Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Každoroční předvánoční anketa Lidových novin o nejzajímavější knize nabyla v roce 1940 takových rozměrů, že bylo nutné s omluvou vypustit z nedělní přílohy některé pravidelné rubriky. V druhém protektorátním roce čtenářský zájem i skladba navrhovaných titulů svědčily o mimořádné konjunktuře původní české knihy.
„Letos se dostává do popředí náš mladý prozaik, který si svou románovou prvotinou plně získal čtenářskou obec,“ znělo shrnutí výsledků. „O knize Jana Drdy Městečko na dlani řekla kritika, že je to velký slib do budoucnosti. Naše anketa tento soud potvrdila.“
Čtenářům Lidových novin nebylo jméno pětadvacetiletého beletristy neznámé, setkávali se s ním už čtvrtý rok, ostatně některé fejetony, jako Legenda o Františku Buzkovi z července 1938, byly předobrazem kapitol oceňovaného románu. Jeho povídky čerpaly ze života venkovských lidí látku i živý jazyk, odpozorovaný z mluvené řeči řemeslníků, sedláků, havířů či nádeníků, z hluboké znalosti prostředí.
Kořeny Drdova vypravěčství tkví v jeho vlastních prožitcích z raného mládí. Jan Drda se narodil v Příbrami o Božím hodu velikonočním 4. dubna 1915. Přestože nedělňátko, dětství šťastné neměl, byl vychováván zprvu dědečkem, havířem Josefem Vlčkem, a pak pěstouny.
Díky babičce z otcovy strany dokončil příbramské gymnázium (z té doby pocházejí jeho první práce, tištěné ve Studentském časopise) a pomaturitě studoval v letech 1934–1938 klasickou filologii a literární komparatistiku na pražské filozofické fakultě.
Drda šťastně tvůrčí ve zlé době
Slibného prozaika pro Lidové noviny objevil a doporučil Josef Čapek v roce 1937. Jan Drda vedle svých povinností kulturního redaktora psal své typické „venkovské“ povídky, fejetony a sloupky na aktuální témata.
V době předtuchy válečného konfliktu vyslovuje potřebu kvalitní propagandy národní obrany (Chceme film o brannosti) nebo komentuje, jak se mu v tramvaji tříletý chlapec chlubil svými hračkami – „z jedné kapsy kabátku vytáhl kanonek a z druhé malý tank“ a posléze několik vojáčků, jimž utrhal hlavy, protože „to jsou nepřátelé“ (Vojáčci bez hlavy).
První šéfredaktor LN Emil Čermák se ničeho nezalekl, ve své době patřil k evropské žurnalistické špičce |
Sloupek Dělat dobře je zpravodajstvím ze zlínských filmových ateliérů, kde „dokončili film Silnice zpívá, který je prachsprostou reklamou na pneumatiky Baťa“, ale „je v něm všechno, co český film často postrádá – vkus, skutečné filmové zpracování, dokonalý střih, lyričnost, která není banální“.
Drda prorocky vystihl pozdější světové úspěchy dokumentaristy Alexandra Hackenschmieda: „... dnes dělá pneumatiky. Věřím, že bude za pár let dělat celovečerní filmy. A řeknu vám něco, co si laskavě těch pár let pamatujte: až je začne dělat, bude je dělat dobře.“
V únoru 1940 uvedl E. F. Burian v divadle D40 Drdovu hru Jakož i my odpouštíme. Její základní schéma je inspirováno Čapkovým Povětroněm – středem je neznámý pacient v agonii po úrazu v důlním závalu, jehož osobní příběh je postupně rozplétán.
Jan Drda* 4. dubna, Příbram † 28. listopadu 1970, Dobříš
|
Mezi plánovanými svazky šestého ročníku Knihovny Lidových novin byl oznámen Drdův nový román Bludný kořen – vyprávění o cestě venkovského chlapce za uměním vyšlo pod názvem Živá voda (1941) a následoval román Putování Petra Sedmilháře (1943).
Fejetony z let 1939–1943, vtipná pozorování života kolem sebe, ve městě i v přírodě, připomínající smyslem pro vidění obyčejných věcí i vypravěčskými postupy Karla Čapka, vyšly v souborném vydání Svět viděný zpomaloučka (1943), s kresbami kmenového ilustrátora Lidových novin Otakara Mrkvičky.
Drdovy texty, přinášející v protektorátu útěchu a víru v národ a vlast, uváděl i rozhlas. V novoročním vysílání 1941 vyslechli posluchači v cyklu Mladí autoři jeho zpověď, která končila slovy: „Myšlenka na radostnou služebnost, kterou duch uložil umělcům, měla by v jejich nitru překonávat všechny soukromé bolesti.“
Šifru jd, kterou Jan Drda podepisoval denní zprávy, nacházíme na stránkách LN ještě v roce 1943, kdy odsud po ovládnutí listu německým správcem odešel. Byl angažován Milošem Havlem, aby pro jeho Lucernafilm pracoval jako scenárista a člen dramaturgické rady, jež skrývala před totálním nasazením řadu spisovatelů a umožňovala jim živobytí.
V létě 1944 se spisovatelem Václavem Řezáčem uspěl u Havla s návrhem, aby zaměstnal a tím vyvázal z práce pro Říši další desítky spisovatelů. Drdovy srdečné kontakty s „typickým kapitalistou, který pro své kapitalistické zájmy korumpuje na všechny strany jak Němce, tak Čechy“, jak se o něm vyjádřil po válce do Havlova vyšetřovacího spisu, skončily se znárodněním filmového průmyslu.
Lidové noviny, jejichž zmrzačené vydávání uhaslo 4. dubna 1945, byly obnoveny 23. května Sdružením kulturních organizací pod názvem Svobodné noviny, ale Jan Drda se do nich nevrátil, vstoupil do redakce odborového deníku Práce.
Jeho šťastné první tvůrčí období opět vrcholilo a zároveň se uzavíralo premiérou divadelní hry Hrátky s čertem (1945) a souborem jedenácti krátkých povídek z doby nacistické okupace a květnového povstání Němá barikáda (1946).
„Nová základna spisovatelské práce“
V říjnu 1945 byl Jan Drda jako člen předsednictva Syndikátu českých spisovatelů u předání konfiskovaného dobříšského zámku pro potřeby spisovatelů. V projevu vyzdvihl, že nyní „naši spisovatelé najdou vřelejší poměr k nejširším vrstvám Podbrdska“, a na dlouhá léta se stal jedním z nejtrvalejších obyvatel Domova spisovatelů.
Svobodné noviny převzal akční výbor Syndikátu českých spisovatelů pod vedením Jana Drdy již 26. února 1948. Drda akt nazýval „očistou našeho života“ a byl jmenován jejich šéfredaktorem místo Ferdinanda Peroutky.
Drda měl ke komunistické straně blízko. K 65. narozeninám přišel Antonínu Zápotockému pogratulovat s Václavem Řezáčem a Marií Majerovou
Svůj nenávistný pohled na „,hrdiny‘ únorového spiknutí“, jež znal z předválečné redakce Lidovek, popsal v článku Dupli si na propadliště (1958), v němž šlo hlavně o diskreditaci bývalého majitele, národního socialisty Jaroslava Stránského, a Ferdinanda Peroutky, který svým novinářským působením v emigraci byl komunistickému režimu nepříjemným protivníkem.
Svobodné noviny byly 9. května 1948 přejmenovány na Lidové noviny, s původními předválečnými měly však společný jen název a písmo, kterým byly tištěny.
V rozpravě před přijetím zákona, který v březnu 1949 likvidoval soukromé nakladatele, poslanec Jan Drda vysvětlil, že tím dojde k očištění knižního trhu „od braku, škodlivého plevele, cizopasných živlů, od zpátečníků a parazitů“, a byl přesvědčen, že „nový vydavatelský systém, zakládající se na vydavatelském oprávnění kolektivních osob a masových organizací národa, je desetkrát demokratičtější“ i „dokonalejší, než když dříve v duchu měšťácké demokracie bylo vydavatelské právo vztahováno na jedince a spojováno s formálními právy individuální svobody“.
V témže měsíci také vyvrcholilo Drdovo působení v přípravném výboru Svazu čs. spisovatelů, jehož úkolem bylo nahradit profesní spolek, Syndikát českých spisovatelů s 1711 členy, ideově řízenou organizací, do níž výbor navrhl jen 220 českých a 60 slovenských autorů.
Zamezením vstupu záměrně diskriminoval publikační možnosti ostatních (například Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Jana Zahradníčka, Vladimíra Holana, Bedřicha Fučíka, Václava Černého). Jan Drda byl zvolen předsedou a nadále zůstával šéfredaktorem Lidových novin, jež se staly dnem 9. března 1949 listem Svazu čs. spisovatelů.
Sebekritikou z tvůrčí krize
V dubnu 1949 Jan Drda předsedal pražskému shromáždění Světového sjezdu obránců míru. Služebnost funkcím jako by z něho vyhnala kdysi proklamovanou služebnost umění a svému talentu. Spisovateli se přestalo dařit, jeho práce byly zoufale schematické nebo zůstalo jen při počátečních náčrtech.
Novinář Havlíčkova ducha. Arnošt Heinrich byl tvůrce slávy Lidovek, jenž předpověděl vznik Československa |
V nedělní příloze Lidových novin byl od září 1951 otiskován jeho román o kolektivizovaném zemědělství Hospodáři, ale zůstal milosrdně nedokončen, když 8. února 1952 Lidové noviny zanikly a přeměnily se na týdeník Literární noviny.
Povídka Radostné setkání z knihy Krásná Tortiza (1952) byla dehonestací postavy statečného gymnaziálního profesora latiny a řečtiny, přezdívaného Vyšší princip. Na rozdíl od slavné povídky z Němé barikády už známe občanské jméno, je to soudruh Málek, bez jehož pomoci by ve vsi nebylo založeno zemědělské družstvo.
Předtím, ke konci války, byl poučen z příručky Krátký kurs VKS(b) pro „nevzdělance, kterým škola natropila v hlavě zmatek“ kapitolou O dialektickém a historickém materialismu, o níž mu partyzán Michail Konstantinovič říká: „Drahocenná stalinská slova!“
A bývalý vyznavač antické vzdělanosti a mravních ideálů přiznává, že hleděl do minulosti, zatímco měl hledět do budoucnosti, kterou mu ukazuje Stalin! Není divu, že tento paskvil byl kritizován již v době II. sjezdu spisovatelů v roce 1956.
Sjezd byl svolán dva měsíce po XX. sjezdu KSSS, jehož pojmenování kultu osobnosti mělo vliv i na kritiku dlouholetého předsedy. „Zacházíme s ním prostě jako s klasikem, a to rozhodně ne živým. Člověk Drda sice dýchá, referuje, řídí, předsedá, ale nad spisovatelem Drdou leží náhrobek funkcí,“ prohlásil Ota Šafránek, pozdější šéfredaktor satirického Dikobrazu, „my mu ubližujeme zle, když řadu let už připouštíme, aby se tenhle z nejnadanějších našich talentů živil řečněním“.
Jan Drda sebekriticky přiznával: „Když vznikla nesnáz, když se situace zadrhla, říkali jsme si obyčejně: to není samo sebou, v tom musí být nějaký třídní nepřítel, a automaticky jsme ho začali hledat.“ Kál se, že také on chtěl z literatury udělat „dobře účinkující instruktáž“, když „byl v zajetí některých špatných představ a pokoušel se řešit v románě Hospodáři problém úzkořádkového setí nebo krmení dobytka a jeho dojení podle Malinovové“.
Vysvobození předsedy přišlo jednoduše. Jeho funkce byla nahrazena patnáctičlenným předsednictvem, v němž Jan Drda na prvním místě figuroval už jen podle abecedního pořádku. Získal víc času pro tvorbu a to se pozitivně projevilo. Návrat k tradičním českým motivům České pohádky (1958) jsou prolnutím tradičních pohádkových motivů s originálními náměty a patří mezi klenoty naší dětské literatury.
Služebnost funkcím jako by z Jana Drdy vyhnala kdysi proklamovanou služebnost umění a svému talentu
Kdyby svět stál o to, být obohacen o další zklasičtělou partnerskou dvojici, je tu český čert Trepifajksl a bába Plajznerka, totiž Marijána Plajznerová, vdova po hrobníkovi, oba přecházející coby protagonisté do divadelní hry Dalskabáty, hříšná ves, aneb zapomenutý čert (1959).
Jako bylo ještě za Drdova života zfilmováno postupně pět povídek z cyklu Němá barikáda, tak právě České pohádky jsou vítanými náměty pro filmaře (Dařbuján a Pandrhola, Zlaté kapradí).
Návratem Jana Drdy k pramenům inspirace a vlastnímu životopisu byl v polovině šedesátých let nedokončený pokus o román Odkud přicházíme, jehož torzo je cenné beletristickou výpovědí o autorově mládí a uvědomování si rodové sounáležitosti se svými nejbližšími.
V atmosféře pražského jara 1968 Jan Drda prosadil obnovení „týdeníku pro každého“ Svět práce a stal se jeho šéfredaktorem. Mezi Drdovým podpisem pod březnové provolání spisovatelů a kulturních pracovníků v Literárních listech a říjnem, kdy Svět práce vyšel poprvé, ležela srpnová invaze, která vpadla do předchozích plánů.
Dne 27. srpna otisklo Rudé právo Drdův zahanbením a rozčarováním rozhořčený článek na adresu okupantů Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody. I když se této výzvy souhlasně dovolává jako něčího nápisu na zdi, Drdův krok byl tak překvapivý a působil v nečekaném kontrastu natolik emocionálně, že se vytvořil mýtus, že autorem hesla je právě on.
Legendární se stala také rozšiřovaná zpráva, jak se Jan Drda postavil před sovětský tank s kufrem svých knih a žádal vojáka, aby kufr přejel.
Hrátky s čertem jsou jedním z nejznámějších Drdových děl
V říjnu toho roku mělo v pražském Divadle Komedie premiéru nové nastudování Hrátek s čertem. Režisér Ivan Weiss ukázal, jak proměnlivé je poselství hry, jež do ní Jan Drda za protektorátu ukládal. Z pekla jako alegorie fašismu se stal symbol čerstvé okupační moci.
Scénické prostředky jako rudé osvětlení nebo kostýmní výprava tomu napomáhaly. Kníže pekel Belzebub s huňatým brežněvovským obočím vyvolával nadšení a potlesk diváků a hledání dalších jinotajů.
V závěru roku Jan Drda o svých osobních a tvůrčích plánech řekl: „Nedostat už potřetí infarkt, dělat časopis, který by dovedl upřímně a pravdivě hovořit k lidem, a konečně dopsat aspoň jednu ze tří knížek, které mám rozepsány.“
Nejlepší český novinář svoji kariéru považoval za selhání. Ferdinand Peroutka byl muž mnoha paradoxů |
Ani jedno z předsevzetí se bohužel nevyplnilo. V nastupující normalizaci byly v květnu 1969 u týdeníku Svět práce shledány nedostatky, zvláště to, že nepodporuje „proletářský internacionalismus, přátelství se socialistickými zeměmi, zejména se Sovětským svazem“.
V lednu 1970 byl Jan Drda ve funkci šéfredaktora nahrazen. To byl první krok, jak se s ním vypořádat, protože odmítal odvolat svůj pověstný srpnový článek. Druhý přišel, když v listopadu zdrcen musel převzít okamžitou výpověď z Domova spisovatelů.
Za tři dny skonal za volantem automobilu nedaleko dobříšského zámku. Rudé právo, orgán strany, jíž sloužil, přetisklo lakonickou zprávu ČTK bez poct a bez nekrologu: „V sobotu před 18. hodinou zemřel náhle v Dobříši u Prahy ve věku 55 let zasloužilý umělec spisovatel Jan Drda. Příčinou smrti byl srdeční infarkt.“
Pohřbu na dobříšském hřbitově za účasti velkého množství lidí byl přítomen kněz, ale i Státní bezpečnost. Jako dodatečný Drdův pozdrav dětem – jejichž výhodou je, že nehodnotí osobnost autora, ale jen to, co pro ně napsal – vyšly v dalších letech pohádkové knihy Posvícení v Tramtárii a Hastrmani.
