Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Hodiny na prostředním sloupu v kavárně Hawelka ukazovaly čtvrt na dvanáct, když jsem vyšel ze svého hotelu s úmyslem zajít si tam na kávu. A před hotelem stál nějaký muž s kolem vystrojeným jak na cestu do Unie, něco si upravoval, a jak mě uviděl, řekl: „Dobrý den, pane Vaculíku. Těší mě, že vás můžu pozdravit v takovýto den!“
– „Kde se tu berete...“ podivil jsem se.
„Jedu do Evropy.“
– „A kam až?“
„Už jen kousek. Do Mayerlingu, tam, co ten jeden Habsburk spáchal sebevraždu s tou Večeřovou.“
– „A odkud jedete...“
„Jenom z Frýdku-Místku,“ odpověděl, nasedl a jel.
Když jsem vešel k Hawelkům, ukazovaly hodiny čtvrt na dvanáct. Překvapilo mě tu prázdno: když jsem tu byl před čtrnácti lety, šlapali si lidé židlemi na nohy. Dva muži seděli blíž k pultu a četli noviny. A u okna mladý muž a žena: četli noviny.
Sedl jsem si u stolu zády ke zdi a hned tu byl číšník. Objednal jsem si kávu, donesl mi ji s talířkem buchet po dvaceti evropských centech. Těm dvěma u okna donesl dvě sklenky čisté vody.
Rozhlížel jsem se a uvažoval, jsem-li to tentýž já v téže Vídni jako kdysi. Bojím se, že jsme se oba zhoršili: když na věži svatoštěpánského dómu visí obrovské reklamy Erste Bank. Jaký to úpadek!
Vyložené karty. Vyhraje svobodný duch a zdravý rozum, nebo vodní stříkačka? ptal se Václav Havel v roce 1988 |
Zvenku vešla paní s kyticí růží, odnesla ji dozadu a za chvíli jiná paní ji nesla a dala do vázy na stěně zrovna nad mou hlavou. Když se s růžemi ke mně blížila, hrklo ve mně, ale uvědomil jsem si, že tu jsem chráněn: totiž krom před cyklisty z Frýdku-Místku.
Tu vešla skupina lidí: muž a tři mladé ženy. Sedli si, něco si objednali a pohlíželi ke mně, na tu kytici trapně umístěnou nad mou hlavou. Ženy se tiše smály. Napadlo mi, že se můžu zastřít novinami.
Šel jsem si pro ně a tu jedna z žen řekla: „To je potěšení, pane Vaculíku, potkat vás tu v takovýto den!“
– „Ano, to je!“ řekl jsem. „Ale kde se tu berete vy?“
„Jsme tu se studenty gymnázia ze Žďáru nad Sázavou, pustili jsme je do ulic a napadlo nám zajít do slavné kavárny. Není to výborný nápad?“
Jak jsem potkal Lidovky. Zbavily mě panictví analfabetismu, vzpomínal doyen českých sloupkařů Jiří Hanák |
Ano, byl: pogratulovali jsme si vzájemně ke vstupu do ní v tento den, já se vrátil ke stolu a dal si ještě pivo. Ti dva se sklenicemi vody pořád četli noviny. Kdybych věděl, jestli se to hodí, byl bych jim s chutí objednal dvě skleničky zdejšího obstleru... A když už ta myšlenka byla tu, dal jsem si ho.
Když jsem ho vypil, hned jsem věděl, co řeknu, když se mě večer na pódiu zeptají, co očekávám od Evropské unie: očekávám, že najdeme někoho, kdo bičem zas vyžene penězoměnce z chrámu. Když jsem odcházel, Hawelkovy hodiny ukazovaly těch dobrých čtvrt na dvanáct.
