Člověk si ledacos myslí o národech a nejsou to vždycky věci, které by si ten národ mohl dát za rámeček; to už je takový zvyk, že člověk jaksi ztotožňuje zemi a národ s jeho politikou, režimem, vládou, veřejným míněním nebo jak se tomu říká.
Ale něco jiného je si ten národ nějak názorně představit; to si nemůžete nikterak vymyslet nebo umínit; sama od sebe se nám vynoří vzpomínka na něco, co jsme viděli, na něco docela nahodilého a všedního. Bůhví, proč zrovna ta a nejiná drobná zkušenost se vám tak přesilně vtiskla do paměti; prostě stačí, že si vzpomenete dejme tomu na Anglii, a v tu chvíli vidíte –
To tedy nevím, co vidíte vy a máte-li vůbec nějakou představu; ale u mne to je prostě jeden červený domeček v Kentu. Nic na něm nebylo a zahlédl jsem jej sotva na vteřinu, jak si to perendil vlak z Folkestonu do Londýna. Vlastně ten dům nebylo pro samé stromy ani vidět; na zahradě starý pán stříhal nůžkami živý plot a na druhé straně zeleného křoví jelo po rovné cestě děvče na kole. Nic víc.
Před 85 lety zemřel Karel Čapek. Novinář, díky němuž se tehdejší Lidovky rovnaly Timesům či Le Monde |
Ani nevím, vypadalo-li to děvče k světu; ten starý černý pán byl snad místní farář nebo obchodník na odpočinku, na tom nezáleží. Ten domek měl vysoké komíny a bílá okna jako všechny červené domečky v Anglii a víc vám o něm nepovím.
A přece jakmile si řeknu Anglie, vidím jasně ten obyčejný domek v Kentu, starého pána se zahradnickými nůžkami v ruce a děvče vážně a rovně šlapající na kole a začne se mi trochu stýskat.
Viděl jsem tam ledacos jiného, třeba zámky a parky a přístavy, viděl jsem Bank of England a Westminsterské opatství a kde co historického a památného, ale to není pro mne celá Anglie. Celá Anglie, to je jenom ten naivní domeček v zelené zahradě se starým pánem a dívkou na kole. Proč, to nevím; povídám jenom, co je.
Nebo když si chci představit Německo, vynoří se mi stará hospoda ve Švábsku. Nemohu za to, že to není Postupimská brána nebo vojenská paráda; v té hospodě jsem jakživ nebyl, jenom jsem ji zahlédl z vlaku kdesi za Norimberkem.
Byl podvečer a nebylo tam vidět živé duše a ta hospoda byla vysoká a rozložitá jako chrám uprostřed starého, hračkovitého městečka, natlačeného jako na dlani. Před ní kvetly bezy a nahoru k šanku vedly kamenné schody.
Bylo skoro k smíchu, jak byla ta hospoda důstojná a široká, jaksi připomínala kvočnu dřímající v teplém důlku. Pravda, viděl jsem v Německu věci onačejší a nápadnější a němečtější, než byl ten starodávný švabachový Gasthaus; já vám tam viděl měst a dómů a pomníků, ale nade vším to vyhrála ta ctihodná a rozčapená hospoda: já nevím proč, ale to je pro mne Německo.
„Zatracená ženská, ještě člověka rozbrečí!“ Dojemný příběh, jejž Karel Čapek odposlechl v poštovní centrále |
Nebo si vemte, co všechno si člověk může představit, když si vzpomene na Francii. Moje neodbytná představa je tato: pařížská ulice už docela na okraji města, na celní čáře; ještě je tam několik hospod a benzínových pump mezi zelinářskými zahradami.
Před hospodou, která má na plátěné stříšce napsáno Au rendez-vous des chauffeurs, stojí těžká dvoukolová kára, tažená plavým normandským valachem; sedlák ve volné modré haleně a se slaměným širákem pomalu pije před hospodou světlé vínko z tlusté sklenice.
To je všechno, nic víc se tam neděje; jenom slunce žhne s křídově bílou tvrdostí a ruměný sedlák v modré haleně dopíjí svou sklenici. Nemohu si pomoci: to je Francie.
Nebo Španělsko: to zas je kavárna na Puerta del Sol; u vedlejšího stolku sedí černovlasá maminka v černých šatech a chová v loktech černooké miminko s malou kulatou hlavičkou a slavnostně vážnými černými kukadly a tatínek s černým sombrerem v týle se nadšeně a šprýmovně šklebí na své černooké niňo.
Nic na tom není, to by mohl poutník vidět všude na světě, jenže tam dole, víte, vypadají maminky víc jako Madony, tatínkové víc jako bojovníci a nunátka víc jako tajemné hračky než kde jinde na světě. Kdepak, když čtu nebo slyším o Španělsku, nevidím žádné Alhambry nebo Alcázary, ale slavnostní niňo v loktech černovlasé Madony.
Vám oddaný Karel Čapek...Letos 15. prosince (1938 – pozn. red.), tedy na počátku nemoci Karla Čapka, obdržela septimánka karlínské reálky Vlasta Jelínková vlastnoruční dopis od Karla Čapka, který lze bez pochyby považovat za poslední dopis Čapkův a svým obsahem za odkaz národu. Dopis zní: Milá slečno, prosím Vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu. Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání; na to ovšem nestačí divadlo, i když má být součinitelem toho mravního povědomí. To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, denním životě, všude. A obráceně, vemte národu jeho mravnost a berete mu i jeho nesmrtelnost. Asi Vás ta odpověď neuspokojí, ale jiná není. Váš Karel Čapek Majitelka těchto vlastnoručních řádků netušila, když požadovala spisovatele o hledisko na poslání české divadelní kultury pro svůj vlastní rozbor o divadelní kultuře, že se jí tím zároveň dostává do rukou vzácný odkaz. LN 27. prosince 1938 Do posledního dechuOd čtenářů docházejí nám stále projevy soustrasti nad úmrtím Karla Čapka a zase se jeden čtenář přihlásil, že dostal na několik svých dopisů odpověď Karla Čapka, psanou 18. prosince a dávanou na poštu 19. prosince. Karel Čapek použil přechodného zlepšení své nemoci celý ten 18. prosinec k tomu, aby vyřídil svou korespondenci. Tento nový z jeho posledních dopisů zní: Milý pane, děkuji za Vaše dopisy. Dostávám mnoho takových, je vidět, že naše národní svědomí nespí. Myslím, že se už nemusíme bát toho nejhoršího: že by se jednou naší generací pohrdalo. S upřímným pozdravem Vám oddaný Karel Čapek LN 5. ledna 1939 |
Nebo Itálie: člověk by si mohl představovat Coliseo, pinie, Vesuv či co, ale kdepak! Vláček je to, drkotavý osobní vláček, myslím, že z Orvieta do Říma; je už noc a proti člověku sedí spící dělník, jen se mu chundelatá palice těžce a bezvládně bimbá.
Potom se ten Talián probudil, funěl, mnul si prackou oči a něco ti povídal, pamatuješ se? Ale tys mu nerozuměl a neměl jsi k němu důvěru; a tu on pomalu sáhnul do kapsy, vyndal kus sýra zabalený v papíře a nabídl ti samozřejmým gestem, aby sis kousek ukrojil. Tam je to takový zvyk. Jenže co dělat: ta hrubá ruka se skrojkem ovčího sýra, to je pro tebe ve zkratce celá Itálie.
×
Já vím, dnes je hrozně daleko od národa k národu a člověk si myslí ledacos; pravda, na mnohé se zlobí a říká si, nikdy, nikdy nebude zapomenuto, co se stalo; prosím vás, co si do té nebývalé dálky a cizoty můžeme říci?
A pak si člověk vzpomene třeba na Anglii a najednou vidí před sebou červený domeček v Kentu; starý pán ještě pořád stříhá nůžkami keře a děvče si to rovně a bystře šlape na kole. A vidíš, chtěl bys je vlastně pozdravit. How do you do? How do you do? Pěkné počasí, že? Yes, very fine. – Tak vidíš, to by bylo odbyto a je ti lehčeji.
Teď bys mohl vystoupit po kamenných schodech do té švábské hospody, pověsit klobouk na věšák a pozdravit: Grüss Gott, meine Herren. I poznali by, že jsi cizinec, a mluvili by u stolu trochu tišeji, chvílemi se po tobě zkoumavě dívajíce. Ale když by viděli, že otíráš dno svého džbánku o červený ubrus stejně jako oni, byli by méně nedůvěřiví a ptali by se:
Woher, woher, mein Herr? – Aus Prag. – So, so, aus Prag, divili by se a jeden z nich by řekl, že byl jednou v Praze. Před třiceti lety. Eine schöne Stadt, řekl by, a ty by ses přece jen tak trochu zaradoval. –
Nebo by ses zastavil Au rendez-vous des chauffeurs; ten sedlák v modré haleně právě dopíjí svou sklenku bledého vína a utírá si dlaní kníry. Fait chaud, řekl bys. À votre santé! – À la vôtre, povídá sedlák; dál není vlastně co povídat, ledaže bys mu řekl: Ne, mon vieux, na vás se opravdu nezlobím; co abychom spolu vypili ještě jednu sklenku? –
A taky by ses mohl zašklebit na to španělské miminko, upřelo by na tebe vážná a slavnostní kukadla, černovlasá maminka by najednou vypadala ještě o něco víc jako Madona a caballero tatík s kloboukem v týle by ti začal něco po španělsku drmolit, ale ty bys mu nerozuměl. To nevadí, to nevadí, jen když se tě to dítě nepolekalo! –
A ještě si musíš ukrojit ždibec toho ovčího sýra. Grazia, grazia, mumláš plnými ústy a na oplátku nabízíš cigaretu. A nic dál, vždyť se toho nemusí bůhvíco namluvit, aby bylo dobře mezi lidmi!
Co dělat, je hrozně daleko od národa k národu; všichni jsme čím dál tím víc sami. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého domova, raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a teď nás mějte všichni rádi. Mně po nikom už nic není. A teď můžeš zavřít oči a tiše, docela tiše říkat: How do you do, starý pane v Kentu? Grüss Gott, meine Herren! Grazia, signor! À votre santé!
