Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Učinil tak několik dní poté, co komunisté ukončili jejich vydávání. „Vlastně je to čestné uznání pro Lidové noviny, že každý diktátor nejdříve se snažil jich zmocnit. Když Hitler obsadil Prahu, Němci nasadili do Lidových novin své lidi a vydávali je dále. Když komunisté provedli převrat, také nasadili do Lidových novin své lidi a vydávali je dále,“ zamýšlel se Peroutka.
Vrátil se přitom i k vůbec poslednímu článku, který v LN v únoru 1948 publikoval a v němž napsal: „A i když, páni komunisté, následkem své hmotné převahy se zmocníte Lidových novin, čeho se to vlastně zmocníte? Ničeho více než dvanácti písmen v titulu; všechno ostatní odejde s námi…“
Vydalo by to na hodně tlustou knihu
Co všechno tehdy odcházelo? A jaké byly osudy redaktorů, kteří utvářeli charakter Lidových novin v éře první republiky? Jak do jejich životů zasáhly totalitní režimy – a to nejen ten komunistický, ale i nacistický?
Vydalo by to na hodně tlustou knihu, nicméně povězme aspoň lakonicky, že ti, kteří svého času určovali tvář a ducha LN, dovedli předvídat a vypozorovat rizika a nebezpečí pro demokracii a svobodu, pravdivě je pojmenovat a zmiňované hodnoty svými činy i hájit. S ohledem na ideál, který se dodnes (v teorii) drží, je můžeme pokládat za ryzí, opravdové novináře.
S LN zůstane navždy spjato jméno Karla Čapka. Jeho texty neodrážejí jen ponurou atmosféru 30. let, kdy Československo bylo vystaveno atakům nacistického Německa a takřka v celé Evropě získávaly navrch nedemokratické síly. Čapkova slova jsou především protkána – navzdory všemu, co on a jeho souputníci prožívali – neutuchající nadějí a opravdovou „vírou v člověka“.
K vrcholům jeho publicistiky v osudovém září 1938 patří „modlitby“, v nichž povzbuzoval národ, který se ocitl na prahu války. Jednou z nich byla i Modlitba za pravdu (25. září 1938).
Nová Evropa. Nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky, napsal po Mnichovu Jan Stránský |
Posuďme, jestli nás při jejím čtení trochu nezamrazí: „Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež podnikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání. S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru. Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv. Bože, vrať světu pravdu!“
Pokládat pravdu za klíč k porozumění mezi národy zní jednoduše, ale dodnes to zůstává mimo náš dosah. A pro naše dějiny je příznačné, že obhájci pravdy platí velmi vysokou cenu.
Mnichov a to, co v jeho důsledku následovalo, Čapek těžce nesl. Nešlo pouze o zklamání z postoje západních mocností, ale též z chování velké části společnosti, která ve své frustraci dávala vinu za všechny problémy demokratickému uspořádání a jeho obhájcům – tedy i Čapkovi.
Čapek, Klíma, Poláček a další redaktoři Lidových novin. Za svou odvahu a poctivost zaplatili draze |
Z respektovaného spisovatele, dramatika a žurnalisty se tak zároveň stal terč nenávistných útoků, jejichž podoba a úroveň jako by chtěly předznamenat dnešní excesy na sociálních sítích. Jeho úmrtí o Vánocích 1938 jej svým způsobem ušetřilo ještě trpčích zkušeností, které záhy přinesla nacistická okupace.
Několik dějinných paradoxů
S porobením své země se nehodlali smířit ani další redaktoři LN včetně majitele Jaroslava Stránského. Ten se společně se šéfem jejich zahraničněpolitické redakce Hubertem Ripkou podílel na založení Výboru na obranu republiky, jehož členové – ač rozdílných politických postojů – odmítali přijmout mnichovskou kapitulaci.
Mezi ně dokonce náležel i spolupracovník Lidovek Emanuel Moravec, který ale – to je dokonalý dějinný paradox – zanedlouho neblaze proslul jako symbol kolaborace s nacistickou okupační mocí.
Avšak jak Stránský, tak Ripka či hospodářský ředitel Lidových novin Julius Firt prožili léta druhé světové války v exilu, kde se zapojili do organizování zahraničního odboje. Posléze se vrátili zpět do osvobozeného Československa (Stránský s Ripkou jako ministři), aby odtud – a to je paradox další – po únorovém převratu znovu museli prchnout, nechtěli-li čekat, až je zavřou pro změnu komunisté.
V prvních letech okupace (1939–1941), kdy se Lidové noviny soustřeďovaly zejména na kulturní publicistiku, působí na pozici šéfredaktora Karel Zdeněk Klíma, nezlomný obhájce demokracie a Masarykova Československa. Jeho texty (podepisované zkratkami KZK či Kazetka) se vyznačují lehkým perem, úsporným a přesným vyjadřováním, prostým zbytečných slov a frází.
Klíma ví, že jeho postoje a blízkost k bývalým hradním politikům jsou nacistickým bezpečnostním složkám dobře známy. Nakonec se vzdává pozice šéfredaktora a na tomto postu ho střídá s okupanty kolaborující Leopold Zeman. Ovšem ani to Klímu před represemi neuchránilo. Jeho životní pouť se uzavřela 23. srpna 1942 v terezínské Malé pevnosti.
Zabijte šéfredaktora Lidovek! Před osmdesáti lety zahynul v Terezíně „muž v pozadí“ celé tehdejší kultury |
Podobně krutý osud stihl i několik dalších tvůrců Lidových novin. Uvěznění a deportacím do koncentračních táborů neunikl ani bratr Karla Čapka, malíř a literát Josef, nebo spisovatel a humorista Karel Poláček. Ani jeden se zpět již nevrátil.
Stejně jako Zdeněk Bořek-Dohalský, potomek starobylého šlechtického rodu. Čtenáři ho znali pod zkratkou „zbd“, která se za první republiky objevovala pod zprávami z parlamentního prostředí, glosami, sloupky a fejetony zachycujícími politický život, jakož i kulturní dění (a v neposlední řadě Domažlicko, rodný kraj autora).
Dohalský zanechal nesmazatelnou stopu v odboji, kdy pod krycími jmény Halík a Bedrník vytvářel spojení mezi domácí rezistencí, protektorátní vládou v čele s generálem Aloisem Eliášem a exilovou vládou v Londýně. Gestapo nakonec tyto kontakty odhalilo. Po více než třech letech věznění byl Dohalský v závěru války (7. února 1945) v Malé pevnosti v Terezíně popraven.
„Jsem v těch Lidovkách spokojen,“ říkával Josef Čapek. Zlatá éra deníku byla ilustrována jeho glosami |
Útrapy se nevyhnuly ani Ferdinandu Peroutkovi, spojenému nejen s legendárním časopisem Přítomnost, ale bytostně i s Lidovými novinami. Během války zakusil věznění v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Pokud by souhlasil a začal psát ve prospěch nacistické říše, jak mu nabízeli, mohl být propuštěn. Avšak k tomu se odmítl propůjčit.
Na svobodu vyšel až po porážce Německa. Vrátil se k novinařině a v létě 1945 převzal od Eduarda Basse šéfredaktorskou štafetu v obnovených Lidových novinách – přesněji řečeno ve Svobodných novinách, jak zněl jejich nový název.
Trnem v oku komunistům
Politické změny v poválečném Československu se totiž hned od samého počátku výrazně promítly i do oblasti tisku. LN zprvu nesplňovaly podmínky pro vydávání: vycházely za okupace a náležely do majetku jednotlivce. V neposlední řadě byly jako symbol služby demokracii a díky mnoha svým statečným redaktorům připomínajícím odkaz Masarykovy republiky trnem v oku komunistům.
Jak se o únorovém puči referovalo ve světě:
Ostatně ministr vnitra Václav Nosek vydání Lidových novin bez váhání zastavil. První poválečné číslo si tak lidé mohli přečíst až 23. května 1945, a to pod změněným názvem Svobodné noviny, přičemž vydavatelem už nebyl Jaroslav Stránský, ale Sdružení kulturních organizací.
Prohlubující se rozpory mezi demokratickými stranami a komunisty se nemohly neodrazit ani v činnosti Svobodných novin, které nadále obhajovaly principy demokracie a vystupovaly proti totalitním tendencím. Nelze se proto divit, že komunisté v době únorového převratu obsadili redakci a místo Ferdinanda Peroutky dosadili do šéfredaktorské pozice jim nakloněného spisovatele Jana Drdu.
Být umlčeni, nebo se umlčet sami? Důstojnější se zdá to první, psal Ferdinand Peroutka před komunistickým pučem |
Hned 25. února 1948 byl Peroutka vyloučen ze Svazu českých novinářů a o den později ze Syndikátu českých spisovatelů. Jak on, tak řada jeho přátel a spolupracovníků se rozhodli odejít z nesvobodné země.
Někteří se v exilu ocitají během několika málo let již podruhé. Přesto se nevzdávají naděje a aktivně proti komunistické diktatuře vystupují – ať už v rámci Rady svobodného Československa, vydáváním svobodného tisku, či jako redaktoři a komentátoři na vlnách Rádia Svobodná Evropa.
Svobodné noviny připadly do majetku Syndikátu českých spisovatelů (později Svazu československých spisovatelů) a ještě během roku 1948 se vrátily k původnímu pojmenování Lidové noviny. Jenomže vycházely jen do 8. února 1952, kdy je komunisté zastavili.
Peroutka k tomu v komentáři dodal: „Komunisté by nikdy nebyli mohli provést to, co provedli, kdyby se nebyli mohli chlubit spojenectvím se vzdělanými lidmi, kdyby spisovatelé nebyli omlouvali jejich násilnosti, kdyby mistři kultury, jak se sami nazývají, a jak je už nikdo nenazývá, nebyli klamali lid.“
Nezamrazí nás při tomhle čtení znovu?
Autor je historik, bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
