Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Potkal jsem je na cestě z našeho bytu v Huštěnovicích na poštu v Babicích. Ty dva kilometry jsem nenáviděl dlouho, upřímně, vší silou dětské duše a příčinou toho byly právě Lidovky.
Trať jsem musel přeplápolat nejméně stokrát s rukou zaklesnutou v dlani otcově. Délka našich kroků byla totiž nekompatibilní, řečeno dnešním termínem, a tak jsem nešel, nýbrž plápolal, podoben jsa kozákovi, zmateně prchajícímu před dotírajícím bisurmanem. Sem tam jsem se nohou dotkl země, to ano.
Otec vždycky chvátal, bývalo to v neděli před obědem. Ten den noviny vycházely, pošta však nedoručovala a otec by se raději vzdal válečného oběda než svých Lidovek.
Později, kdy jsem pro noviny mohl (nebo musel?) chodit už sám, to už bývalo lepší. Po cestě jsem mohl házet po vránách, trefovat se do porcelánových izolátorů na sloupech a vůbec páchat věci, které dítě nesmí, ale může.
S Lidovkami jsme uzavřeli ozbrojené příměří. Ostatně, cesta nebývala bez odměny. Když pan poštmistr po zaklepání otevřel poštovní oficínu, zahalila mne nádherná vůně terpentýnu, popu, kolomazí a ještě čehosi.
Nad tím vším vévodil tenký pramínek libé vůně tiskařské černi, nejkrásnější vůně na světě. Tehdy jsem to ještě nevěděl, avšak první, i když nevědomý milostný kontakt mezi mnou a novinami už byl navázán. Lidové noviny byly první, na to se přece nedá zapomenout.
Byly to tehdy válečné Lidovky. Kolaborovaly, přirozeně, jako všechny noviny. Jeden Čapek už byl po smrti, druhý v koncentráku, Peroutka v koncentráku, K. Z. Klímu vraždili v Terezíně, Poláčka v Osvětimi.
Jiří Hanák (uprostřed) převzal na počátku roku 2005 Cenu Ferdinanda Peroutky. Na snímku s dalšími dvěma laureáty Josefem Klímou (vlevo) a Tomášem Němečkem
Avšak cosi z těch starých v nich přece jen zbývalo. První jejich stranu, kde nacistická branná moc vítězila na všech frontách pro Evropu, si zřejmě otec nahrazoval zprávami z BBC. A co zůstalo, to zřejmě ještě stálo za čtení. Fejeton, kultura, jakkoliv osekaná, knižní zpravodajství.
Po válce přišel trest: Lidovky se už nesměly jmenovat Lidové noviny, nýbrž Svobodné noviny. Byla to svévole a zřejmě už komunistická msta za jejich předválečnou úroveň. Potrestáno mělo být spíše ilegální Rudé právo, které dobrovolně obhajovalo pakt mezi Hitlerem a Stalinem.
První titulek, který jsem v životě přečetl, si pamatuji dodnes: Tichým oceánem duní kanóny. Dlouho jsem věřil (a tajně tomu věřím i dnes), že to byly právě Lidovky, které mne zbavily panictví analfabetismu. Je to však jen víra zamilovaného.
Důvody k otištění takového titulku by byly jen v prosinci 1941 při japonském napadení Spojených států nebo v červnu 1942 v době bitvy o Midway. To bych musel umět číst už ve čtyřech letech. A protože už dalších jedenapadesát let marně čekám na nějaké záchvaty či důkazy vlastní geniality, ten titulek jsem asi přečetl jinde a jindy. Pro mne je však navždy spojen s Lidovými novinami.
Poslední slovo Jiřího Hanáka: Zásnuby |
Lidové noviny v padesátých letech moc zastavila a nahradila je Literárními novinami. Má láska se po delší přestávce přenesla na ně, zejména v šedesátých letech. Představoval jsem si často, že Literární noviny jsou jen maskované staré Lidovky, jakési „alias“.
To se vlastně potvrdilo v roce 1968, kdy z Literárních novin vzešel základ pro nové Lidové noviny. Měly začít vycházet na podzim osmašedesátého. Moc nedovolila.
A pak už jsem je znovu potkal, tentokrát definitivně, až v garsoniéře u generála Sachra na podzim 1987, kdy mne zverboval kolega Ruml do jejich redakce. Tím se potvrdilo, že i červená knihovna může mít pravdu, když tvrdí: stará láska nerezaví.
Od oné cesty z Huštěnovic do Babic uprostřed války, kde jsem je potkal poprvé, až po onu garsoniéru, jsme na sebe čekali.
