Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. |
S výjimkou krátkého času, kdy dělal vychovatele v rodině hraběte Lažanského, pracoval Karel Čapek po zbytek svého nedlouhého života jako redaktor (i když s volným pracovním režimem). Krátký čas strávil v Národních listech, ale když mu posléze nebylo po chuti přijmout jejich nacionalistické zaměření, od jara roku 1921 až do smrti pracoval jako redaktor v Lidových novinách.
V nich publikoval nejen většinu svých fejetonů a sloupků, ale na pokračování i svá románová díla. Aspoň ty nejlepší z jeho fejetonů byly pak posmrtně vydávány v nejrůznějších výborech, jako kupříkladu Měl jsem psa a kočku, Kalendář, O lidech, Bajky a povídky, Věci kolem nás.
I když mám v úmyslu mluvit především o Čapkově působení v Lidovkách, musím zmínit, že občas přispíval do řady dalších časopisů a své rozsáhlejší práce esejistického charakteru otiskoval většinou v Přítomnosti, týdeníku, který vydával jeden z jeho nejbližších přátel a kolegů Ferdinand Peroutka.
Magnet na dobré autory
Karel Čapek * 9. 1. 1890, Malé Svatoňovice † 25. 12. 1938, Praha Český spisovatel, dramatik, překladatel a novinář nastoupil do redakce Lidových novin spolu s bratrem Josefem v dubnu 1921 a působil zde až do své předčasné smrti v prosinci 1938. Byl prvním předsedou československého PEN klubu. Sedmkrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. |
Obvykle se ve spojitosti s Čapkovým dílem uvádějí desítky titulů, avšak o jednom díle se autoři běžně nezmiňují – tím dílem totiž byly samotné Lidové noviny. Aniž bych chtěl umenšovat zásluhy jejich šéfredaktora Arnošta Heinricha anebo později Karla Zdeňka Klímy, aspoň stejnou zásluhu o podobu našeho nejlepšího deníku meziválečného období měl Karel Čapek, jistě i tím, jak k práci v Lidovkách (třeba jen svou přítomností v redakci) přitahoval významné autory, jakými byli Ferdinand Peroutka, Eduard Bass, Karel Poláček, Bedřich Golombek a další.
Musím se aspoň maličko zmínit o úrovni tehdejšího tisku. Byla ve své většině víc než mizerná. Bulvární tituly (jako Polední list, A-Zet či Večerní České slovo) doplněné komunistickými, nacionalistickými, antisemitským nebo i fašizujícími plátky převládaly. Vzdělaní jedinci mezi novináři byli výjimkou. Řečeno s Čapkem: „Prostě novináři, podobně jako herci a politikové, se rekrutují z osob nejrůznějšího povolání, které se jaksi dostanou na scestí.“ Myšlenková i jazyková úroveň tisku tomuto stavu odpovídala.
Lidové noviny se vynořovaly z takovéhoto pokleslého sousedství jako ojedinělý list, který se soustřeďoval na seriózní publicistiku – a na vzdělané čtenáře. Snažily se získávat příspěvky od předních českých spisovatelů, dokonce si dovolily až provokativně otiskovat na první stránce listu báseň, na pokračování také přetiskovaly novinky české prózy.
Konečně Lidové noviny jako své spolupracovníky, či přímo redaktory získávaly řadu odborníků z oborů hospodářství, obchodu, zahraniční politiky, ale i z technických věd.
Zleva Karel Čapek, Josef Čapek a Vítězslav Nezval podepisují 7. listopadu 1934 své knihy na výstavě současné české a slovenské knihy ve výstavním pavilonu S. V. U. Myslbek Na Příkopě
Postupně se tak z ještě nedávno lokálního brněnského listu měnily v nejlepší český deník. Ten se svou úrovní mohl srovnávat s nejlepšími evropskými deníky, jako byly Timesy, Le Monde nebo Neue Zürcher Zeitung.
Masarykův žák
Karel Čapek se vším svým konáním stal jedním z nejvýznamnějších představitelů té části meziválečné generace, která až osudově spojila první republiku s demokracií i s jejím představitelem T. G. Masarykem. Čapka také jeho odpůrci často nazývali hradním spisovatelem, zvláště když pak po částech otiskoval své Hovory s T. G. M., v nichž se zcela postavil do služby Masarykovi jako tlumočník jeho osudu, jeho zážitků, jeho názorů i životní filozofie. (Poznamenávám, že Hovory se staly hlavním pramenem znalostí o Masarykových nejpodstatnějších myšlenkách a názorech pro celé další generace čtenářů.)
Čapek, jakkoli se s Masarykem setkával častěji (Masaryk se dokonce stal aspoň občasným hostem jeho pátečních sezení, na něž zvával přední české umělce i politiky), si k Masarykovi vždy uchoval jakousi až žákovskou úctu. Je také zřejmé, že Masaryk ho často považoval za jakéhosi svého neoficiálního mluvčího, který díky své oblibě mezi čtenáři může jeho názory a postoje předávat často srozumitelnější či čtivější formou, nežli to dokázal on sám.
 |
V Lidovkách dobře věděli, koho v obou bratrech Čapcích a především v tom mladším mají, přitom Karel se nikdy nechoval jako nějaký privilegovaný autor – docházel pravidelně do redakce (ta pro něj nepochybně představovala výjimečnou příležitost k setkání s lidmi), a bylo-li nutně zapotřebí, rychle napsal redakční poznámku anebo entrefilet.
Zatímco dneska většina autorů posílá své příspěvky do Lidovek z počítače a většinou mailem, v oněch dřevních dobách je autoři přinášeli do redakce buď psané na stroji anebo, jak povětšinou činil Karel Čapek, v rukopisné podobě. Redaktor i sazeč tedy museli být ve čtení rukopisu zběhlí. Čapek to však zjevně bral v úvahu, ten jeho byl čitelný, s nemnoha rovněž čitelnými vpisky nebo opravami.
Zájem o celou skutečnost
Čapek psával nejčastěji nedělní anebo vůbec sváteční sloupky, bylo na něm, aby se dotkl významných událostí, zvláště pokud se týkaly kultury. Tak třeba několikrát s velkým uznáním psal o hostování moskevského divadla v Praze, byl tím, kdo napsal sloupek jednou o nějakém malovaném hrníčku, podruhé o návštěvě Romaina Rollanda v Praze či o zvláštní osobitosti Chaplinova filmového výrazu. Se stejným zaujetím psal i o chování majitelů psů či koček, sběratelů koberců, pěstitelů kaktusů, intelektuálů či davového člověka.
„Zatracená ženská, ještě člověka rozbrečí!“ Dojemný příběh, jejž Karel Čapek odposlechl v poštovní centrále |
Různorodost Čapkových témat se zdá bezměrná a vedle jeho mimořádného talentu a přirozené zvídavosti, či dokonce zvědavosti a umění vrhnout na nejvšednější událost či předmět nečekaný a originální pohled ho k neuvěřitelné pestrosti námětů měla i hltavá potřeba novin. Psaní pro noviny bylo pro Čapka posláním. Sám o tom napsal:
„Člověk, který po léta s jistým vědomím píše pro noviny, zvykne si myslit na lidi, pro které píše; shledává, že jeho odpovědný úkol je spíše jako péci chléb pro všechny než míchat kulturní cocktaily pro nějaký kavárenský stolokruh ... Pravím, že je špatným novinářem a špatným spisovatelem novin, kdo uzavírá sebe sama v jakoukoliv uzoučkou duchovní specializaci. Být v novinách a psát pro noviny, to znamená mít především vztah ke všemu, co jest; nalézt živý, přímý, demokratický zájem o celou skutečnost bez intelektuálního fouňovství, jež štítivě krčí nosem nad zájmy a pohnutkami těch druhých, kteří kopou merunu, pěstí kanáry, nadávají na vládu a počasí nebo se zachmuřují nad sloupci národního hospodáře ... Považuji za nesmírně důležité pro národ, jak se dělají noviny ... Tož pravda: člověk, který píše do novin, pro novinový papír, upíraje oči na lidi, pro něž píše, nemá pocit, že plní jakýsi velejemný úkol, hodný ručního papíru a omezené tiráže, připadá si spíš jako dělník, ale ujišťuji vás, že to naprosto není ponižující pocit.“
Můžeme uzavřít, že by bez Čapka nebyly předválečné Lidovky Lidovkami, ale bez nich by nejspíš Čapek nebyl tím Čapkem, kterého obdivujeme a dodnes s rozkoší čítáme.
