Leoš Janáček: Proč máme tolik polek a valčíků?
Každý tanec má své thema choreografické, k němuž přiléhá thema hudební. Otočení v kolečku ve sčasovce čtyřdobé neb třídobé jest nejdrobnější themou: polkou a valčíkem točí se již děti. Tak točiti se dovedeme při jakékolvěk hudbě. Jinak jest tomu při složitých choreografických thematech lidových tanců moravských. Na Moravě máme na 300 různých tanců, že valčík ani polka nebývaly u nás zvláštním lidovým tancem: ale jejich thema choreografické bylo jen jedním z motivů bohatších themat tanečních.
9. dubna 1905
Rudolf Těsnohlídek: Ve farním sklepě
Ráno o druhém svátku vánočním šla mládež tikovická do kostela a odtamtud rovnou do hospody, jakož je odjakživa starodávným obyčejem. O svatém Štěpánu odchází chasa ze služby a slaví toho dne hlučně a srdečně rozchodnou.
Jsou ty starobylé zvyky krásná věc, jen kdyby se při nich tolik nepilo. Ale to nešťastné pití mění přirozenost lidskou! Z vážných lidí dělá tatrmany, šedivící zbožný učitel zadovádí si v opičce jako nejrozpustilejší školák, nejpřísnější mravokárci, kteří podrobí kdykoli své bližní přísné kritice, vymýšlejíce nejpikantnější pomluvy, klepy, anonymní dopisy a podobná potěšení, nepohorší se v citelné špičce ani tehdy, když se jim staví na odiv místo tváře méně cudná část těla lidského.
Daly by se celé kroniky psát, jak v těch různých -icích oslavují hody, ostatky, poutě, jak se obveselují starodávnými hrami „na varhany“, „na maso“, až z toho bývá nehorázná ostuda. Tak i v těch Tikovicích nastal v den památky prvomučedníka páně vlivem hojnosti piva náhlý obrat ve smýšlení, a když zvonilo „Anděl páně“, zanotovala rozjařená chasa skočnou písničku o Maryně a panu faráři s bečicí vína.
Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Ďábel tu písničku lidem vnuknul, aby je svedl k poblouznění. Už dávno ji dozpívali, dávno zpívali jinou, ale tři mladíci stále slyšeli svůdná slova o bečici vína, stále a stále rostlo pokušení. A bylo k půlnoci, když tito tři nešťastní pobloudilci vyšli z hospody směrem k faře volně a kolébavě, nikoli vzletem orlím a svodem ďábelským dostali se do útulného farního sklepa.
Tam nastala brzy ohavnost spuštění. Ozvaly se zvuky, jako když se vytahují zátky, poklepy na okrouhlá bříška sudů, posléze bylo viděti tuto tříčlennou výpravu, jak se navrací na boží vzduch obtížena baňatými lahvemi a dvěma soudky.
Pak dopravili náklad do blízké kolny, kde nastala bohapustá pitka podobná hříšným hodům babylonského krále Balthasara a potrvala až do rána. Tu teprve poznali tíhu svého poklesku a uslyševše od sousedů, že důstojný pan farář poslal už pro četníky, zaplakali a jali se činiti pokání.
Vyhledali faráře řkouce: „Aj, zhřešili jsme, neboť ďábel nás svedl. Víno tvé nalezeno bylo dobrým. Rci, pane, a nahradíme tobě pateronásobně.“ Důstojný pan farář byl potěšen jako pastýř dobrý, jenž nalezne ovečku zbloudilou od stádce svého, odpustil jim, ani náhrady nežádal, avšak o krádeži vědělo už četnictvo a učinilo o ní obšírné udání.
23. února 1910; autor Lišky Bystroušky vynikl v LN i jako originální soudničkář
Nebezpečná hra
Manifestace, které byly uspořádány nedávno v českých městech pro zřízení české university v Brně, znepokojily moravské Němce. Jsou už dlouhá leta nervósní a zavlní-li českým lidem národní tužba některá, běží jim mráz po zádech a dostavují se děsivé halucinace. V universitní věci je česká Morava na výsost citliva a lze-li ji beztrestně provokovat v tolika věcech jiných, v této věci provokace nesnese! Zvolí-li však nepřítel jiné zbraně, nelekneme se ani jich. Varujeme!
23. února 1911; národnostní pnutí v Brně glosovaly LN i tímto nepodepsaným úvodníkem
Kočkodan: Zatrpklý úřad
Zajisté se vám přihodilo, že vám někdo poslal peníze, listonoš vás nezastihl a zanechal vám na stole lísteček s tím, abyste se dostavili na poštu a vlastnoručně si pokázanou částku vyzvedli.
Nu dobrá… Jdete a postavíte se k okénku číslo tolik a tolik. Za přehradou sedí slečna vyrudlá, vyčichlá a vychladlá. Vezme lístek, nedívajíc se na vás. „Máte legitimaci?“ táže se. Ale ovšem, slečno, odpovíte chvatně a počnete se hrabati v náprsní tašce. Předkládáte občanskou legitimaci.
– To není úřední doklad!
Předkládáte legitimaci odborové organizace.
– To není úřední doklad!
Předkládáte korespondenci, účet od krejčího, dovolenku vojenskou, list demobilizační, potvrzení, že jste správně vojenský mundúr odvedl, obeslání k soudu, permanentní lístek na elektriku, doktorský diplom, úřednickou legitimaci – – –
– To všecko nejsou úřední doklady, odpovídá zatrpklý úřad. Máte křestní list, oddací list, domovský list, vysvědčení zachovalosti? Nemáte-li, spánembohem.
Ó zatrpklý úřade! Kolik šeredných zklamání dožil jsi se v životě! Zajisté jsi v bujarém mládí věřil v lidstvo, tvoji mladou hlavu věnčily ideály, doufal jsi v život a přinášel jsi lidem své horké a upřímné srdce… A hle! Lidé tě zklamali, ošálili, podvedli, a ty, ubohý starý úřade, zatvrdil jsi se v mysli své, svoje choré, raněné srdce ohradil jsi ukrutnými předpisy, přísnými, avšak spravedlivými předpisy, jimiž trestáš věrolomné lidstvo.
18. ledna 1923; pod tímto pseudonymem psával své sloupky do LN spisovatel Karel Poláček
Karel Zdeněk Klíma: Poznámky z týdne
Ode dneška za týden o velikonočním pondělí budeme prožívat zase jednou důsledky nepodařené úpravy svátků provedené zákonem o svátcích a památných dnech republiky československé v dubnu loňského roku. Velikonoční pondělí tak jako druhý svátek vánoční bylo tímto zákonem zrušeno, ale ukázalo se, že život a jeho dávné tradice a zakořeněné zvyky byly silnější nežli moc zákonodárců.
Kromě státních úřadů, jichž zaměstnanci jsou nuceni dbát ustanovení zákona a úřadovat, bude příští pondělí všude nedělní klid a obchody, továrny, banky ani jiné podniky nebudou pracovat. Socialistické odborové organisace stejně jako obchodní komory a podobné instituce uznávají, že tlak života, který si nedá poroučet, nelze obejít, ba obě socialistické strany ohlašují již podání návrhů na novelisování svátkového zákona v ten smysl, aby druhý svátek vánoční a velikonoční byl obnoven.
Tak tedy zákon, jehož úkolem bylo počet svátečních dnů zmenšit, povede brzy k tomu, že staré svátky zůstanou v platnosti a že by přibyly k nim jen nové. To je následek bezhlavého a nepromyšleného postupu při dělání nových zákonů, kterým trpí pak celá státní autorita.
29. března 1926; novináři, jak vidno, tepali podobné nešvary, jakými se probíráme dnes
Eduard Bass: Týdenní rozhlásek
Obraz nových kultur je-li
čtenáři můj, tebou ždán,
stačí jen, abychom jeli
k sousedovi do Drážďan,
kde už nová Musa vpadla
s hitlerovci do divadla.
Převrat sveden v okamžení,
od pultu byl vyhnán Busch,
kdo jsou v tvorbu ponořeni,
musí jít a býti kuš,
nad ně roste v celém šiku
éra druhých kapelníků.
Jménem lidu, jménem země,
zkrátka jménem národa
srazte každé vyšší témě,
jež se v průměr nepoddá,
neboť táhne doba zlatá:
huba, pěst a cingrlata.
11. března 1933; mezi čtenáři oblíbený veršovaný fejeton glosoval každou sobotu události týdne – zde vítězství nacistů v německých volbách
„Zatracená ženská, ještě člověka rozbrečí!“ Dojemný příběh, jejž Karel Čapek odposlechl v poštovní centrále |
Nová Evropa. Nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky, napsal po Mnichovu Jan Stránský |
Být umlčeni, nebo se umlčet sami? Důstojnější se zdá to první, psal Ferdinand Peroutka před komunistickým pučem |
Radovat se ze života všemu navzdory. Hostovský vzpomíná na Jana Masaryka v jednom z posledních svobodných článků |
Vyložené karty. Vyhraje svobodný duch a zdravý rozum, nebo vodní stříkačka? ptal se Václav Havel v roce 1988 |
Jiří Ruml: Hra s ohněm
Dvacátého prvého června byl ze Stromovky odvlečen Petr Placák, odvezen příslušníky StB do křivoklátských lesů, tam zbit, zkopán a ponechán vlastnímu osudu. Téhož dne byl PhDr. Jiřině Šiklové, CSc. na ONV Prahy 1 předán protokol o zničení věcí z 31. 3. 1989, v němž se uvádí, že písemnosti u ní zabavené při domovní prohlídce „byly protisocialistického zaměření, a proto byly dnešního dne spáleny“. Podepsán por. Kálecký a výkonu přítomný por. Drábek.
Tak skončily v plamenech mj. Bible pro děti, knihy Vaculíkovy, Škvoreckého, Kantůrkové, Šimečky a také Máchův Máj s kolážemi Jiřího Koláře.
Dvacátého osmého června byl k trestu odnětí svobody na dva a půl roku odsouzen František Stárek za vydávání nezávislých publikací Vokno a Voknoviny.
Třicátého června vyšel v Rudém právu článek Kdo seje vítr, v němž jsou difamováni lidé, kteří souhlasí s Několika větami, aniž byli čtenáři seznámeni s textem tohoto prohlášení.
Třetího července otisklo Rudé právo pozoruhodný výrok ministra vnitra F. Kincla: „Podílíme se i na rozvoji a zdokonalení právního základu našeho státu.“
To snad stačí. Poslední slovo nebylo sice dosud vyřčeno a ledačeho se ještě můžeme dočkat, ale navzdory tomu naše řady den za dnem rostou.
Samizdatové LN, srpen 1989
Proti separatistům i šovinistům. Československo si vzít nenechám, psal Jaroslav Jírů během pomlčkové války |
Jak jsem potkal Lidovky. Zbavily mě panictví analfabetismu, vzpomínal doyen českých sloupkařů Jiří Hanák |
S Bassem si nesedli, z Čapků měl radši Josefa. Jak vzpomínal na své kolegy literární historik Václav Černý |
Jiří Loewy: Ofenziva NATO a trapná ozvěna
Ještě 12. března, když tři nové středoevropské členské státy vstupovaly do společenství NATO, asi jen málokterý z odpovědných politiků těchto zemí očekával, že slavnostní rétorika o sdílených hodnotách aliance bude už v nejkratším čase podrobena první těžké zkoušce ohněm.
Ohňostroje a bouchání zátek od šampaňského příliš brzy přehlušily velice reálné detonace raket a bomb. Není divu, že poslední události vyvolaly v celé Evropě šok. Je však s podivem, jak zcela rozdílně reagují společnosti, které sdílejí v podstatě totožnou historickou zkušenost s komunismem.
Rozumný člověk může sledovat vývoj posledních dnů pouze s pocitem smutku a starosti; válka, byť s motivy nejušlechtilejšími, je vždy infarktem racionality. Není Švejků, kteří by volali: „Na Bělehrad!“, skončili by v Bohnicích.
Zmatené, obojetné, dílem alibistické reakce části českých politiků, a to napříč pravolevým spektrem, jsou přesto tristní a trapné. Leckterý z globálních stratégů od pivní pípy, který ještě před nedávnem pranýřoval „zbabělost a impotenci“ Západu, pohoršuje se nyní nad tím, že NATO má zuby a drápy nejen pro ozdobu, nýbrž i k praktickému použití.
30. března 1999; věrný dopisovatel LN z „německého exilu“ pranýřuje liknavý přístup čerstvého člena NATO k právě vypknuvší válce v Kosovu
Káva u Hawelků. Snad najdeme někoho, kdo bičem zas vyžene penězoměnce z chrámu, vítal Ludvík Vaculík Česko v EU |
Petruška Šustrová: Šlápota dějin
V listopadu mě zvou do škol, abych studentům vyprávěla o minulosti. Bývám z toho rozpačitá: zajímá to ty studenty vůbec? Pamatuji se totiž, jak k nám do školy v 50. letech chodívali pamětníci, často to bývali váleční odbojáři proti nacistům. Připadali mi jako lidé z jiného světa, který mě moc nezajímal. A mám neodbytný pocit, že dnešním studentům asi připadám taky tak: mírně komická a nepochopitelná figurka z dávnověku. Přesto do těch škol (spíš nerada) chodím. Je důležité připomínat, co bylo – že dnešní svět není ten jediný, že to, co dnešním dospívajícím připadá samozřejmé, vůbec samozřejmé není, že tomu tak ještě před nemnoha lety nebylo – a že tomu tak nemusí být ani za několik (málo) let.
Letos – a to mne zaujalo – se v každé škole někdo zeptal na něco, co se týkalo dneška: třeba co si myslím o výsledku voleb nebo jak se dnes dívám na lustrační zákon. Zřejmě ti dospívající tuší o souvislosti cesty dějin s dneškem víc, než jsem si představovala.
18. listopadu 2017; tuto krátkou glosu přidáváme ještě jako vzpomínku na naši dlouholetou spolupracovnici, publicistku, překladatelku a signatářku Charty 77, která nás letos v květnu navždy opustila…
Jsem tady nejstarší! Proč zůstávám Lidovkám věrná celých třicet let (a proč kuřáky mlátím po hlavě) |
