báru, odchytili chovatelé u kralupského mostu. Teď je prý ve velkém stresu a její ošetřovatelka má strach: „Bára je matkou a kvůli tomu, že se dva dny pohybovala někde mezi zatopenými domy, se neví, jestli bude mít vůbec nějaké mléko.“ Samice je izolovaná a téměř nikdo k ní nesmí.
Lachtaní samec Gaston se usadil u slonů. Není ho ale vidět, protože celá oblast u sloního výběhu je pod vodou. Poslední lachtaní samice, která ještě neopustila areál zoo, plave ve svém výběhu. Všude kolem je ale voda a ona může skleněnou ohradu, která přesahuje asi 15 centimetrů lehce přeskočit a vyplavat tak opět do řeky. „Ona je na to dokonce cvičená,“ říká ředitel Fejk s trochou obav v hlase.
Kam umístit slonice?
Sloní ošetřovatel Šíša sedí na kapotě auta a smutně pozoruje zbylé slonice přivázané ke stromům. V zahradě zůstaly už jen tři - Gulab, Shanti a Sabi, dvě africké a jedna indická. „Buď tu budou ještě dva týdny, anebo se nám podaří je dát do výběhu, to zatím nemůžeme říct. Je možnost umístit je do zoologické zahrady v Lešné, kde mají nový sloninec a nemají žádné slony,“ odhaduje jejich další osud Karel Kaprál.
Pohled na spodní část zoologické zahrady je děsivý. Marně hledám dokonce i původní koryto řeky. Ze skály, kde se vystupuje z lanovky, se otevírá pohled na obrovské jezero. Poznávám pouze vykukující sloní pavilon a střechu od nástupiště na lanovou dráhu.
Pětadvacetiletá ani padesátiletá voda se spodní části zahrady pod branou a restaurací vůbec neměla dotknout. Během čtvrtečního dopoledne voda v těchto místech klesla o jeden a půl metru, a přece zůstala nad hranicí padesátileté vody. „Podle mě je tady pořád ještě stoletá voda,“ dodává Fejk. „Já jsem se v naší zahradě vůbec neorientoval, protože střechy byly v korunách stromů, orientační body posunuté... Naprostá apokalypsa.“
