Veršující šéfredaktor Eduard Bass proslul ostrou satirou, jeho Cirkus Humberto byl hitem černého trhu

Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. VÍCE ZDE

V květnu 1916 začaly pod čarou na první straně Lidových novin čtenáře pravidelně bavit humoresky kabaretního herce, zpěváka a autora Eduarda Basse. Už v prvních se ukázal jako mistr krátké povídky s vtipným zakončením, kterou zbavil zprofanovaných fabulačních i jazykových klišé a figurkaření. Své postavy brilantně vykresluje jednáním i promluvami a moderní jazyk, svědčící o autorově nadání, obstojí i po stu let.

Šéfredaktor Arnošt Heinrich, jenž měl k beletrii respekt a považoval ji za základ zpestření listu i ve všední dny, tehdy řekl: „Bassi, vy půjdete do Lidovek!“ Šíře Bassova literárního talentu je v rozpětí od uměřené, nesentimentální lyriky po zábavný fejeton stavějící na poctivé rešeršní přípravě; anebo od verše satirické aktuality rozhlásku s časově omezenou životností po trvale kvalitní prózy, v nichž se pohybuje s lehkostí vypravěče obdařeného nápady i znalostí řemesla.

Výstižně Bassovu literární zručnost charakterizoval Karel Čapek: „Jeho humor je srdečný, lehký a bonhomní; není násilně ždímán a trapně ukroucen; plyne živě, hravě a bystře, nebojí se kousnout, ale nezná jízlivosti.“

Kartáče a kabaret

Pražan Eduard Schmidt, známý jako Bass, se narodil na malostranském Újezdě na Nový rok 1888, kdy ještě naproti v místech dnešního parčíku stávala kasárna, v nichž o půlstoletí předtím přišel na svět zakladatel českého fejetonu Jan Neruda. Snad genius loci, o jehož šprýmech Bass vyprávěl, způsobil, že jeho rodný dům stojí uprostřed spojnice místa Nerudova narození a někdejšího bytu redakčních kolegů, bratří Čapků, za rohem v Říční ulici.

V roce 1905 maturoval na staroměstské reálce, zapsal se ke studiu chemie na pražské technice a souběžně ho otec, majitel malé továrny na zboží kartáčnické, štětce a rýžová košťata v Hostivaři, nechal vyučit v oboru. Umožnil mu i studijní pobyt v Curychu na polytechnice, v Mnichově a v Itálii. Syn po několik let pomáhal řídit rodinnou firmu a vymýšlel marketingová vylepšení (Schmidtovy rýžáky s kohoutkem, kazetu s hřebeny a kartáči Šťastný domov), ale pravá touha ho vtáhla na pódium kabaretu.

První angažmá mu roku 1907 poskytl Schöblův umělecký kabaret u Bílé labutě na Poříčí, jehož hlavním magnetem byl populární písničkář František L. Šmíd. Dva umělci s totožně znějícími jmény, to by nešlo, a tak vznikl slavný pseudonym. „Šel jsem na to z muziky, podle vlastního hlasu, který tehdy sliboval jakési hloubky,“ vysvětloval Bass v roce 1939. „V tom všem očekávání jsem byl hanebně životem zklamán. Vývoj hlasu se zastavil na jakémsi, odborně mluveno, šustrbarytonu.“

K prvnímu, zatím letmému dotyku značky Ed. Bass s Lidovými novinami došlo 27. července 1912 povídkou v jejich beletristické příloze Večery. V roce 1913 přistoupil Bass do kabaretního ansámblu Červená sedma. Byla pověstná ostrou satirou, kterou „bourala Rakousko“, ale kupodivu nejslavnějším šlágrem na Bassův text je lyrická Písnička z mládí:

Letní noc se rozklenula nade mnou,
zlato hvězd se tiše třpytí v tmách,
za městečkem voní vůní tajemnou
pokosený jetel na lukách.

Z produkce Sedmy neexistují autentické zvukové záznamy, a jak zněl Bassův hlas, můžeme slyšet pouze z rozhlasové nahrávky z třicátých let, na níž vysvětluje jako novinář svůj vztah ke čtení jako zálibě i profesní povinnosti.

Světovou válku strávil Bass pro chronickou srdeční chorobu jako písař v hradčanském vojenském špitále, což mu umožňovalo značnou volnost. Má propustku jako divadelní referent, je vyreklamován jako herec, publikuje v novinách a vydává časopisy Leták a Šibeničky – satiru na rakouské poměry, do níž zasahuje válečná cenzura a bílí stránky, a po převratu opět satiru, nyní na nectnosti v nových poměrech.

V redakci Lidovek

V červnu 1920 se Arnoštu Heinrichovi podařila skvělá akvizice, když Bass přijal nabízené místo. Nastoupil v době, kdy vrcholila snaha dostat brněnský list na úroveň celorepublikového dosahu a konstituovala se pražská redakce. Noviny v Bassovi získaly nejen redaktora, fejetonistu a reportéra, ale i organizátora, který svým důvtipem a iniciativou napomáhal k jejich přitažlivosti. Dával návrhy na zlepšení skladby novinové stránky, na nové rubriky a využití ilustrátorů, na odstraňování technických nedostatků. Jako neúnavný badatel vytvářel vlastní archiv: výpisky z dokumentů a četby dějepisné literatury.

Novinář Havlíčkova ducha. Arnošt Heinrich byl tvůrce slávy Lidovek, jenž předpověděl vznik Československa

Čtenářské obliby dosáhl dovedností poskládat nasbíraný materiál v poutavé vyprávění staropražských historií, které většinou ústily v závěr ukazující nečekanou spojitost se současností. Zejména proslul jako autor veršovaných rozhlásků, vyjadřujících se k událostem uplynulého týdne. Například na veřejnou debatu, kdo má nastoupit na uvolněné místo finančního odborníka, v únoru 1926 reaguje:

Šéf nový Městské spořitelny
musí prý býti politik –
jak moh by též být ústav čelný
spravován u nás bez intrik?
Ne zkušenost, ne včelí práce,
však členství velké partaje
je talisman, s nímž u nás krátce
se všechno všudy vyhraje.

Některé rozhlásky jsou podepsány šifrou K+M+B (Klíma, Mixa, Bass) a hojně jich za Bassovy nepřítomnosti napsal Karel Čapek. Bratry Čapky ostatně do Lidovek přetáhl právě Bass, když je k tomu na podzim 1920 přemlouval.

Ve dvacátých letech kromě působení v redakci LN pracoval jako lektor pro nakladatelství Fr. Borový. Řídil edici spisů českých a světových autorů Pantheon a pokusil se čelit krizi knižního trhu paperbackovou edicí překladových detektivek Knihy podivuhodných dobrodružství. Vedle toho stihl v letech 1925–30 pro nakladatele J. Ottu redigovat časopis Světozor.

V prosinci 1928 se z Bassovy iniciativy objevila v LN anketní otázka „Kterou nejzajímavější knihu jste letos četl?“. Třetina dotázaných sice účast odřekla, zvláště mnozí „mužové obchodu, průmyslu a financí“ se „netajili tím, že na čtení nemají zrovna kdy“, ale zbylých sto odpovídalo v abecedním pořádku, z něhož byl vyjmut a postaven v čelo T. G. Masaryk: „Ja, jak to mám vést v evidenci, co jsem všecko čet, když toho bylo tolik... Ne, nic zvláštního mě nenapadá...“ Anketa se stala každoroční trvalkou až do protektorátních let a byla obnovena i v naší současnosti. Nejprve vítězily jen zahraniční tituly, teprve v roce 1930 se vedle Galsworthyho Ságy rodu Forsytů objevilo Durychovo Bloudění a – Bassův Holandský deníček. Snad vypovídá o kvalitě a popularitě Bassova psaní, že čtenářský zájem ho umístil tak vysoko jako další léta Vančuru, Čapka, Nezvala či Olbrachta.

Když 1. ledna 1930 K. Z. Klíma přestoupil do Českého slova, převzal po něm Bass vedení pražské redakce a po smrti Arnošta Heinricha v květnu 1933 se stal šéfredaktorem Lidových novin – v době, která za hranicemi ani doma nebyla lehká. Během řízení redakce deníku (vymínil si, že z Prahy, natolik s ní byl spjat) nepřestával nabádat k udržování jazykové kultury, pozornosti metérů a korektorů a stále se snažil optimalizovat vzhled novinové stránky, aby byla přehledná a čtenáři příjemná, nerozkouskovaná reklamou či nevhodným řazením rubrik.

Na návštěvě Čapkova sídla ve Strži v roce 1935: zleva: dcera Josefa Čapka Alena, Eduard Bass s manželkou Táňou, Olga Scheinpflugová, její bratr Karel Scheinpflug a Karel Čapek.

Potýkal se i s problémy personálními. Nešlo jen o neustálé snahy získat kvalitní spolupracovníky a řešit jejich migraci, ale i o urovnávání osobních sporů, ať to byl pocit křivdy brněnského Františka Šelepy, který se cítil gáží přeskočen Ivanem Herbenem, nebo konflikt s Karlem Poláčkem po nevydařené reportáži z pohřbu TGM, který vyústil ve spisovatelův přechodný vyhazov. Bass byl liberální demokrat nehlásící se k žádné straně, v tom byla jeho nezávislost a Lidové noviny mu ji umožňovaly. Zkušenost ze vztahu politiků k novinářům ukázal v satirickém eposu, v němž ministr úpí:

... my jsme samé škraloupy!
Bratr to ví o soudruhu, soudruh to ví o pánu –
co jen řekne lid, až se to v listech dočte po ránu!

a premiér na to:

Aféry, prosím, ty jsou teď všude.
Korupce byla vždy, je teď a bude.
A když si to uváží každý z vás:
pro škraloup váš si mám já zlámat vaz?
A jsou-li tu nějaké ošklivé zjevy,
je to jen to, že každý trestný čin
vrazí se ihned do novin.
Kdyby jen drželi hubu ti hlupci,
nikdo by netušil o korupci,
neboť to známo je nám všem,
my sami na ni přec nepřijdem.
A proto pravím: vezměm si za cíl
vymýtit z novin ten zákeřný bacil.

V dusné atmosféře

V předvečer svých padesátin, na Silvestra 1937 odpoledne, sezval Bass redakci na „five o’clock-slivovici“. „V pět hodin mi tedy přišli přát husím pochodem,“ zapsal si. „Načež jsme vypili tři litry slivovice a snědli čtyřicet chlebíčků.“ V Lidových novinách platilo, že takové jubileum není příležitostí k veřejným projevům, leda k soukromé oslavě a vtipným glosám v pamětní knize. Josef Čapek do ní nakreslil Basse sedícího na Pegasovi, Edvard Valenta ocenil řízení redakce:

Basa, toť hloubka, toť tón základní je,
zvlášť se schmidtcem když jedno tělo je.
V splašeném letu zbrklé symfonie
nástrojů menších krotí výboje.

Přání filmového referenta Artuše Černíka, aby se (po sedmi letech průtahů) Klapzubova jedenáctka stala filmem, se vyplnilo premiérou 2. září 1938 (z filmu Cirkus Humberto, plánovaného za okupace, sešlo). Podivným gratulantem byl vojenský odborník Lidovek Stanislav Yester vulgo Ještěr, vl. jm. Emanuel Moravec: „Padesátka (ráže 500 mm) vzbuzuje u vojáka nadšení. Velebný obléhací kus.“ Ve svém P. F. 1938 si Bass vzpomněl:

Na Nový rok osum, osum, osum
pod Petřínem tam, před kasárnou,
do štěbotu drozdům všem a kosům
zaječel jsem notou beztvárnou.

Bilancoval a uvědomil si, že je sobě a svým čtenářům něco dlužen. Každodenní práce v redakci ho odváděla od knižních monografií, jež by rád napsal. V březnu si Františku Langerovi, dalšímu čerstvému „pa-desátníkovi čili lžikaprálovi“, v gratulaci povzdechl: „Tys na tom o to líp, že sis v tom prvním půlstoletí postavil už pořádný kus osobního díla, kdežto já vzal na sebe úděl anonymního dření. Ale nenaříkám a nežaluju, těšilo mě to a těší, jak to je – až na ten nedostatečný čas: co by člověk udělal, mít tak o čtyři hodiny denně více k dispozici!“

Knihy Eduarda Basse

Rozhodnutí vzdát se místa ke konci roku 1938 bylo zřejmě uspíšeno i zhoršující se politickou situací. V dusné atmosféře druhé republiky, v nejisté budoucnosti, napsal Bass 31. prosince rozhlásek, v jehož závěru vzývá kolegy, jimž psal nebo četl nekrolog – Těsnohlídka, Heinricha, Weinera a Čapka, jehož rakev vyprovodil za redakci jako jeden z pěti řečníků na Vyšehradském hřbitově před dvěma dny:

Vy čtyři naši nahoře,
kteří jste znali dílo,
Rudolfe, Arnošte, Richarde, Karle,
pomozte nám, ať v pokoře
svedem, co kdysi bylo.

To byla také poslední otištěná slova Eduarda Basse jako šéfredaktora. Nazítří přinesly novoroční Lidové noviny až na straně sedm lakonickou zprávu, že Bass oznámil koncem května 1938 rozhodnutí odejít z redakce, ale že s ním „byla znovu zajištěna další spolupráce“ a „setrvá v redakčním svazku Lidových novin“.

Po okupaci převzal řízení Stránského vydavatelského koncernu německý správce a 1. července 1941 Bass už není členem redakce, pouze přispěvatelem. V roce 1942 ještě vychází v Knihovně Lidových novin sbírka próz Pod kohoutkem svatovítským a povídky Lidé z maringotek, ale jméno Bass se ze stránek novin pak už vytrácí.

Na knižní tvorbu je toto Bassovo období plodné. Vydává první díl monumentálně pojaté kroniky revolučního roku 1848 (brzo je německým tiskovým dohledem zabavena, ale výtisky jsou ukryty v tajném skladišti věže na nádvoří policejního ředitelství, odkud se postupně dostávají potají do oběhu) a Cirkus Humberto, který je posilou českému čtenáři, jenž je ochoten nabízet za něho na černém trhu až desetinásobnou cenu. Protože platí za „znalce Prahy a jejích dějů“, čte Bass v rozhlase přednášky ve svém cyklu Galerie starých Pražanů.

„Člověk přece má míti k životu poměr patriota,“ hlásal Karel Poláček, novinář a spisovatel, který nesnášel fráze

Rok 1945, přinášející vytouženou svobodu a obnovení listu pod názvem Svobodné noviny, jichž se Bass stává již 9. května šéfredaktorem, není však pro něho šťastný. Smrt manželky, zasažení bytu během její těžké nemoci únorovým vybombardováním vedlejšího domu v Gorazdově ulici a dolehnutí tíhy předchozích let způsobuje, že zdrcený Bass přiznává, že potřebuje víc klidu, který mu nemůže dát práce v redakci. Vzdává se v srpnu vedení listu a prodělává srdeční záchvaty až do toho posledního v říjnu 1946.

Jeho popel je uložen na Vyšehradském hřbitově, pomníček je neokázalý nízký kvádr spočívající na široké ploše, jako by symbolizoval pevné základy, skromnou sebedůvěru a jistotu, a takřka bassovskou pointou novinářova a spisovatelova životního příběhu je jeho umístění: téměř ve středu vzdušné spojnice místa odpočinku Jana Nerudy a Karla Čapka, slavných jmen české žurnalistiky, k nimž Eduard Bass patří.