Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Vídali jsme ho v těžkých i nejtěžších chvílích druhé světové vojny. A vědouce, že má na bedrech víc než my všichni dohromady, šetřili jsme ho, nesdílejíce s ním to jediné, jež tehdy snad mělo být sdíleno. A on to věděl a na oplátku nám ukazoval, jak krásně nezastavitelný je proud života, kolik drobnůstek stojí za to, abychom o nich mluvili a pro ně zase znovu věřili.
Měl rád lidi, i ty nejroztodivnější, bavilo ho daleko víc jim rozumět než je mentorovat, měl rád knížky, zajímal ho daleko víc jejich obsah než forma, měl rád hudbu a písničky, miloval anekdoty a historky s dobrým koncem. Bože můj, bylo tak lehké v jeho přítomnosti radovat se ze života všemu navzdory!
Jeho nejbližší spolupracovníci dotvrdí, že i státnici-zatvrzelci mu stěží dokázali něco odepřít. V jeho nestrojenosti bylo něco až mámivého. Nevim o nikom jiném, kdo by tak lehce a samozřejmě si uměl získávat lidi. A při tom ani za mák nebyl hercem. Rozlišoval mezi povinností a mezi zálibou. Politika byla jen jeho povinností, jeho záliby byly jinde.
V poslední době pomýšlel na knihu vzpomínek. Asi před sedmi měsíci mi říkal v Novém Yorku: „Člověče, mě by tak bavilo psát paměti. Znám tolik postav i postaviček novodobých dějin, a znám je tak zevrubně a intimně, že mě teď napořád svádějí k psaní. Ale kde vzít čas?“
Nabídl jsem mu, že se podle jeho vyprávění rád pustím za něho do psaní, a že on pak jen upraví a zrediguje konečný text. Souhlasil a hned rozpřádal plán: „Výborně! Až se vrátíte domů, vyjedem si někam, kde si lišky dávaj dobrou noc, a já vám toho napovídám tolik, že budete mít práce na léta. Jen jestli najdeme čas, abychom si vyjeli někam tam, kde si lišky dávaj dobrou noc.“
Ne, nenašel čas, neměl nikdy pro sebe čas. Byl na to příliš svědomitý.
Být umlčeni, nebo se umlčet sami? Důstojnější se zdá to první, psal Ferdinand Peroutka před komunistickým pučem |
Když jsem s nim sedával v jeho pokoji v němž nepřetržitě drnčel telefon, nikdy nad ním nemávl rukou. Vždy znovu a znovu bral do ruky sluchátko. Věděl, že v té době nejde o nic důležitého, že jde o tisíc a jednu žádost lidí moudrých i hloupých, malicherných, ješitných, skoupých a zase opravdu trpících, pošetilých a směšných, velikášských i nesmělých, těch, co mají co říci, i těch, kteří jen mluví do větru: a pro každého si našel čas.
Egon Hostovský
Mluvil se mnou o tom, jako by se omlouval: „Víte, co mě drží, je spaní. Spím jako dřevo, ale kdybych k tomu telefonu nešel, tlačila by mě v noci můra.“
V posledních měsících stěžoval si často na únavu. Ale i tu nakonec nějak úsměvně přijímal. Říkal: „Víte, v únavě člověk lehčej přehlédne to naše hemžení, pokud je malicherné, a lépe porozumí přísloví: Život je příliš krátký, abychom si mohli dovolit být malí.“
Malý nebyl! I ti, kdož ho znali velmi intimně, znali jen tu jeho tvář, která byla vždy obrácena k lidem, k jejich svízelím a radostem. Nikdy a nebo téměř nikdy nedal nahlédnout do vlastních bolesti. Z Dostojevského si oblíbil jednu větu: „Je třeba více milovat život než jeho smysl.“
Umírali v koncentrácích, prchali do exilu. Novináři z Lidovek byli vždy trnem v oku totalitních mocí |
Mrtví nás opouštějí jen potud, pokud my je opouštíme. Nezanechal nám žádnou filosofii, žádnou vědu, žádné poučky, žádné recepty. Ale zanechal po sobě tolik vděčnosti a lásky, že je nelze přehlédnout. Jít shovívavě, přátelsky, nezáludně a zvídavě životem a světem, znamená jít stále s Janem Masarykem.
