Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Arnošt Heinrich (26. 12. 1880 – 3. 5. 1933) se narodil v Betlémské uličce na Starém Městě v Praze v chudé rodině silně vlastenecky založeného sazeče. Jeho otec byl za buřičskou činnost odsouzen na pár měsíců do kriminálu, odkud si odnesl souchotiny, které byly příčinou jeho předčasné smrti v necelých osmadvaceti letech. Po něm patrně zdědil svou prudkou a prchlivou povahu. Od dětství vyrůstal jako poloviční sirotek, o jeho výchovu se postarala hlavně babička, matka jeho otce.
Dospívající hoch vystudoval gymnázium v Křemencově ulici a poté se pustil do studia práv, které ale nedokončil. K absolutoriu mu scházela pouze poslední státní zkouška, avšak mladý student už byl zcela pohlcen žurnalistickým prostředím, které ho silně přitahovalo.
V době studií si totiž kromě písaření na pražském magistrátu (za celodenní práci dostával odměnu jeden zlatý) přivydělával i novinářskou prací. Tu začal rozvíjet v devatenácti letech, kdy se stal hlavním redaktorem časopisu Studentské směry, v němž už tehdy osvědčil talent pro organizaci a výběr externích spolupracovníků.
Pod ochranou TGM
Novinářskou školou pak pro něj byla redakce deníku Čas, jenž vlastnil a řídil uznávaný český novinář Jan Herben. Tady pracoval od počátku října 1902 do konce roku 1903, přičemž se dominantně věnoval politickému zpravodajství. Později vzpomínal, že zejména o letních dovolených musel obstarávat veškerou redakční práci.
Herben s Heinrichem si úplně nesedli, vydavatel listu vyčítal svému redaktorovi absence v novinách a bohémský styl života, Heinrich měl zase výhrady k finančnímu vedení listu. Ve skutečnosti se ale zásadně rozcházely jejich představy o řízení velkého českého deníku. Heinrich odtud proto odešel do provinčního Kolína, kde na několik měsíců převzal vydávání politicky nestranného týdeníku Česká stráž.
Arnošt Heinrich * 26. prosince 1880, Praha † 3. května 1933, Brno 1900 hlavní redaktor časopisu Studentské směry 1902 redaktor deníku Čas 1904–1909 redaktor Lidových novin 1910–1919 vedoucí redaktor Lidových novin 1918–1920 poslanec revolučního Národního shromáždění 1919–1928 šéfredaktor Lidových novin 1928–1929 šéfredaktor deníku Tribuna 1929–1933 šéfredaktor Lidových novin |
O Heinrichově talentu, ale i úrovni vzdělání byl přesvědčen jeho ochránce profesor T. G. Masaryk, jenž se za něj přimluvil u svého přítele, vydavatele brněnských Lidových novin JUDr. Adolfa Stránského. Prvního listopadu 1904 tak Heinrich přijel rychlíkem do Brna a hlásil se v redakci. Stránský jej přijal velmi žoviálně, neboť Heinrich byl současně kamarádem jeho syna Jaroslava ze studií.
Energický Heinrich pak začal okamžitě prosazovat své vize podoby moderních novin – těžiště deníku se přesunulo do ranního vydání, za které odpovídal, vedle souběžně vycházejícího odpoledníku. Ke spolupráci s listem přivedl několik vynikajících literátů, z nichž někteří patřili k jeho osobním přátelům.
S Lidovými novinami tak začali postupně spolupracovat spisovatelé Viktor Dyk, Karel Toman, Antonín Sova a Fráňa Šrámek. Členy redakce se stali S. K. Neumann, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen nebo i Hugo Vavrečka. Ve velkou osobnost listu vyrostl František Gellner, jenž tři léta před první světovou válkou redigoval beletristickou a společenskou přílohu Večery.
O renomé, které si Heinrich v „Lidovkách“ brzy vytvořil, svědčí jeho fotografie v dobovém prestižním společenském časopise Český svět (od roku 1904 jej v Praze na Královských Vinohradech vydával Karel Hippmann), kde byla v roce 1905 – v souvislostech politických zápasů o zřízení druhé české univerzity v moravské metropoli – zveřejněna rozsáhlá reportáž s názvem Pohlednice z Brna.
V příspěvku byly představeny umělecké osobnosti, noviny a školy českého Brna, například architekt Dušan Jurkovič, spisovatel Josef Merhaut, redakce Moravské orlice a Lidových novin nebo ředitel dívčí střední školy střihu francouzského lycea František Mareš.
Zbytek redakce vším převyšoval
Solitérní fotografický portrét pětadvacetiletého Heinricha se tu objevil vedle společné fotografie šéfredaktora Bohuslava Štěchovského a dalších dvou redaktorů. Oddělené fotografie působí více než symbolicky – autoři reportáže si museli být s velkou jistotou vědomi odlišnosti Heinricha od zbylé části redakce, kterou patrně svým rozhledem, vzděláním a organizačními schopnostmi značně převyšoval.
Heinrich se právě se Štěchovským často dostával do konfliktů, které urovnával vydavatel Stránský. Počátkem roku 1909 redakci opustil, aby se do ní v září 1910 opět vrátil a získal lepší pozici vedoucího redaktora. Stránský o jeho návrat velmi stál a těšil se alespoň z textů, které Heinrich do redakce posílal z domovské Prahy.
V těchto souvislostech je zajímavé, jak se oba muži původem z Čech sžili s poněkud odlišnou moravskou mentalitou a kulturou. Heinrichovi mimo jiné pomohla i jeho záliba v kvalitních vínech, které s přáteli rád popíjel. Nadaný novinář prožil téměř celý život jako svobodný muž, pouze krátce byl ženatý s herečkou Zdeňkou Sedláčkovou, s níž měl dceru Evu. Manželství se brzy rozpadlo, ke dceři měl ale vřelý vztah.
Předpověděl vznik republiky
Za světové války byla většina redaktorů listu povolána do armády, v létě 1917 také Heinrich. Z Lince, kam byl odvelen, napsal úvodník s názvem Víra v zázraky, v němž předpověděl vznik samostatné Československé republiky. Poté co se mu podařilo vrátit do civilu, se zapojil do činnosti protirakouské organizace Maffie a během říjnového převratu v Brně patřil spolu se Stránským k jejím hlavním osobnostem.
„Arnošt Heinrich, šéfredaktor Lid. Novin v Brně, zemřel 3. t. m. Byl redaktorem „Času“, získal zásluhu o sloučení lid. a pokrok. strany na Moravě a tím také o zvolení prof. T. G. Masaryka do říšské rady za Valašsko. Za války byl členem Maffie a po převratu zasedal v revoluč. Nár. shromáždění,“ psalo se v jeho nekrologu | foto: Moravská zemská knihovna v Brně
V této mimořádné době byl zvolen i poslancem Revolučního národního shromáždění, kde často hovořil ve prospěch českého vojska nebo proti šlechtickým výsadám.
O dramatičnosti podzimu 1918 svědčí i série Heinrichových úvodníků na titulní straně Lidových novin. Už jen jejich názvy (Co se děje, České Brno, Na brněnské radnici, Do práce!) poukazují na prudký spád událostí. Za jistou kuriozitu doby můžeme považovat výzvu redakce k ukončení oslav státní samostatnosti. Z textu vyplývá, že zvláště středoškolské mládeži se oslavy zalíbily a její docházka do školy musela být dosti chabá.
List české inteligence
V době první Československé republiky se staly „Lidovky“ listem české, ale i části slovenské inteligence. Vynikaly zejména perfektním zahraničním a domácím zpravodajstvím, silnou kulturní orientací i ekonomickými úvahami. V redakci a ve světových metropolích pracovaly velké osobnosti naší kultury, externisté byli často vyhledáváni v univerzitním prostředí.
Heinrich velmi dbal o dokonalou jazykovou úroveň všech příspěvků, a to ať se jednalo o povídku mezinárodně uznávaného literáta, nebo zprávu lokálního dopisovatele. Podle vzpomínek redaktorů Valenty a Golombka jej i malé jazykové a stylistické chyby doháněly až k nepříčetnosti.
Zvláště pověstný byl svým řevem, který bylo možné občas slyšet i na ulici. „Chlapi zatracený, kdybych v redakci nekřičel, měl bych v ní ledva bordel!“ říkával k tomu. Tištěné slovo mělo ale v této době mnohem větší prestiž nežli dnes (noviny byly až do roku 1923, kdy začal vysílat rozhlas, hlavním zdrojem informací), a tak bychom mohli cholerického šéfredaktora (od roku 1919) se zálibou v četbě české pozdně středověké a novověké právnické literatury chápat…
Hrob Arnošta Heinricha, čestný kruh na Ústředním hřbitově, Štýřice, Brno | foto: Harold, CC BY-SA 4.0 via Wikimedia Commons
Heinrich rovněž usiloval o politickou nestrannost deníku, přesto se krátce podřídil jeho zapojení do volební kampaně Národní strany práce (založil ji Jaroslav Stránský) v roce 1925. V jednom z úvodníků napsal, že cílem nově vzniklé strany je rozbít systém tzv. „pětkářského absolutismu“. S delším politickým angažmá listu však nesouhlasil, a tak už podruhé z redakce odešel – na přímluvu T. G. Masaryka se stal šéfredaktorem deníku Tribuna, kde působil v letech 1928–1929.
Následujícího roku se do „Lidovek“ vrátil, ale podle svědectví Bedřicha Golombka to už nebyl ten starý Heinrich; na jeho výkonnosti se podepisoval zhoršující se zdravotní stav. Třetího května 1933 zemřel na plicní embolii, vydavatel a redakce jej uctili nekrology a mnoha vzpomínkovými texty.
Jeho význam pro českou žurnalistiku patrně nejlépe vystihli Arne Novák a Karel Čapek, kteří jej označili za novináře Havlíčkova ducha, „muže instinktu a zkušenosti“.
Arnošt Heinrich byl pohřben na brněnském Ústředním hřbitově, dnes je připomínán hlavně v souvislosti s novinářskou cenou, kterou každoročně uděluje Syndikát novinářů a katedra žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
