Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
O Ferdinandu Peroutkovi napsal: „Mně těch několik sporadických kontaktíků úplně stačilo, aby mi bylo zřejmé, že běží o člověka vysoké intelektuální úrovně, pronikavého politického i kulturního pohledu i rozhledu. Poctivého a mravného. Masaryk neměl schopnějšího stoupence a působivějšího publicistického mluvčího.
A to tím spíš, že Peroutka nebyl vyznavačem slepým a duchem pouze repetičním. Byl muž přímý, nezáludný, bez podtrhů a kliček, obchůzek a kompromisů. Což ho nečinilo zvlášť schopným pro kariéru veřejného politického činitele, parlamentního mluvky a kandidáta na ministerské křeslo, on o ni ostatně nestál.“
„Vůbec jsem naopak nenašel zalíbení v šéfredaktoru (Eduardu) Bassovi. Ani on ve mně. Byli jsme povahově naprosto nepřiléhaví. Za nepřekonatelnou slávu svého života pokládal svou minulost šansoniéra a humorizujícího veršovníka v Červené sedmě, kus té rozmarné minulosti přinesl do Lidovek svými rýmovanými ‚rozhlásky‘, já o tu slávu jevil zájem jen prostřední. Po noční uzávěrce míval ve zvyku vyrazit na bohatýrský vinárenský tah, obklopen ‚dvorem‘ svých oblíbenců z novinářské a kumštýřské mládeže.“
„Sdílel jsem redakční pokoj s bratry Čapky, pracovali ovšem doma, do redakce přinášeli navečer rukopisy už hotové, přicházeli jen podebatovat. Měl jsem z nich raději staršího Josefa, byl to dobrácký a ve styku nesmírně vlídný a laskavý pantáta, pomalý, rozšafný, zamyšlený, upřímný, ačkoliv toho moc nenamluvil. Ano, byl mudrc, spíš než cokoli jiného, mudrc, i když psal, maloval, kritizoval. A mudrc, řekl bych lidový, tak byl sám prostý až selský, až to z něho dýchalo polem, loukou a brázdou.“
„Jsem v těch Lidovkách spokojen,“ říkával Josef Čapek. Zlatá éra deníku byla ilustrována jeho glosami |
„Oba bratři k sobě nesmírně lnuli, starší a robustnější Josef choval k mladšímu, útlejšímu a nezcela zdravému Karlovi city poněkud otcovské. Karel byl tichý a mírný člověk, lidsky velmi plachý jak povahou, tak účinkem útlé konstituce. Byl hluboce ohleduplný a slušný, už i proto se bál rány, a myslím, že byl naprosto neschopný uhodit první. Ta zloba, a užil si jí, panečku!, byla z devadesáti procent závistí. Karel Čapek byl čestnost sama. Jeho Hovory s TGM vůbec nebyly služebnické, ba ani oficiózní. Čapkův demokratismus byl něco niterného a bytostného, jednoho s celou osobností; nebyl to názor, bylo to Credo.“
A Karel Poláček? „Platil nám za šprýmařského humoristu, a to ještě jen ze dvou velmi úzkých prostředí, drobného židovského kramářstva a politováníhodné verbeže od okresních trestních soudů, z obou těch ‚milieux‘ dovedl dobýt myslitelné maximum legrace. Byl to umělecky z gruntu poctivec, nikdy nic nepředstíral a líčil jen to, co do písmene absolutně ovládal.“
Z knihy Paměti I (vydal Atlantis, Brno 1994; výběr krácených ukázek)
