Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Zhruba před sto lety přichází na českou literární scénu první skutečně významná generace židovských literátů. Někteří z nich, jako překladatel a germanista Otokar Fischer, dramatik František Langer, básník František Gellner, básník a prozaik Richard Weiner či prozaik Karel Poláček, prohloubili každý ve svém žánru a po svém obraz moderní české literatury. Není bez zajímavosti, že všichni měli velmi blízko k LN.
Karel Poláček patřil k hvězdné generaci autorů Lidových novin, kteří věnovali svůj talent mj. kultivaci novinářského jazyka a v duchu obecnější tendence moderního umění zaměřili pozornost na žánry a témata vnímané dosud jako periferní a pokleslé.
Poláček zkoušel svůj prozaický talent v nejrůznějších polohách a rozměrech. Psal humoristické povídky, novely, crazy příběhy, příběhy pro děti, romány, filmové scénáře, fejetony, soudničky, sloupky, romány na pokračování a další novinářské žánry. Všechny tyto texty mají společné především jedno: autor píše jen o tom, co dobře zná z autopsie.
S určitým zjednodušením lze jednoznačně pojmenovat i obecné téma jeho próz, hůře bychom ale pochodili, kdybychom chtěli zprostředkovat syžet a děj jednotlivých prací. Poláček byl skvělým vypravěčem, nikoli však vypravěčem klasických příběhů.
V naprosté většině jeho próz není rovina děje příběhu prvořadá a představuje spíše nutný rámec, který autor naplňuje. Poláčkovou doménou je drobný děj, detail, charakter, situační a především jazykové gesto. Neudivuje proto, že je jeho prozaické dílo více, než bývá běžné, spjato s dílem žurnalistickým.
Průzkum stereotypu
Poláček ovšem nebyl novinářem řadovým. Jeho sloupky, fejetony, soudničky a další texty jsou dodnes čtivé a patří k tomu nejlepšímu, co bylo v tomto oboru česky napsáno. Jeho žurnalistická tvorba není navíc jen obvyklou průpravou k vlastnímu prozaickému dílu.
S odstupem času je stále více zřejmé, že jeho práce prozaické i novinářské nesou obdobné hodnoty: obracejí se ke stejnému čtenáři, nalezneme v nich podobné náměty, jazykové prostředky i autorské postoje, v obou případech jde o týž sémantický průzkum světa myšlenkového a životního stereotypu.
Karel Poláček* 22. března 1892, Rychnov nad Kněžnou † 21. ledna 1945, Gliwice Významný meziválečný spisovatel, humorista, novinář a filmový scenárista v Lidových novinách publikoval od roku 1922, v roce 1923 a v letech 1933 až 1939 tu byl zaměstnán jako redaktor, psal zejména sloupky a soudničky. Poslední z několika tisíc příspěvků otiskl pod svou šifrou 15. března 1939. Zemřel pravděpodobně na přelomu ledna a února 1945 na pochodu smrti, nebo v koncentračním táboře Gleiwitz (Gliwice). |
Úzké sepětí Poláčkovy prozaické tvorby s jeho tvorbou novinářskou je jedním z důvodů, proč se většina soudobé kritiky o jeho díle vyjadřovala s rozpaky. Kritici hovořili většinou s uznáním o Poláčkově humoristickém talentu, opakovali však výhrady k jeho figurkaření, malému individuálnímu odstínění osudů postav a k údajně ne dost obratným skladebním postupům, vyčítali mu sklon k opakování, přílišnou oscilaci mezi humorným a vážným, formální a psychologickou plytkost, nehotovost, polovičatost (F. X. Šalda) atd.
Většinu těchto výtek vyvrátil už v roce 1937 literární historik a lingvista Pavel Trost, který se tehdy sice zabýval rozborem struktury prvních dvou románů Poláčkovy pentalogie o okresním městě, avšak jeho zjištění jsou platná pro tohoto autora obecněji. Podle Trosta se Poláček snažil zmocnit podstatných rysů reality tak těžko zachytitelné, jako je banální všednost obyčejného života, a aktualizoval jeho momenty, především odpadlou řeč všedních hovorů, polobdělou, jalovou řeč na rozhraní mezi smyslem a pouhým zdáním smyslu.
Kritika podle Trosta nepostřehla, že u Poláčka jde o rafinovaný, parodistický primitivism slohový, jenž je uplatňován i ve větné stavbě a v sémantickém plánu díla, zaměnila totiž dílo s materiálem, nepovšimla si, že Poláčkovi jsou banální, konvenční a primitivní prvky materiálem a složkami při výstavbě textu.
Připomeňme si, že sám Poláček pokládal spisovatele za svého druhu vědeckého pracovníka, který s rozmyslem staví své dílo z nehotové suroviny života. O sobě říká: aktualita mne neláká, dokud se nestane perpetualitou... Millieu, ovzduší, stav, habitus člověka, to mne láká. Proto se vyhýbám senzačním látkám. Neboť největší senzací je všední život a proměnit jej v aktuální a senzační považuji za největší úkol spisovatele.
Spisovatel Karel Poláček s manželkou Adélou a dcerkou Jiřinou
Roku 1934 vydal Poláček Žurnalistický slovník; sbírku asi sedmi set slov, která jsou jádrem nebo součástí frází běžných v jazyce tehdejšího politického novináře, a doplnil je ukázkami z praxe. Poláček byl existencí a destruktivní silou fráze fascinován.
Nebyl sám: jeho přítel a kolega Karel Čapek (který ho spolu s Josefem Čapkem přivedl do Lidových novin) napsal ve své „Kritice slov“ (1920): Ale nejhorší je, že není ani vědomou a záměrnou lží. Frázi nelze vyvracet jako omyl nebo nepravdu. Je mimo pravdu a mimo lež. Žádný logický podvod, žádná nesmyslnost nekorumpuje lidské myšlení tak jako fráze.
O generaci starší Karl Kraus, další židovský autor původem z Čech, vyhlásil hned v prvním čísle svého slavného vídeňského časopisu Die Fackel (1899) boj frázi, kterou vnímal jako světové zlo, a věnoval se mu s podobnou intenzitou, jako jeho přítel, brněnský rodák Adolf Loos, boji proti ornamentu v architektuře.
Nejlepší český novinář svoji kariéru považoval za selhání. Ferdinand Peroutka byl muž mnoha paradoxů |
(Co Krause pudí k pronásledování frází a slovních ornamentů, není pedantský duch, jak rádi tvrdí jeho odpůrci, nýbrž přesvědčení, že duch, jenž užívá špatně řeči a mluví nečistě, je sám nečistý, napsal v roce 1930 Poláček. A Čapek o čtyři roky později v gratulaci ke Krausovým šedesátinám konstatoval: Učil nás číst - je největším učitelem čtení, jaký kdy byl.)
U Poláčka je zaujetí frází zřejmé v celém jeho díle, a je dokonce pro toto dílo určující: Poláček není, jak víme už od Pavla Trosta, pouhým zapisovatelem přesně odposlouchaného jazykového materiálu. Díky tomu, jak s tímto materiálem pracuje, je také suverénním diagnostikem fráze (Jan Lopatka).
Svůj konečný nález formuloval takto: Mám za to, že náklonnost k frázím prozrazuje ducha šejdířského, a považuji frázistu za podvodného kridatáře oblasti ducha... Fráziství je možno považovat za mravní inflaci. Pokud jde o budoucnost fráze, netajil se skepsí: Fráze je nezrušitelná. Rozpadá se pouze stářím a zanikajíc dává život mladým. Fráze má podhoubí, ze kterého rostou nové fráze na místě těch, které zrezivěly.
Dramatik a kritik Edmond Konrád napsal, že Poláček vyhledával zneužitý jazykový štěrk, odhodnocenou strusku, škvárový odpadek a přitom si všiml škvíry mezi slovem a obsahem, významem a myšlenkou, tvarem a skutečností, vazbou a jejím užitím. Vnikl touto škvírkou do duše člověkovy a vystřihoval tam jeho obrys na tomto pomezí pravdy a lži.
Poláček podepisuje při autogramiádě své knihy
Tato slova platí pro většinu Poláčkova díla. Dokonce i v románku Bylo nás pět je, řečeno s Pavlem Eisnerem, nehřímavým, ale o to památnějším odhalovačem toho, co nás váže všechny: fráze klanu, fráze rodiny a fráze konvence a každé pospolitosti.
Kritik Vítězslav Kocourek, který se pokusil posoudit Poláčkovo dílo z hlediska literární praxe konce 50. a začátku 60. let, nachází rozličné literární návaznosti u Škvoreckého, Hrabala, Vyskočila a autorů absurdního dramatu. Podle Kocourka spojuje Poláčka s některými těmito autory právě jeho originální, všestranné a vytrvalé zkoumání fráze, kterou pociťuje jako devalorizaci hodnoty slova a jeho umělecký čin spočívá ve zjištění, že fráze se stává v určité chvíli způsobem nazírání, že člověk ji nikoli pouze užívá, ale že ji skutečně žije a skrze ni že chápe – a tedy nechápe – všechno kolem sebe.
Nikdo se směšnosti nevyhne
Zvláštní potíže činí kritikům rozpoznání povahy Poláčkova humoru. Tak např. Václav Černý se domnívá, že Poláček byl handicapován svou láskou k rodákům a soucitem s lidmi a že ve skutečnosti to svoje české maloměsto nesmírně miluje a až do konce se neumí rozhodnout, co by si spíše zasloužilo, zda satiru, či lásku.
První šéfredaktor LN Emil Čermák se ničeho nezalekl, ve své době patřil k evropské žurnalistické špičce |
Vítězslav Kocourek mluví v této souvislosti o rozporu mezi Poláčkovým velkým talentem a podobou jeho díla a připadá mu, jako by se autor někdy vzpíral uvěřit tomu, co sám viděl a napsal. V textu, z něhož citujeme, usuzuje dále: Útrapy a hrůza jako součást komična, tento velký objev moderního humoru, je v Poláčkovi v zárodku obsažen – na neštěstí pro tento talent ... právě v zárodku. Proč tomu tak je – na to je nesnadná odpověď. Snad stesk, který pramení ze soucitu...
Jaká je tedy povaha Poláčkova humoru, který je výrazem autorova základního postoje ke světu a jeho celkového habitu? Na tuto otázku kritici neodpovídají dostatečně. Berou sice Poláčka často v ochranu (někdy jen proto, aby si mohli jeho dílo reklamovat pro sebe), avšak jeho autorská poloha jim nikdy nevyhovuje zcela: vždy jí něco přebývá či schází, podle sudidel, jimiž autora měří. Stane se, že mu přisuzují vlastnosti zcela opačné: přílišný soucit s lidmi a přílišnou lásku k nim a nedostatek opravdové lásky k lidem.
Poláček bývá charakterizován jako smutný humorista (Jaroslav Pilz), jako zádumčivý stoik, konstitutivní zádumčivec či radikální nihilista (Pavel Eisner). Jeho romány, ač vnější formou humoristické, vzbuzují teskné otázky, jejich humor je pochmurný a bezútěšný (Karel Polák). Pochmurnost, bezútěšnost, stálá přítomnost životního stesku a opovržení – to vše nejsou ovšem běžné atributy humoru, alespoň ne předválečného.
Řád Tomáše Garrigua Masaryka, který Karlu Poláčkovi propůjčil in memoriam v roce 1995 prezident Václav Havel
Odtud snad lze vysvětlit časté dobové výtky k přílišné oscilaci mezi humorným a vážným v Poláčkově díle. A přitom právě zde, v této oscilaci, by mohla být hledána odpověď na výše položenou otázku. Naznačil to už kdysi Josef Škvorecký, když mluvil o tom, že se Poláčkovi podařilo podat úděsný obraz malosti, marnosti a prázdnoty absurdně v neodlučitelnosti spjaté s láskou, pracovitostí a lidskou velikostí v obětavosti; tedy obraz života, jaký je naším údělem.
Poláčkovi je humor – doslova – odhalováním skutečnosti a právě důsledné odkrývání mechanického svazku mezi mluvícím a řečí, jehož produktem je fráze, se stalo hlavním zdrojem komična v jeho textech. Autor ovšem věděl, že lidská existence je zakleta do frází a že se nikdo směšnosti nevyhne, neboť každý člověk trpí rozporem mezi vlastní přirozeností a sociální normou (Pavel Trost), a nechtěl psát satiru.
Nechtěl být básnickým soudcem té divoké chásky a čeládky maloměstské, té lidské zvířeny à la Gogol, jak by si to přál Šalda. Vyjádřil to dosti jasně: Člověk přece nemá míti k životu poměr kritika, nýbrž patriota...
Pozn.: Text vychází z autorovy studie otištěné v ročence Kalendář, kterou vydala pražská samizdatová edice Alef, 1986–1987.
