Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Postava „veselého chlapíka“, který se nikdy ničeho nebál a do každé práce se hned pustil, má nepochybně řadu vlastností svého tvůrce. Ondřej Sekora byl také jako Ferda Mravenec, jenž letos v plné svěžesti oslavil devadesáté narozeniny – pracovitý, dobrosrdečný, nesmělý, perfekcionista a trochu koumák.
Sekora se narodil 25. září 1899 v Králově Poli (dnes součást Brna) jako třetí ze šesti dětí. Jeho dětství bolestně poznamenala smrt otce, odborného učitele, když mu bylo osm. Jeho matka musela vychovávat čtyři vlastní děti a dvě další, které měl její zesnulý manžel z prvního manželství.
V roce 1913 se s rodinou přestěhovala za příbuznými do Vyškova, kde Ondřej pokračoval v gymnaziálních studiích, započatých v Brně. Ještě před maturitou byl odveden na vojnu – naštěstí ne přímo na frontu, ale do Vídně. Opušťáků z kasáren využíval k prohlídkám místních galerií a muzeí, v nichž ho nejvíce zaujal Pieter Brueghel. Již na gymnáziu Sekora hodně a rád kreslil a z Vídně prý zaslal svou první karikaturu do brněnského satirického časopisu K smíchu i k vzteku.
Kreslíř sportovní rubriky
Po skončení války si Sekora dodělal maturitu a nastoupil na brněnskou právnickou fakultu. Studia ho ale nebavila, k právničině neměl pražádné vlohy. Když neudělal první státnici, z práv zběhl. Jeho kariéra nabrala nový směr, když byl v roce 1921 přijat jako sportovní redaktor Lidových novin. Jestliže se o novinách obecně říká, že přitahují talenty, kterým se nepodařilo získat formální vzdělání, o Lidových novinách počátku 20. let to platilo dvojnásobně.
Ondřej Sekora * 25. září 1899, Královo Pole † 4. července 1967, Praha Spisovatel, žurnalista, kreslíř, grafik, ilustrátor, karikaturista a entomolog pracoval v Lidových novinách od roku 1921 jako sportovní komentátor a kreslíř. Zakrátko se stal pravidelným výtvarným autorem LN, věnoval se i politické karikatuře. V letech 1927–1941 v LN redigoval Dětský koutek. Zde se také v lednu 1933 objevila postava Ferdy Mravence původně v kresleném seriálu pro dospělé. Protože Sekorova manželka byla židovského původu, byl z LN v roce 1941 propuštěn. |
Ambiciózní Arnošt Heinrich se stal v roce 1919 šéfredaktorem listu a v podmínkách samostatné republiky pokračoval v redakční politice, kterou zahájil již před válkou: přitáhnout mezi přispěvatele listu co nejvíce zajímavých autorů.
A to se netýkalo zdaleka jen autorů píšících, ale i kreslících. Na rozdíl od dneška, kdy české noviny kresby téměř neuveřejňují, se na počátku 20. let bez kreslíře neobešla žádná rubrika, také proto, že tehdejší kvalita tisku téměř neumožňovala uveřejňovat fotografie.
Heinrich proto pověřil redaktora Bohumila Markalouse, publikujícího pod jménem Jaromír John, funkcí výtvarného redaktora s povinností obstarávat pro noviny kresby. A jednou z Johnových akvizic byl právě dvaadvacetiletý Sekora.
V Lidových novinách našel Sekora velmi inspirativní prostředí. Pouhý seznam výtvarníků, kteří v té době a letech pozdějších v Lidovkách publikovali, by zabral dlouhý odstavec. Za všechny je nutné zmínit přinejmenším Huga Boettingera (podepisujícího se Dr. Desiderius), Josefa Čapka, Josefa Ladu, Vlastimila Radu či Josefa Šímu.
Značný vliv měl Eduard Milén, který do Lidovek nastoupil ve stejném roce jako Sekora a který se stal jakýmsi supervizorem výtvarné a grafické stránky listu. Některé jeho reformy grafiky novin předstihly dobu a dnes jsou vnímány jako samozřejmost (odstranění tečky na konci titulku nebo čáry oddělující sloupce). Ondřej Sekora se stal prvním kreslířem sportovní rubriky v českém tisku a pro Lidové noviny vytvořil i první emblémy jednotlivých sportovních disciplín.
Propagátor ragby
Arnošt Heinrich si redakčního eléva oblíbil a na podzim 1923 jej vyslal na roční pobyt do Paříže. Jak naznačil ve vzpomínce na otce Sekorův syn Ondřej J. Sekora, za vysláním do ciziny byla i snaha šéfredaktora pomoci svému redaktorovi vyřešit problém nefunkčního manželství: Sekora se několik měsíců před svým odjezdem do Francie na jaře 1923 oženil s administrativní pracovnicí ostravské redakce Lidovek Markétou Kalabusovou, ale vztah zřejmě neklapal. Po Sekorově návratu z Paříže na podzim 1924 se manželé rozvedli.
Šel tatínek do práce? Jistě ne, velice spěchal. Prohlédněte si kreslené vtipy ze zlaté éry Lidových novin |
Kromě denních zpráv měl Sekora za úkol z Paříže měsíc co měsíc do Lidovek poslat tři osmiobrázkové sportovní cykly, dvanáct kreslených vtipů, dva kreslené cykly pro dětský koutek a jeden obrázkový seriál pro nedělní přílohu. Skutečná řehole, ale Sekora si našel čas i na další aktivity. Snažil se proniknout do francouzského sportovního tisku se zprávami z Československa, navštěvoval kurzy kreslení a hltal francouzskou kulturu.
Průvodce mu dělali tehdejší pařížští Češi Bohuslav Martinů, Josef Šíma nebo Richard Weiner. Ve Francii si Sekora oblíbil také ragby, po návratu do Brna se stal jeho nadšeným propagátorem (v roce 1926 vydal knížku Rugby, jak se hraje a jeho pravidla), trenérem prvních českých mužstev a později rozhodčím.
Již v roce 1927 vyslala redakce Lidovek Sekoru na rok do Paříže podruhé. Po návratu následoval hlavní redakci Lidových novin a přestěhoval se z Brna do Prahy, kde začal navštěvovat kurzy kreslení u profesora Hofbauera (komplex z toho, že je vlastně autodidakt a že málo rozumí modernímu umění, zvláště abstraktnímu, ho neopustil zřejmě po celý život, snažil se ho překonávat usilovným studiem).
Na konci 20. let se Sekora seznámil se svou druhou ženou, a to dost kuriózním způsobem: na lyžařském zájezdu čtenářů Lidových novin do Alp poznal Bedřišku Roubíčkovou a jejím prostřednictvím pak její sestru – k nerozeznání podobné jednovaječné dvojče Ludmilu, již si v listopadu 1930 vzal.
Sekorova manželka pocházela z rodiny asimilovaného židovského obchodníka z Dobříše, který se před první světovou válkou usadil v Praze a na Letné si otevřel sklenářství a obchod se skleněným a porcelánovým zbožím. Obchod později převzala právě Ludmila Sekorová, ale za krize zkrachovala.
Sekorův syn Ondřej, narozený v roce 1931, vzpomíná v publikaci Ondřej Sekora, práce všeho druhu (spolu s Blankou Stehlíkovou a Věrou Vařejkovou, Práh 2003), že finanční situace rodiny byla ve 30. letech dost napjatá, protože jeho matka nevyšla měsíčně s méně než pěti tisíci korunami, zatímco mzda jeho otce v Lidovkách byla tehdy kolem 1500 korun.
O to více musel Sekora publikovat mimo svůj mateřský list. Většina Sekorových knížek pro děti měla své počátky v obrázkových seriálech (jak se tehdy říkalo komiksům) publikovaných v Dětském koutku Lidových novin. Texty ponechával Sekora nejprve literárně zběhlejším redakčním kolegům. Již v roce 1926 vycházejí tři takové knížky: Voříškova dobrodružství (verše Edvard Valenta), Dobrodružství tří Billů (text Bedřich Golombek) a Zlaté dni (verše Rudolf Těsnohlídek).
V lednu 1933 se v Lidovkách poprvé objevuje postava, která Sekorovi zajistila nesmrtelnost: Ferda Mravenec. „Ferda je akce zhuštěná do somatické tečky,“ napsala o Sekorově hrdinovi výtvarná kritička Ludmila Vachtová. Knižně vyšla knížka Ferda Mravenec, práce všeho druhu poprvé v roce 1936 u Josefa Hokra, který se stal Sekorovým dvorním vydavatelem.
Ferda Mravenec a Brouk Pytlík
Úspěch byl okamžitý a ani po sedmaosmdesáti letech nevyvanul: knih s Ferdou Mravencem a jeho komickým parťákem broukem Pytlíkem se dodnes prodají tisíce kusů ročně. Ferdovi patří jedno z předních míst v panteonu českých pohádkových postav a o jeho popularitě svědčí to, že jeho příhody byly později ztvárněny i v opeře nebo baletu.
Za války a po válce
Po okupaci v roce 1939 začaly Sekorovi krušné časy. V podkladech k „reorganizaci“ Lidových novin, jejímž cílem bylo přizpůsobit někdejší baštu demokratického tisku nacistické propagandě, se v roce 1940 o Sekorovi píše: „Sportovní karikaturista. Po této stránce má velmi mnoho hříšků ze staré éry. Byl ženat s bohatou Židovkou. Jestliže toto manželství trvá, je tím eo ipso dán rozchod se Sekorou, ale i kdyby došlo k jeho formálnímu rozvázání, je žádoucna důkladná úvaha, zda má Sekora zůstat v redakčním svazku. Myslím, že nikoli, protože pravidelné práce vykonává jen velmi málo.“
Sekora nejenže se nemínil se svou židovskou manželkou rozvést, ale učinil vše, aby ji ochránil od deportace: nechal ji a syna pokřtít a uzavřel s ní ještě církevní sňatek.
Z Lidovek byl v dubnu 1941 propuštěn, následné vyhození ze Syndikátu novinářů mu znemožnilo publikovat v denním tisku. Nějaký čas může aspoň vydávat knížky pro děti. Poslední je v roce 1943 Uprchlík na ptačím stromě. Podle kunsthistoričky Blanky Stehlíkové „představuje jistý zlom v umělcově tvorbě, v níž začal převažovat důraz na poznávací funkci díla. (...) V ústupu od veselých knížek vedla zřejmě Ondřeje Sekoru sama doba.“
V posledních letech války rodinu před strádáním zachránil nakladatel Josef Hokr, který Sekorovi vyplácel zálohy na poválečná vydání jeho knih. Nakonec ale Sekoru a jeho ženu perzekuce dostihla: v říjnu byl poslán do pracovního tábora Kleinstein ve Slezsku, kde stavěl pro nacisty letiště, a později do Osterode v pohoří Harz, kde budoval továrnu. Jeho žena prožila poslední měsíce války v Terezíně.
Válka zradikalizovala Sekorovy názory. Do Lidových (Svobodných) novin se nevrátil, údajně pro špatné vztahy s prvním poválečným šéfredaktorem Eduardem Bassem.
Zakládá později nechvalně proslulý satirický časopis Dikobraz, jehož se stal prvním šéfredaktorem, působí jako redaktor odborářského (prokomunistického) deníku Práce. Odtud přechází v roce 1949 do Státního nakladatelství dětské knihy (pozdější Albatros), kde vede edici Knižnice pro nejmenší. Od roku 1952 je spisovatelem na volné noze.
Jeho knížky pro děti jsou stále tendenčnější. Z Ferdy Mravence se stává budovatel socialismu, který například v knížce Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951) bezskrupulózně střílí motýly a vraždí housenky. Knihou O zlém brouku Bramborouku (1950) se Sekora zapojuje do kampaně proti „americké mandelince, která chce loupit z našich talířů“.
V dalších knížkách opěvuje kolektivizaci, pranýřuje kapitalisty a propaguje ateistické Vánoce. K poetice svých knížek z 30. let se vrací až v roce 1959 knihou Čmelák Aninka.
Reedice prvních knížek o Ferdovi Mravencovi a brouku Pytlíkovi upravuje, aby vyhovovaly duchu doby: mizí z nich například skautské uniformy, slovo „nebe“ důsledně nahrazuje výrazem „obloha“. Od počátku 60. let ho z další tvorby pomalu vyřazují různé nemoci, od listopadu 1965, kdy jej ranila mrtvice, jen dožívá. Umírá v Praze 4. července 1967.
