Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Úvodní vydání provázelo sdělení, že noviny jsou Orgán strany Lidové na Moravě. Byla to však jiná „strana lidová“, než jakou známe dnes. V 19. století znamenal přívlastek „lidová“ totéž co „svobodomyslná“ a úvodník prvního čísla to potvrzoval. Jednalo se o „první číslo lidového, svobodomyslného a neodvislého denníku na Moravě“, jak napsal jeho autor.
Vydavatel LN Adolf Stránský byl stoupencem Národní strany svobodomyslné, v širokém povědomí známé jako strana mladočeská. Pro pořádek dodejme, že první stranu prvních LN doplnil svým příspěvkem „Hudba pravdy“ skladatel Leoš Janáček.
Hvězdná éra hned po startu
Lidovky od počátku poměrně ostře útočily na politické odpůrce z řad klerikálů a na německé strany a jejich germanizační program. Obdobně se vyhraňovaly i proti vídeňské vládě. Za to byly často konfiskovány a jejich první šéfredaktor Emil Čermák trestán.
Prohlédněte si celé první vydání:              Zobrazit více Sbalit |
V roce 1904 do redakce LN nastoupil teprve třiadvacetiletý Arnošt Heinrich. Ukázalo se, že v jeho osobě přišel žurnalistický génius, který úroveň Lidových novin nebývale pozvedl.
Z jeho iniciativy začaly od 15. prosince 1905 vycházet jako raník, do redakce nastoupili Stanislav K. Neumann, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen a František Gellner, začínají zde publikovat Viktor Dyk, Karel Toman a Antonín Sova, v roce 1907 vyslaly LN Karla Z. Klímu jako svého stálého zpravodaje do Vídně.
Novinář Havlíčkova ducha. Arnošt Heinrich byl tvůrce slávy Lidovek, jenž předpověděl vznik Československa |
A z Heinrichovy iniciativy zmizel v roce 1908 ze záhlaví novin podtitul Orgán Lidové strany na Moravě. Heinrich se je snažil vytvářet jako deník nepolitický, přijatelný čtenářům bez rozdílu politického přesvědčení.
Po vypuknutí velké války v roce 1914 odcházejí z redakce LN Neumann a Gellner, který záhy mizí na bojišti kdesi v Haliči. Konec bojů a vznik samostatné Československé republiky LN přivítaly.
Adolf Stránský se spolu s Heinrichem aktivně účastní státního převratu v Brně. Po vzniku republiky se majitelem listu stává syn Adolfa Stránského Jaroslav. V první polovině 20. let získali majitelé LN nakladatelství Borový a v roce 1936 Topičovo nakladatelství na Národní třídě v Praze, kde se redakce posléze usídlila.
Prvého dubna 1921 vstupují do služeb LN bratři Čapkové. Mladší Karel se zavázal psát sloupky nebo fejetony, kulturní reportáže a novinky z Prahy, získávat beletrii, kulturní články, ankety a jiné mimoredakční příspěvky a také literární statě, za což obdržel plat ve výši 2500 měsíčně a řádkový honorář za příspěvky navíc.
„Zatracená ženská, ještě člověka rozbrečí!“ Dojemný příběh, jejž Karel Čapek odposlechl v poštovní centrále |
Starší Josef se zavázal zhruba ke stejným povinnostem, doplněným o závazek „kresliti a získávati obrázky a texty pro satirickou část Lidových novin“. Jeho práce byla honorována měsíčně 2000 korunami.
V roce 1924 začíná s LN spolupracovat Ferdinand Peroutka, kde publikuje především politické úvodníky.
Těžké časy a úplný pád
V kritických chvílích roku 1938, kdy Hitler stupňoval své slovní útoky vůči Československu, žila republika vůlí k odporu. LN tehdy přinášely i praktické rady občanům pro případ válečného konfliktu s Německem. Také apelovaly na západní spojence, aby Hitlerovu tlaku neustupovali.
Prozíravá slova v tomto směru publikoval 21. září 1938 ve svém rozhořčeném úvodníku Ústup k nástupu? Emanuel Moravec pod pseudonymem Stanislav Yester. Nechce se věřit, že jde o téhož člověka, který se za okupace stane symbolem té nejhorší kolaborace s nacisty.
Prvního října 1938 musely LN svým čtenářům, stejně jako ostatní tisk oznámit opak toho, co jim dosud sdělovaly: spojenci Československa, Anglie a Francie, zradili a všechny naše platné smlouvy hodili za hlavu. V realitě zmrzačeného státu se LN po Mnichovu snažily lidem dodávat odvahy. Odmítaly kampaň, kterou proti první republice a jejím představitelům rozpoutal pravicový tisk.
Nejlepší český novinář svoji kariéru považoval za selhání. Ferdinand Peroutka byl muž mnoha paradoxů |
Patnáctého března 1939 musely LN pro změnu oznámit čtenářům ve svém poledním vydání to, co již beztak všichni viděli: Říšská obrana obsazuje republiku. Okupací zmizely i ty omezené zbytky tiskové svobody, jichž mohly noviny využívat za tzv. druhé republiky.
Majitel LN Jaroslav Stránský odešel do exilu, kde se zapojil do protinacistického odboje. Do vlasti se vrátí v roce 1945 jako ministr Benešovy vlády. Do LN byla dosazena říšská správa a jejich psaní bylo podřízeno přísné cenzuře. Naposledy vyšly „válečné“ LN ve velmi omezeném rozsahu 17. dubna 1945, kdy už byla velká část země osvobozena.
Po válce nesměly LN v důsledku vládního rozhodnutí vycházet pod svým původním názvem, a tak se 23. května 1945 zrodily Svobodné noviny, vedené staronovým šéfredaktorem Eduardem Bassem, jehož však brzy ve funkci vystřídal navrátilec z nacistického koncentráku Ferdinand Peroutka.
V čele Svobodných novin nevydrží dlouho ani on, během komunistického převratu v únoru 1948 je ze svého postu sesazen a brzy skončí v exilu, šéfredaktorem se pak stává Jan Drda. List pod jeho vedením se sice vrátil ke svému původnímu názvu Lidové noviny, s těmi předválečnými však svým servilním opěvováním nového režimu neměl vůbec nic společného. V únoru 1952 kvůli Drdově neutěšenému hospodaření vycházejí LN naposledy.
Soudruh šéfredaktor Jan Drda: talentovaný spisovatel, který zaplatil zklamání ze sovětské okupace životem |
V roce 1968 svitla nová, leč marná naděje. V květnu se poprvé sešla správní rada obnovených LN, jejich šéfredaktorem jmenovala Antonína J. Liehma a stanovila, že první číslo nového deníku vyjde v říjnu. Srpnová okupace však plány zhatila. Teprve koncem 80. let po dlouhém období „normalizace“ vystoupí s myšlenkou na vydávání LN nová skupina lidí, oficiální propagandou označovaná za „disidenty“...
Ze stínu totality
Apel Charty 77 k desátému výročí svého založení se stal i podnětem k vydávání samizdatových LN. První pravidelné číslo vyšlo pod vedením Jiřího Rumla v lednu 1988, jako redaktor působil Rudolf Zeman. Do měsíčníku přispívali chartisté, včetně Václava Havla, i lidé z tzv. šedé zóny. Redakce vyráběla doslova na koleně asi 350 kusů, lidé mezi sebou toto množství zvýšili na 10 tisíc.
Režim odmítl LN oficiálně registrovat a začal jejich tvůrce šikanovat: 12. října 1989 zatkla StB Jiřího Rumla i Rudolfa Zemana. „Státní bezpečnost v čele s kpt. Bežuchem vtrhla do našeho bytu v Kremelské ulici krátce po deváté hodině, kdy jsme dávali dohromady desáté číslo Lidových novin,“ vzpomínal Jiří Ruml.
Domovní prohlídka trvala třináct hodin a protokol praví: „V 09.37 hodin oznámil vyšetřovatel přítomným J. Rumlovi a R. Zemanovi, že jsou zadrženi podle § 78 odst. 1 tr. řádu jako podezřelí ze spáchání tr. činu pobuřování podle § 100 odst. 1, písm. a), c), odst. 3, písm. a) tr. zákona. Poté vyšetřovatel StB doručil přítomnému R. Zemanovi usnesení o nařízení domovní prohlídky v jeho bytě na Praze 1.“ Druhý den byli oba vzati do vazby.
V usnesení se dál píše, že „osoby v Praze a jinde v ČSSR se spolčily za účelem vydávání nepovoleného měsíčníku tzv. Lidové noviny, ve kterých jsou nejméně od počátku roku 1988 publikovány protisocialisticky zaměřené články útočící na vedoucí úlohu KSČ, současnou politickou linii státu a jeho představitelů, proti Bezpečnosti, ČSLA, základům marxismu-leninismu a čs. zahraniční politice, přičemž uvedené útoky jsou plně způsobilé vyvolat nepřátelské nálady proti zájmům republiky“.
Vyložené karty. Vyhraje svobodný duch a zdravý rozum, nebo vodní stříkačka? ptal se Václav Havel v roce 1988 |
Nejvyšší sazba za tyto „zločiny“ byla podle platného trestního kodexu pět let. „Ale to nás příliš neděsilo,“ vzpomínal dál Jiří Ruml, „byli jsme přesvědčeni, že tento režim má na kahánku.“ Měl pravdu: přišel 17. listopad a oba věznění muži se pár dní nato ocitli na svobodě.
Nová kapitola LN začala, ještě než vyšlo prosincové číslo s pozdravem Václava Havla Goodbye samizdat, vytištěné v půlmilionovém nákladu! Řešilo se, co dál, skoro celá redakční rada mířila do nových vládních funkcí, Václav Havel dokonce na Hrad. „Zaznívaly různé návrhy, uvažovalo se o čtrnáctideníku, o týdeníku, až jsme dospěli k jakémusi obdeníku,“ říká opět Jiří Ruml.
Rozhodování nebylo snadné, všechny deníky začaly psát tak, jak dosud psaly jen samizdatové Lidovky, a měly navíc kompletní vybavení redakční, tiskárenské, hospodářské, a především zázemí čtenářské. „Našli jsme s bídou tři zaprášené místnosti na Václavském náměstí, kde naštěstí byla též sazárna, ale psací stroje jsme si museli přinést z domova a o nějakém vozidle či jiném komunikačním prostředku nebylo ani potuchy.“
První číslo III. ročníku vyšlo 5. ledna 1990, popsalo v reportáži první den prezidenta Havla a Petra Švábová (dnes Procházková) napsala „otvírák“ Záplaty na sametové revoluci.
Z knihy Svět Lidových novin 1893–1993
