Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Dva kamarádi a spolužáci z reálného gymnázia v pražské Křemencově ulici složili v roce 1924 maturitní zkoušky – Jan Werich na gymnáziu smíchovském, kam mu bylo pro neshody s profesorským sborem doporučeno přejít do oktávy, Jiří Voskovec na Lycée Carnot v Dijonu, jež navštěvoval poslední tři roky středoškolského studia díky státnímu stipendiu – a oba se zapsali ke studiu práv na Univerzitě Karlově.
Voskovec měl za sebou debut několika polemik o moderním umění ve Studentském časopise Kruhu přátel střední školy v Praze a otištěnou báseň ve sborníku Umělecké besedy Život.
Zmínil ho také poprvé denní tisk, když v srpnu 1924 Národní listy ve zprávě Rozdílení cen na Carnotově lyceu v Dijoně informovaly, že při závěrečné slavnosti „stáli českoslovenští žáci v popředí počtem obdržených cen“ a „jednu ze dvou cen spolku bývalých žáků lycea obdržel žák Voskovec“.
V časopise Pásmo uměleckého sdružení Devětsil začal publikovat poezii a koláže, jimž se pro přítomnost textu říkalo obrazové básně, a Werich krátce zkusil práci referenta časopisu Český filmový svět. Než se z obou stali dramatičtí spoluautoři a herečtí partneři, byli pár měsíců na přelomu let 1926/27 redakčními kolegy legionářského týdeníku Přerod, kam je ze známosti doporučil Hubert Ripka.
Voskovcovy karikatury
Za dijonských studií Jiřího Voskovce vyhledal malíř Josef Šíma, o čtrnáct let starší rodinný přítel. Žil ve Francii od roku 1921 a přivydělával si i jako zahraniční dopisovatel Lidových novin. Zasvětil Jiřího do soudobého francouzského umění a kultury a možná on zapříčinil, proč Voskovec, vnuk malíře Soběslava Pinkase a synovec malíře Bedřicha Wachsmanna, hledal a nacházel v sobě vedle literárního a dramatického i výtvarný talent.
Svérázně ho uplatnil v roce 1925 humornými pérovými kresbičkami v rubrice oživující denně Lidové noviny. Anekdotickými kresbami ji zaplňovali vesměs akademicky vzdělaní malíři a grafici Josef Lada, Hugo Boettinger, Josef Čapek, Otakar Mrkvička, Zdeněk Kratochvíl, Josef Zamazal, Alois Moravec, Ondřej Sekora či Adolf Hoffmeister.
Mezi ně vstoupil v srpnu a září neznámý Jiří Voskovec karikaturním seriálem Krásný hled je na ten boží svět. První obrázek série má popisek „Jak by to namaloval Čapek“ a u dalších se jméno malíře obměňuje a s ním i karikovaný výtvarný styl. Postupně se vystřídají František Kysela, Jan Zrzavý, Josef Lada, Václav Špála, Hugo Boettinger, Josef Šíma a Bedřich Wachsmann.
Kresby Jiřího Voskovce, které vyšly v roce 1925 v Lidových novinách
Spojovací název je výpůjčka ze stejnojmenné pochodové písničky pedagoga a spisovatele Václava Novotného (1828–1895), oblíbené zejména pro hodiny hudební výchovy či slavnostní příležitosti. V písni se po titulním verši dále zpívá: „Ty modravé hory, v hájích pěvců sbory, rozkošné roviny, města, dědiny! Spanilá jsi vlasti má, mé srdce ti plápolá, tobě sláva, vlasti milená.“ Voskovec ignoroval obsah a vlastenecký patos písně a v grafické zkratce se mu dařilo vystihnout zamýšlenou parodii.
Čtenář Lidových novin se pobavil a jistě mu nevadilo, že samotný nápad není vlastně originální, jen opět jinak zpracován. Možná že opakováním už byla i podobná hříčka v Humoristických listech v červenci 1920, kdy grafik a ilustrátor Rudolf Adámek předvedl na příkladu osmi malířů, Jak by známou píseň Kočka leze dírou, pes oknem – ilustroval... například Mucha, Aleš, Panuška, Kubišta nebo Čapek.
Počátkem prosince 1925 byla v téže rubrice otištěna Voskovcova kreslená anekdota. Má nadpis Zastavit stát! a dva diskutující pánové, se skupinou cvičenců v pozadí, se v ní diví: „Sokolové že jsou vlastenecká korporace? Vždyť chtějí dát stát do zástavy!“
Triviální slovní nedorozumění tu předznamenává humor V+W, jemuž se lépe dařilo v živém mluveném dialogu. V okrajové roli dvacetiletého amatérsky kreslícího humoristy šlo spíš o studentský přivýdělek. „Tu a tam jsem něco uveřejnil, ale to bylo tak na cigarety nebo na biograf,“ zmiňuje se neurčitě a zamlčení těchto příležitostných miniatur ukazuje, že k nim byl dost kritický. Kresby samy upadly v zapomnění a nyní znovuobjeveny jsou drobnou kuriozitou Voskovcovy tvorby.
V+W pro Lidové noviny
Jan Werich měl s publikováním menší štěstí, povídka Muž, jenž sbírá fotografie rozzuřených nebyla přijata žádnou redakcí. Stala se však základem děje první společné hry V+W Vest Pocket Revue, uvedené 19. dubna 1927. Hru „naládovali nezřízenou spoustou vtipů a zábavnosti a persifláží“, „filologicky ,zjazzbandovali’ češtinu tak, že nabyla zcela nečekaného a nebývalého zvuku“, „rouhali se Ibsenovi jako Verneovi, Hašlerovi jako Nezvalovi“, vypočítávala v recenzi Lidových novin Marie Fantová. Nekomentovala, že v prvním dějství postava řemeslného spisovatele vyrábí fejeton Západ slunce nad Prahou zrovna pro Lidovky, ale ocenila, že Voskovec a Werich byli neismusovití, „dělali psinu a ne psinismus“.
Fenomenální úspěch znamenal pro oba počátek profesionální divadelní spolupráce. Voskovec a Werich jako spoluautoři otiskli koncem dvacátých let v Lidových novinách čtyři texty. V lednu 1928 poněkud dadaistickou pohádku Oběd tří plachých pánů, kterou si sami ilustrovali, v červenci sloupek o pařížském vystoupení amerických The Revellers – čtyř jazzových zpěváků a klavíristy – Revellers pouhým okem a celostránkový „antimilitaristický esej“ Jak odstranit válku.
V březnu 1929 zavítal do Prahy jazzový zpěvák Teddy Sinclair se svým New Orpheans Savoy Bandem. Koncertoval v Lucerně, hrál k tanci na odpoledních čajích a pro velký úspěch prodloužil své turné do půli dubna. Vlasta Burian si orchestr dokonce pozval do divadla jako hudební vložku jubilejního stého představení hry To neznáte Hadimršku. Do Lidovek Voskovec a Werich napsali nápaditou recenzi Teddy Sinclair a dr. Fizule, založenou na konfrontaci oslnivého umění jazzové hry s názory zaostalého snoba.
První strana nedělního čísla ze 17. března je vizitkou obsahové pestrosti deníku a tolerance vůči světonázoru autorů: vedle sloupku V+W obsahuje úvodník Ferdinanda Peroutky, pod čarou báseň Vítězslava Nezvala a Čapkovu povídku Smrt barona Gandary.
Zájezdy do Brna
Pro finanční zajištění chodu Osvobozeného divadla se hned od počátku jako přínosná ukázala zájezdová představení, podnikaná po celou dobu jeho existence. Oblíbenou štací bylo Brno, kde soubor setrvával několik dní a vystupoval většinou v divadle na výstavišti. Brněnská redakce LN věnovala prostřednictvím divadelního referenta, spisovatele Karla Schulze, těmto vítaným hostováním zvýšenou pozornost.
V Brně také vznikla jedna z nejznámějších skladeb Jaroslava Ježka, blues Tmavomodrý svět, když se mezi dvěma představeními týdenního zájezdu v květnu 1929 spontánně u klavíru tvořila melodie i Voskovcův a Werichův text.
Atraktivita automobilových závodů na zdejším Masarykově okruhu jistě měla vliv na genezi Ježkova slavného Bugatti stepu. Ten byl poprvé hrán několik dnů po zahajovacím závodu nově vybudovaného okruhu, v němž 28. září 1930 zvítězila se značkou Bugatti dvojice německých závodníků Heinrich-Joachim von Morgen a princ Hermann zu Leiningen.
Spojování Bugatti stepu s brněnským vítězstvím Louise Chirona je vžitý malebnější mýtus, jenže francouzský závodník zde startoval a vyhrál Velkou cenu Československa až o rok později.
Obě „brněnské“ skladby patří s několika dalšími (například Tři strážníci, Mercedes, Pochod neutrálů) k první sérii gramofonových nahrávek Voskovce a Wericha, pořizovaných od té doby již výlučně firmou Ultraphon. Často uváděný odhad, že pocházejí z prosince, je mylný. Natáčely se ve studiu Radiojournalu v Praze v sobotu 8. listopadu 1930 a toto historické datum upřesňuje zpráva Národních listů, v níž redaktor Jan Pakosta přirovnává V+W významem ke Gabrielu Chevallierovi.
Lidové noviny o V+W
Psaní Voskovce a Wericha do Lidových novin ustalo, když se oba koncentrovali na divadlo, film a rozhlasové měsíčníky. Autorská souvislost s vydavatelským koncernem Lidové noviny však zůstala, když počínaje Oslem a stínem (1933) a konče Pěstí na oko (1938) vycházely hry V+W v nakladatelství Fr. Borový.
V Lidovkách se jejich jména objevovala v kritikách téměř třiceti her Osvobozeného divadla, ve zprávách z kultury i v denním zpravodajství – od oznámení, že čestný výkop Voskovce a Wericha zpestří ragbyové utkání brněnské techniky s univerzitou na hřišti Moravské Slavie v Pisárkách v květnu 1932, po zprávy o fašistických výtržnostech při hře Kat a blázen (1934) nebo vyhraných žalobách na Polední list a Venkov v roce 1938.
Julius Firt (od roku 1936 ředitel Lidových novin) ve svých pamětech vyslovuje mylnou domněnku, že kritika Osvobozeného divadla v LN byla málo příznivá, a to snad oplátkou za údajné uštěpačné poznámky Voskovce a Wericha na adresu kabaretní minulosti šéfredaktora Eduarda Basse.
Ve fiktivním interview v časopise Dobrý den v prosinci 1928 si V+W kladou otázku „Bourali jste také Rakousko?“ a odpovídají: „Přišedše s křížkem po funuse, přenechali jsme tento monopol Červené sedmě, resp. panu Bassovi, který tím byl jí pověřen.“
Tím se Basse jistě nedotkli. Referoval téměř o polovině her Osvobozeného divadla a vždy v tónu profesionálního obdivu a porozumění, s potřebnou kritikou a návrhy, co zlepšit. Když horlil proti „záplavě duté machy a prázdné rutiny“ Karla Hašlera a dalších kabaretiérů své generace, neváhal použít příměr, že „Vest Pocket Revue je jako rozkošné drobounké nebe proti obrovským varietním dudám“.
Také ostatní recenzenti, jako Otokar Fischer či Miloslav Novotný, psali s nadšením i běžnými poukazy na nedostatky. „Voskovec a Werich jsou duchaplní žongléři filologičtí, kteří umí velmi dobře odvážit svá slova, s nimiž pohazují jak s míčem,“ vystihl oba komiky Otakar Mrkvička v roce 1928.
Pohled LN na ně je obsažen ve dvou citacích. „Kdyby ministerstva zdravotnictví a školství dohromady vypsala cenu na nejlepší prostředek k ozdravění duše tohoto smutného, věčně brblajícího národa, musili by ji dostati Voskovec a Werich,“ napsal Antonín Trýb v roce 1930. Eduard Bass po premiéře filmu Hej-rup! (1934) prohlásil, že je zapotřebí „být denně vděčen Voskovcovi a Werichovi, že svou neochvějnou radostí ze života vytvářejí pochmurné době ventil“.
Voskovec a Werich patřili mezi každoroční respondenty předvánoční ankety Lidových novin o nejlepší knihu roku. V roce 1936 oba uvedli bestseller amerického žurnalisty Johna Gunthera Evropa – jaká je, přeložený pro nakladatelství Fr. Borový zástupcem šéfredaktora LN dr. Jaroslavem Koláříkem. Voskovec ještě doplnil tip o knihu lékaře a nositele Nobelovy ceny Alexise Carrela L’Homme cet inconnu a Werich: „2. Tejček: Rybářský sport. 3. Švejk, a pak S prutem a udicí za mořskými obludami.“
V poslední předscéně hry Rub a líc, jež měla premiéru tři týdny nato, zmiňují jak anketu, tak vítěznou Guntherovu knihu, aby pak mohli v písni představit Evropu po svém, nakreslenou na mapě jako ženu oblečenou do francouzské blůzy a ruské sukně:
Leč Evropa, ač rozedraná, ještě není přece jenom nahá,
tu sukni s blůzou drží špendlík jménem Praha,
a ten špendlík otevřít by byla marná snaha.
Exil dva měsíce poté
„Nevím přesně, jak byl odůvodněn zákaz Osvobozeného divadla, ale vím, proč bych mu nebyl bránil, kdybych byl sám členem vlády,“ píše v úvodu článku Divadlo našich dětí majitel Lidových novin Jaroslav Stránský poté, co úřady pomnichovské republiky preventivně odňaly 9. listopadu 1938 Osvobozenému divadlu koncesi. Je tristní pohled na další, cenzurou zabavené řádky a odstavce v listu vycházejícím ve stále ještě demokratické zemi.
Stránský o V+W píše jako o dvou „z generace našich dětí“: „Chápejme, jaký se ukazoval našim dětem svět, když do něho vstupovaly, jak roztříštěný, rozkolísaný, vyšinutý, zdivočený a znelidštěný! Chápejme, jak se zpronevěřila věc, která byla na konci, slovu, které bylo na počátku!“
A vysvětluje, že politická satira Osvobozeného divadla obhajovala „národní cit proti cynismu, který z něho chce těžit, národní čin proti frázi, která jej sabotuje, národní čest proti zkaženosti, národní odvahu proti poraženectví, národní hranici proti úskoku a útoku“.
Trojice „stoprocentních mužů“ z Osvobozeného divadla nemohla v agónii druhé republiky otálet: Voskovec odletěl do Paříže na konci roku, Werich s Ježkem 9. ledna, dva měsíce po likvidaci divadla. O tom, že francouzský přístav Cherbourg se jim stává výchozím pro cestu do Spojených států, informovala třířádková noticka 11. ledna 1939 v Lidových novinách a poté v Národních listech.
Byly to poslední zprávy o nich až do konce války. Jejich jména jako by byla vymazána z českého seriózního tisku, přesunula se mezi záštiplný hnus fašistických plátků a kolaborantských rozhlasových skečů.
