Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Pozdější šéfredaktor Lidových novin se narodil 9. října 1883 v Brně jako syn zámečníka Karla Klímy a jeho manželky Marie, rozené Pézové. Měl řadu sourozenců, z nichž se však dospělého věku dožila pouze sestra Ludmila, pozdější manželka veterináře Františka Pfaffa, po roce 1918 prvního ředitele Státního veterinárního úřadu, a matka historika Ivana Pfaffa. Po maturitě na reálce v Křenové ulici v červnu 1901 studoval dva roky zeměměřictví na brněnské české technice, ale více než exaktní vědy ho přitahovalo kulturní a politické dění a literární tvorba.
Již na střední škole psal básně a nedlouho po vstupu na techniku uveřejnil v Moravské orlici svou první povídku, honorovanou třemi zlatkami, za něž pak uspořádal pro své spolužáky a přátele velkolepou oslavu v Uřídilově kavárně.
V roce 1903 zanechal definitivně vysokoškolských studií a začal se profesionálně věnovat žurnalistice. Vstoupil do redakce Lidových novin, kde zakotvil v kulturní i vnitropolitické rubrice a kam vedle politických zpráv a divadelních referátů přispíval i fejetony a povídkami. V téže době napsal také román Princezna Dioné, otiskovaný na pokračování v týdeníku Neděle. Následujícího roku se stal historicky prvním parlamentním zpravodajem Lidových novin ve Vídni.
Vídeňská škola
Karel Zdeněk Klíma * 9. říjen 1883, Brno † 23. srpen 1942, Terezín Novinářskou dráhu začínal v roce 1904 jako parlamentní zpravodaj z Vídně. Po Heinrichově odchodu se stal šéfredaktorem v Lidových novinách (1927–1930 a 1939–1942) a v Českém slově (1930–1939). V roce 1942 byl zatčen gestapem a deportován do věznice v Malé pevnosti v Terezíně, kde byl umučen. |
Ve Vídni působil dlouhých čtrnáct let. V kuloárech říšské rady se seznámil s celou předlitavskou politickou scénou v její stranické a národnostní pluralitě, mohl nahlížet do jejího zákulisí a osobně poznal všechny významnější české politiky i poslance dalších národů říše. Pod vedením zkušených parlamentních zpravodajů Josefa Penížka a Aloise Česaného, kteří byli ve Vídni již řadu let, si postupně budoval svou vlastní zpravodajskou pozici a styl: na rozdíl od starších kolegů psal moderní, jasnou a nevyumělkovanou češtinou.
Svými novinářskými kvalitami nesporně posílil informační atraktivitu Lidových novin a na své líše přispíval k postupné přeměně regionálního deníku v prestižní celonárodní list české inteligence, uskutečňované tehdy Arnoštem Heinrichem. Vedle svého kmenového působení v mateřském listu spolupracoval zprvu ve Vídni jako parlamentní zpravodaj též s Národními listy, politickou a kulturní publicistiku pak pěstoval v českém Vídeňském deníku.
Hutný portrét K. Z. Klímy v době jeho vídeňského působení načrtl po letech národněsociální vůdce Václav Klofáč, jenž se s ním sblížil na půdě rakouského parlamentu: „Mladý, hezký, vždy i zevnějškem pěkně se reprezentující, s milým úsměvem, noblesní, nijak se nevtírající, všeho si všímal a všude byl. Záviděl jsem toho mladého novináře Lidovým novinám. Měl volné, nesvázané pero, jeho noviny někdy byly jinak orientovány než my – ale nikdy neměli jsme sebemenší příčinu stěžovat si na nekorektnost nebo předpojatost vídeňského zpravodaje brněnských Lidových novin, který i v té Vídni zůstával svůj, národně i politicky svůj a vždy po boku těch, kteří bojovali za osvobození národa, za jeho kulturní pokrok a za jeho pokrok sociální. A to bylo, co se mi u Klímy líbilo.“
Novinář Havlíčkova ducha. Arnošt Heinrich byl tvůrce slávy Lidovek, jenž předpověděl vznik Československa |
Z Vídně zajížděl občas do Brna, kde podle svědectví svého přítele a po určitou dobu i redakčního kolegy Huga Vavrečky působil svou „velkoměstskou fasonou“ jako „hotové zjevení“. V Brně se také seznámil se svou budoucí manželkou Marií Tůmovou, s níž se v srpnu 1906 v jejích rodných Ivančicích oženil. V následujících letech se jim ve Vídni narodily tři děti: synové Zdeněk (1907) a Jiří (1910) a dcera Taťána (1908).
Mezi Prahou a Brnem
Záhy po říjnovém převratu 1918 se Klíma se svou rodinou přestěhoval do Prahy. V hlavním městě nového československého státu založil a do roku 1927 vedl zdejší redakci Lidových novin, protějšek ústřední redakce, sídlící i nadále v Brně. Zde plně rozvinul širokou škálu novinářských žánrů: pokračoval v parlamentním zpravodajství, psal úvodníky, politické komentáře, sloupky, fejetony a entrefilety, ale také divadelní kritiky. Svůj osobitý smysl pro humor projevoval ve „své“ rubrice Z mého zápisníku.
Vynikl jako mistr syntetické zkratky; jeho ideálem byl text prostý jakýchkoli zbytečných slov a prázdných frází. Článek v novinách měl být podle něho napsán tak, aby se z něj nedalo již nic vyškrtnout, aby v něm každá věta byla na svém místě, ale také tak, aby měl určitou literární hodnotu.
Zároveň osvědčil i mimořádnou pracovitost, schopnost organizační a vůdčí, přičemž autoritu šéfa spojoval s kolegiální vlídností a empatií. Pozorně pročítal všechny texty svých kolegů, často je věcně doplňoval a korigoval a formálně upravoval. Nejbližšími Klímovými spolupracovníky při budování pražské redakce Lidových novin, jež se zpočátku tísnila ve dvou místnostech v paláci Lucerna, byli novinář a spisovatel Eduard Bass a národohospodář Vojtěch Mixa.
Po uzávěrce listu v pozdních večerních hodinách chodívali spolu do Národního klubu, kde hráli kulečník a přitom probírali nejrůznější příhody, historky i anekdoty, provázející tehdejší politické události, společenský a kulturní život v Praze. Jednoho dne přišel Klíma s návrhem shrnout „to, co si tady povídáme“, do samostatné rubriky, pravidelně každý týden otiskované v pondělním vydání Lidových novin. Jeho druhové s tím souhlasili a Eduard Bass navrhl nazvat rubriku Pražský film. Dohodli se, že ji budou tvořit společně a podepisovat iniciálami svých příjmení: K+M+B. Poprvé vyšla v září 1920 a poté se na léta stala nedílnou a populární součástí listu.
Veršující šéfredaktor Eduard Bass proslul ostrou satirou, jeho Cirkus Humberto byl hitem černého trhu |
Po příchodu do Prahy bydlel Klíma s rodinou krátce v Chodské ulici na Královských Vinohradech, záhy se usadil na Smíchově, v tehdejší Dvořákově, dnešní Pecháčkově ulici. Zde mu v říjnu 1921 zemřela manželka Marie a byla pochována do rodinné hrobky na Malvazinkách, ozdobené plastikou od Jana Štursy. Roku 1923 se podruhé oženil s Josefou Svatoňovou a posléze se přestěhoval do nově vybudované vily v ulici Nad Výšinkou.
Mezitím více než dva roky přechodně žil v rodném Brně, kde v letech 1927–1929 nahradil Arnošta Heinricha na místě šéfredaktora Lidových novin.
Šéfredaktorem Českého slova
V lednu 1930 opustil K. Z. Klíma na osm let Lidovky a přešel do Melantrichu na místo šéfredaktora Českého slova, ústředního tiskového orgánu Československé strany národně socialistické, patřícího, stejně jako Lidové noviny, k žurnalistickým tribunám politické skupiny „Hradu“. Generální ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda se dlouhodobě snažil získat do čela svého kmenového deníku významnou novinářskou osobnost, přičemž zvláště toužil po Eduardu Bassovi. Koncem roku 1929 se dohodl s Jaroslavem Stránským o přechodu „Kazetky“ (a jeho nerozlučného adlata Ivana Herbena) z Lidovek do Českého slova.
Také v Českém slově se Klíma dobře uvedl a list pod jeho redakcí výrazně zvýšil svoji úroveň. Na druhé straně se zrovna nesžil s některými dlouholetými oporami redakce tohoto deníku, například s divadelním referentem Jindřichem Vodákem. Pozitivně zde ovlivnil řadu začínajících novinářů a literátů, kteří k němu vzhlíželi s velikým respektem. Například Jaroslava Žáka, středoškolského profesora a spolupracovníka Českého slova, přiměl k napsání reportáží a úvah o soudobé střední škole pro nedělní přílohu listu, z nichž potom vznikla populární próza Študáci a kantoři a divadelní hra Škola základ života, poslouživší jako libreto ke dvěma stejnojmenným úspěšným filmovým veselohrám.
Působil též v různých profesních žurnalistických organizacích. V létě 1935 vedl delegaci českých novinářů do Itálie a spolu s jejími dalšími členy byl přijat hrabětem Cianem a poté i Benitem Mussolinim. Na této misi se málem utopil při koupání v moři. Ve funkci šéfredaktora Českého slova oslavil Kazetka v říjnu 1933 své padesáté narozeniny. Vzdor velkému pracovnímu vytížení se těšil dobrému zdraví a síle a stále si zachovával vzhled atraktivního, elegantního gentlemana. Roku 1936 se rozvedl a v květnu 1937 se potřetí oženil s Annou Borůvkovou, rozenou Pacovskou, bývalou manželkou MUDr. Vladimíra Borůvky, majitele známého pražského sanatoria v Legerově ulici.
V politických peripetiích třicátých let vystupoval ve svém listě na obranu demokracie a československého státu, proti nacismu i různým fašizujícím tendencím na domácí politické scéně. Svědčí o tom nejen celková linie listu, ale i početné šéfredaktorovy komentáře a úvodníky, zvláště z roku 1938. Poslední z nich, nazvaný Jejich mír a naše oběť, oslovil čtenáře po mnichovské kapitulaci, 2. října 1938: „Celý svět kolem nás se proměnil. Naše děti budou žít jiným životem, nežli jsme je učili. Budeme žít, třebaže v srdci nám navždy zůstane palčivý osten bezpráví a křivdy na nás spáchaných. A třebaže se v nás zlomilo něco, co bylo cenné pro Evropu: víra, že platí řád proti násilí, smlouvy proti útoku, zákon proti panovačné zvůli. To všechno jsou pojmy, které ze života evropských národů se škrtají. My máme tu školu za sebou, ty druhé teprve čeká.“
Strašná smrt
Krátce po Mnichovu se Klíma vzdal vedení Českého slova a vrátil se do Lidových novin, kde byl v letech 1939–1941 znovu šéfredaktorem. Od počátku německé okupace se spolu se svými kolegy snažil udržovat národně obranou tendenci listu prostřednictvím nepolitické, především kulturní publicistiky. Jako někdejší prominentní hradní novinář, nacházející se v zorném poli gestapa, se postupně stahoval do ústraní a nakonec se vzdal funkce šéfredaktora, když byl předtím hlavním nacistickým dohlížitelem na český tisk Wolframem von Wolmar ujištěn, že „bude mít klid“, odejde-li do soukromí a zdrží-li se jakékoliv politické činnosti. Proto se také aktivně nezapojil do odbojové činnosti, i když určité kontakty s rezistencí i svými perzekvovanými kolegy z minulých let udržoval.
Nepřestával ovšem publikovat: ještě na jaře 1942 se jeho šifra pravidelně objevovala v příloze k padesátiletí Lidových novin, otiskované v každém nedělním čísle listu; 15. února 1942 zde publikoval i rozsáhlý esej Literatura v Lidových novinách. Represáliím po atentátu na Heydricha ještě unikl, koncem července 1942 se však o něho začalo zajímat gestapo, pravděpodobně v důsledku udání konfidentky Marie Fridrichové, telefonistky z Melantrichu, případně bývalého švagra jeho poslední manželky, advokáta dr. Svatopluka Borůvky.
Nejprve ho vyzvalo, aby písemně zodpověděl 45 otázek, jež se mimo jiné týkaly jeho styků s Edvardem Benešem, různými židovskými politiky, novináři a podnikateli i s německou protihitlerovskou emigrací v Československu, zejména s inženýrem Formisem. Dne 3. srpna 1942 byl předvolán k výslechu do Petschkova paláce, zde zatčen a po několikadenním věznění na Pankráci transportován do terezínské Malé pevnosti, kde byl vzápětí bestiálně umučen.
Spolu se třemi dalšími vězni, předurčenými pražským gestapem k okamžité fyzické likvidaci, byl nejprve surově zbit, poté několik dní držen o hladu v cele smrti, v níž byl za první světové války vězněn Gavrilo Princip, a nakonec pod ranami obušků donucen sníst bramborovou kaši s koncentrátem soli, pepře a pálivé papriky a ponechán řadu hodin bez doušku vody. Všichni nešťastníci, jimž koncentrát rozežral útroby, v hrozných bolestech zemřeli...
Klímovy ostatky byly v zaplombované rakvi vydány rodině spolu s úmrtním listem, uvádějícím jako diagnózu „všeobecnou sepsi“. Gestapo povolilo i tichý pohřeb za účasti nejbližších členů rodiny ve strašnickém krematoriu. Urna s popelem byla pak uložena na hřbitově na Malvazinkách, kde předtím spočinuly ostatky Klímovy první ženy a jeho matky. Zůstává otázka, proč nacističtí katani přichystali právě Klímovi tak strašnou smrt...
K. Z. Klíma zanechal tři děti. Nejstarší syn Zdeněk byl v letech 1934–1942 kulturním redaktorem, posléze odpovědným redaktorem Českého slova v Moravské Ostravě, v dubnu 1942 byl na hodinu propuštěn a poté pracoval jako úředník v různých podnicích; jeho dva synové se uplatnili v technických profesích. Dcera Taťána se provdala za velkoobchodníka Rebu Sedláčka a spolu s ním a synem emigrovala roku 1948 do Švýcarska, kde zemřela téměř ve sto letech. Mladší syn Jiří vystudoval práva a stal se advokátem; jeho dcera Zuzana Pecháčková vynikla jako reprezentantka v parkúru, druhá dcera Magdalena se provdala za známého herce a spisovatele Miloslava Šimka.
