Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Příběh Ferdinanda Peroutky se dá vyprávět mnoha různými způsoby. Můžeme rozebírat jeho obsáhlé dílo či vývoj jeho hlavních myšlenek a postojů. Můžeme ho zasadit do kontextu dějin meziválečné republiky a poúnorového exilu. Můžeme psát o tom, jak ho vnímali jeho přátelé i odpůrci. Můžeme popisovat jeho soukromé životní radosti i strasti.
Vyčerpat Peroutku jedním krátkým článkem není možné, soustřeďme se proto na některé paradoxy, které jeho životopis odhaluje.
Největší český žurnalista minulého století byl poloviční Němec a čtvrtinový Polák. V mnohonárodním Rakousku-Uhersku, kde se Ferdinand 6. února 1895 narodil, nešlo o nic výjimečného. Rodina se stala českou díky otci, úředníkovi Emanuelu Peroutkovi, který ovšem svému synovi celý život sloužil jako negativní vzor. Trpěl totiž depresemi a celé dny jen vegetoval doma na pohovce. Rodina – Ferdinand měl ještě dva mladší sourozence – se tím dostala na pokraj bídy.
Publikovat začal Ferdinand před první světovou válkou, ještě coby student vinohradského gymnázia. Jeho ranou literární a novinářskou kariéru ovlivnili dva autoři: Anton Pavlovič Čechov a František Xaver Šalda.
Přestože Šalda ho znechutil již při prvním osobním setkání svým pozérstvím a ve dvacátých letech spolu oba autoři zuřivě polemizovali, klíčový Šaldův význam uznával až do stáří: „Šalda naučil neobyčejnou spoustu lidí psát,“ vzpomínal s vděčností.
Pozdější politický komentátor debutoval literárními a výtvarnými recenzemi (stojí za zmínku, že jeho bratrancem byl německý malíř Max Kopf) a čechovovsky laděnými povídkami.
Havlíček jako vzor
O tom, co dělal Peroutka za války, zejména v její druhé části, není mnoho spolehlivých pramenů. Odvodu se vyhnul tím, že legálně vycestoval do Německa. V Mnichově se měl živit psaním článků a filmových scénářů, ty ovšem doposud nebyly objeveny. Na podzim 1918 byl již zpátky v Praze, právě včas, aby se zapojil do projektu deníku Tribuna, který se měl stát hlavním médiem česky mluvících Židů v nové republice.
Tribuna začala vycházet na počátku února 1919 a Peroutka se stal jejím odpovědným redaktorem. Bylo mu právě čtyřiadvacet a mezi jeho novinářské guruy přibyl třetí – Karel Havlíček. „Havlíček, když psal, psal tak, aby podle toho mohl jednat, kdyby druhý den se stal ministerským předsedou. A to mělo velký vliv na můj celý život,“ vzpomínal Peroutka o několik desetiletí později.
Ferdinand Peroutka * 6. února 1895, Praha † 20. dubna 1978, New York Začínal jako redaktor Tribuny, ale už ve svých 29 letech založil a až do začátku druhé světové války vedl časopis Přítomnost. Ve stejné době působil také jako politický komentátor Lidových novin. Byl rovněž jedním z pátečníků. Za okupace byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin (přejmenovaných LN) a týdeníku Dnešek (Přítomnost). Po únoru 1948 odešel do exilu a po vzniku Rádia Svobodná Evropa vedl několik let jeho českou redakci. Za Peroutkovo klíčové dílo je považováno Budování státu, historie prvních let Československa. |
V bouřlivých prvních letech státu, kdy republika nejprve vedla dvě pohraniční války a později čelila pokusu o revoluci na sovětský způsob, byla Peroutkova umírněnost něčím výjimečným. Když redaktor Tribuny napsal pochvalný článek o tzv. Pětce, neformálním orgánu složeném z předsedů pěti koaličních stran, který fakticky ovládal vnitřní politiku státu, všiml si mladého novináře premiér Švehla a uznale se o něm zmínil před prezidentem.
A pak se stalo něco, co zní jako pohádka: Masaryk si 18. května 1923 pozval Peroutku na „lunch“ a o dvě generace mladšího novináře, kterého nikdy předtím neviděl, vyzval k vydávání politického týdeníku. A do začátku mu nabídl půl milionu korun. Tak vznikla slavná Přítomnost. Ve stejné době se Peroutka stal také pravidelným komentátorem Lidových novin, které vydávala rodina Stránských.
Peroutka patří ke generaci, pro niž bylo budování nového státu hlavní ctností. Za první republiky neexistovaly bariéry mezi světem politiků a novinářů, které známe dnes. Peroutka a s ním třeba i Karel Čapek kandidovali v roce 1925 do parlamentu na kandidátce Národní strany práce. Tato formace, ustavená s Masarykovou finanční pomocí dva měsíce před volbami, trochu předznamenala podobné politické projekty po roce 1989.
Jako strana „středu“, kterou podporovaly liberální kulturní elity, ve volbách neuspěla. Peroutka později litoval, že se svými články, v nichž pro změnu zase Pětku kritizoval, účastnil předvolební kampaně, do světa politiky byl však vtahován i nadále. V roce 1938 se například stal prostředníkem mezi prezidentem Benešem a německým vyslancem Eisenlohrem.
Budování státu je Peroutkovo monumentální dílo, sám s ním ale spokojen nebyl
Než dobu první republiky opustíme, je třeba zmínit přinejmenším ještě Peroutkovo největší dílo Budování státu. Okolnosti vzniku nápadu napsat v podstatě historickou práci, která by zachytila vývoj Československa v prvních letech jeho existence, popsal Peroutka později ve vysílání Svobodné Evropy. Ve dvacátých letech žil dost bohémsky, každou noc trávil po barech a někdy se za svítání ještě s přáteli nechali odvézt na venkov.
Při jednom takovém tahu odjel za svítání na svůj oblíbený kopec Chlum u Čerčan. „Když se člověk dívá z Chlumu do údolí, tak nějakým způsobem to člověku připadá jako staroslovanská krajina.“
Tento trochu mystický zážitek přivedl Peroutku k nápadu napsat knihu o vzniku Československa, který začal realizovat, jen co se vrátil domů, přestože už nespal 36 hodin. Budování státu – titul si autor vypůjčil z anglického překladu Masarykovy Světové revoluce – pak vycházelo v sešitech v letech 1932–1938 a autor v něm došel k obecním volbám v září 1923. Monumentální torzo, které má v posledním vydání přes 1800 stran, nebylo dodnes v mnoha ohledech překonáno.
Heil Hitler jen pro Němce
Po září 1938 a zejména březnu 1939 se Peroutka ve svých komentářích snažil jít až na mez možného. Například v článku k 50. narozeninám Adolfa Hitlera si v dubnu 1939 dovolil napsat, že vůdce, „jsa velkou postavou německých národních dějin, nemůže být ovšem zařazen do národních dějin národů jiných; maje již své první místo ve Walhalle, nemůže být postaven do Slavína“, a odmítl také, aby se Češi zdravili pozdravem Heil Hitler.
Poslední Peroutkův článek mohl vyjít na konci července 1939. Na počátku září 1939 byl zadržen spolu se stovkami dalších českých „prominentů“ a jako rukojmí odeslán do koncentračního tábora Buchenwald. V nacistickém vězení strávil šest let.
Ferdinand Peroutka Olga Scheinpflugová a Karel Čapek na Strži v roce 1938
Zápisky v Peroutkově deníku, který si začal psát 11. dubna 1945, kdy Buchenwald osvobodili američtí vojáci, svědčí o tom, že intenzivně promýšlel, zda a jak se bude moci zapojit do veřejného života, v němž budou dominovat komunisté.
S těmi udělal velmi neblahou zkušenost v táboře: Komunisté ovládali táborovou samosprávu a jejím prostřednictvím terorizovali své politické odpůrce. Kdo se jim znelíbil, neměl šanci vyváznout živý.
Zápisky svědčí o tom, jak sám sebe postupně přesvědčoval, že to přece jen nějak půjde. „Jaké neštěstí být odsouzen do doživotní vnitřní opozice! (...) Věc buržoazie, majitelů výrobních prostředků nikdy nebyla má: mám-li nějakou povinnost, budu zastupovat stanovisko ducha, ne třídy.“ (9. 5.)
„Přečetl podrobný vládní program – s tím opravdu lze upřímně a srdečně spolupracovat. (Jediná výtka: volební právo osmnáctiletých.)“ (13. 5.) „Jedno je ve mně stále jasnější: nelze se postavit proti tomu velkému proudu, který teče do budoucnosti.“ (19. 5.)
Šest let věznění Peroutka využil k tomu, že se osvobodil od tyranie uzávěrek a problémů dne a začal v duchu psát svá literární a dramatická díla. Po návratu do Prahy si do deníku napsal: „Vlastně jsem ztroskotavší, z mé práce málo zbylo, každý, kdo napsal jednu knihu, platí více: práce dvaceti let roztroušena v novinách, Budování státu mrtvá kniha: musím psát knihy – a žurnalistickou činnost jen tak, aby mi v tom nepřekážela.“
Když dostal nabídku stát se šéfredaktorem Svobodných novin, jak se po válce musely Lidové noviny přejmenovat, váhal ji přijmout. Nakonec ale kývl a v srpnu 1945 vystřídal dosavadního šéfredaktora Eduarda Basse. Na jaře 1946 navíc získal povolení k obnově politického týdeníku, který však nemohl nést jméno Přítomnost, ale musel se spokojit s Dneškem.
První šéfredaktor LN Emil Čermák se ničeho nezalekl, ve své době patřil k evropské žurnalistické špičce |
Četba Peroutkových článků z doby třetí republiky je dnes určitě truchlivější než těch z doby republiky druhé. Zatímco v době pomnichovských omezení se Peroutka snažil formulovat program, kterým by se neblahé poměry překonaly, jiným způsobem neblahé poměry v době vlády Národní fronty vzal za své.
Respektoval dobová tabu – spojenectví se Sovětským svazem či odsun Němců –, podporoval budovatelský program Gottwaldovy vlády včetně rozsáhlého znárodňování. O jeho sepětí s poměry svědčí i to, že se na podzim 1945 nechal kooptovat jako poslanec do Prozatímního Národního shromáždění (stal se členem klubu národně socialistické strany). Střízlivět a důsledněji kritizovat komunisty začal až v létě 1947.
„Jediný přirozený vůdce“
Během komunistického puče byl dosavadní šéfredaktor ze Svobodných novin vyhozen a nahrazen Janem Drdou. Prvního května 1948 přešel Peroutka hranice do Bavorska. Úspěch akce zkalila zpráva, že se o den později nezdařil přechod hranic jeho milence Slávce Fenclové (se svou tehdejší druhou manželkou žil jen formálně).
Zadržení a krátké věznění jeho milované Peroutku zcela vykolejilo, uvažoval dokonce o sebevraždě. Naštěstí se Slávce, která se v polovině 50. let stala jeho třetí manželkou, podařilo na podzim 1948 dostat ze země pomocí fingovaného sňatkus Angličanem.
V prvních letech exilu na Peroutku paradoxně zase čekala spíše politická než novinářská, či dokonce spisovatelská práce. Exprezident Beneš se v srpnu 1948, několik týdnů před smrtí, svěřil švédské spisovatelce Amelii Posse-Brázdové, že Peroutka je mezi exulanty „jediný opravdu přirozený vůdce státnického formátu“.
To se potvrdilo při konstituování Rady svobodného Československa, vrcholné politické reprezentace exilu, kterou sponzorovali Američané. Peroutka formuloval úvodní prohlášení rady a později v ní urovnával spory, navrhoval kompromisy a podporoval konstruktivnější návrhy.
Zoufalství z neustálých žabomyších sporů bývalých politiků ho vedlo k tomu, že v roce 1955 provedl v radě „puč“ a přesměroval americkou pomoc na její „Pracovní sbor“, který již nebyl složen podle stranického klíče.
 |
Od roku 1951 působil Peroutka jako ředitel československého oddělení rozhlasové stanice Svobodná Evropa (RFE), kterou založila a skrytě financovala americká vláda a jejímž účelem bylo narušovat informační monopol v zemích za železnou oponou.
Při slavnostním projevu během zahájení vysílání 1. května 1951 Peroutka řekl: „Vyvlastnění majetku, které komunisté provedli, je nic ve srovnání s vyvlastněním pojmů, jehož se odvážili. (...) Budeme se snažit, abychom pojmům a slovům vrátili starý jejich obsah...“ O to se pak v dalších desetiletích snažil ve svých pravidelných nedělních politických komentářích.
Neznamenám nic
Navzdory tomu, že deset let šéfoval české pobočce RFE, považoval Peroutka svou americkou kariéru za neúspěšnou. Těžce ho zasáhl zejména malý úspěch jeho literárních a esejistických prací. S americkou společností se nikdy nesžil, mentálně zůstal v Československu 30. a 40. let. Nepřijal americké občanství, nenaučil se řídit auto, z Ameriky poznal jen pár států na východním pobřeží.
Jeho život se odehrával mezi bytem na Jackson Heights v Queensu v domě, kde žilo několik dalších českých rodin, kancelářemi RFE na 57. ulici na Manhattanu a chatou na Lost Lake asi 90 kilometrů od New Yorku, kam na víkendy a prázdniny jezdila řada českých exulantů, protože krajina tu trochu připomíná střední Čechy.
Spisovatel Ferdinand Peroutka s manželkou Slávkou Peroutkovou a pudlem Pixie v New Yorku v roce 1966
Pocity vyděděnce zřejmě posilovaly i palčivé sociální problémy po odchodu do penze. V jednom deníkovém záznamu z roku 1971 Peroutka píše, že si psaním pro RFE vydělá 5200 dolarů ročně, zatímco výběrčí v budkách u mostů a tunelů vydělávají 10 800 a popeláři ještě více. Jindy si zase zapsal, že „nic neznamená doma ani v Americe“.
Deprese a apatie, které tak odsuzoval na svém otci, stihly v pozdním stáří i jeho. Manželka Slávka ve svých pamětech píše: „Léta beznaděje ubíhala, napětí stoupalo, Ferdinand se čím dál víc uzavíral, vzdaloval a vzdával. To mělo vliv i na náš společný život. Postupem let bylo v naší domácnosti větší a větší ticho, s výjimkou návštěv a Ferdinandova mariáše a bridže.“
Poslední dva roky společného života označuje paní Peroutková za peklo, protože manžel s ní již vůbec nemluvil. V prosinci 1977 byl Peroutkovi, který byl celoživotním vášnivým kuřákem dýmek, zjištěn neoperovatelný nádor na plicích. Zemřel v newyorské nemocnici 20. dubna 1978.
