Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Děkujeme za projevy příchylnosti a uznání, jichž se nám dostává. Ale když si sami klademe otázku, zda se nám podařilo to, za čím jsme vyšli, zda jsme splnili úkol, který jsme si jako hlavní položili, musíme se přiznat k nezdaru. Nejen že jsme cíle nedosáhli: ani jsme se mu nepřiblížili.
Je-li možno, že význačný komunista vystoupí na tribunu a řekne, že heslo „nebát se a nekrást“ připravuje půdu pro velezradu, pak jsme opravdu ztroskotali ve všem, pak místo k dorozumění, jemuž jsme chtěli sloužit (ač ovšem podle výsledků se to musí zdát nepravděpodobným), došlo k nedorozuměni tak katastrofálnímu, že není možno, aby mysl se nezachvěla.
Jestliže již heslo „nebát se a nekrást“ je podezřelé, jestliže ten, kdo je pronese, kvalifikuje se k ničemu jinému, než aby se za ním ploužily stíny státní policie, co zbývá občanu, který chce být loyální k svému státu? Jedni vidí v heslu „nebát se a nekrást“ pravidlo pro řádného muže a druzí půdu pro velezradu: jak strašně se od sebe oddálily duše.
A přece ještě i z hlubin tohoto naprostého nezdaru opakujeme původní parolu: je nutno v české politice, v českém národě dospěti k dorozumění s komunistickou stranou. Udat však způsob, jak k dorozumění dospět, je po všech zkušenostech již nad naši vynalézavost – zatím se zdá, že komunistická strana by přijala jen takovou formu dorozumění, ve kterém by se jí všichni ostatní podřídili, ve kterém by všichni vyprázdnili své duše a přijali všechna její stanoviska.
Zatím žádá buď bezvýhradné „ano“ – nebo nic. Chce provádět svou politiku a neočekává od jiných více vzruchu, více pohyblivosti a námitek než od dřevěného sloupu. Stále se ještě nemůžeme odhodlat k tomu postoji. Máme-li si vybrat mezi tím, že budeme umlčeni nebo že se umlčíme sami, zdá se nám důstojnější první způsob.
Byli bychom zkroušeni, kdyby jen nám samotným se nepodařilo dorozumět se s komunisty. Pak by nepochybně vina byla na naší straně. Avšak, jak pozorujeme, je to osud široko daleko rozšířený. Jako za časů Třetí internacionály, komunisté dosud uznávají jen komunismus, jen příslušnost k vlastní straně, a vše ostatní odmítají a podezřívají.
Celý ostatní mezinárodní socialismus je jim jen různými odstíny zrady, cela ostatní humanistická demokracie je jim jen zvlášť zchytralým pokrytectvím měšťáků, kteří byli zahnáni do kouta. Za těchto okolností, když nikomu jinému se nepodařilo dorozumět se, nemáme naděje, že bychom sami vyvázli při tomto posledním soudu.
Nejlepší český novinář svoji kariéru považoval za selhání. Ferdinand Peroutka byl muž mnoha paradoxů |
Musíme se, bohužel, vrátit k staré otázce, o níž jsme před dvěma lety doufali, že bude překonána: jsou komunisté vůbec ochotni připustit, že také mimo komunismus může existovat něco rozumného a čestného?
V nejlepším případě přikládají nyní všem takovým zjevům pohrdlivý název „třetí síly“. Kdyby však třetí síla nebyla možná jinak než forma jakési podlosti nebo jako kašpar, který zmateně pobíhá mezi dvěma frontami, kdyby nebylo jiné možnosti než komunismus na jedné a kapitalismus na druhé straně, pak svět ustrne v tomto rozporu a nehybně bude přihlížet do té chvíle, až obě fronty se na sebe vrhnou.
Dejme císaři, co je císařovo. Přejí-li si naši komunisté výslovného uznání, že v tomto státě není možno bez nich nic podniknout, je fakt, že uznání takové bylo jim nesčíslněkrát dáno.
Chtějí-li vědět, zda někdo pomýšlí na to, vytvořit koalici proti nim a vyloučit je z vládní moci (třeba rafinovanou formou úřednické vlády), lze jim snadno odpovědět, že nikdo rozumný na to nepomýšlí, poněvadž myslit na to by znamenalo přivolávat katastrofu.
Komunistická strana zůstane i po volbách hlavní silou naší politiky, socialismus zůstane základem našeho života. Opravdu myslíme, že komunistická strana to sama dobře ví a tyto své starosti jen simuluje.
Nová Evropa. Nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky, napsal po Mnichovu Jan Stránský |
Daleko skutečnější téma je, zda komunistická strana chce být jedinou silou naší politiky. Dorozumění s komunisty zůstává hlavním, osudovým tématem naší politiky. Je to věc tak velká, že po padesáti nezdarech je nutno učinit pokus padesátý první.
Avšak je možno uvést dvě okolnosti, kdy by konečným výsledkem mohl být jen nezdar a kdy by sebe lepší úsilí nebylo nic platno: 1. Kdyby postup komunistické strany nevyrůstal z domácích podmínek, nýbrž byl jen součástí mezinárodní komunistické strategie. 2. Kdyby komunistická strana se byla rozhodla získat všechnu moc.
Zatím však všichni předpokládáme, že nás ještě nezahalilo toto mrazivé ovzduší holého boje o moc, v němž ovšem všechny argumenty ztrácejí cenu. Zatím věříme, že žijeme v prostředí, v němž přes všechny překážky, jež dovede klást stranická politika, důvod je nakonec uznáván a čestná idea chápána.
Zamýšlíme tedy říci, co žádáme od komunistické strany. Neurážejte se hned, jestliže o něco bojujeme. Vždyť opravdu je možno, že sami na něco zapomínáte. Nikdo si nemůže přát dorozumění za tu cenu, že jedné frontě bude dovoleno své myšlenky plně rozvinout a druhé přikázáno je zamlčet. To by nebylo dorozumění, nýbrž porobení.
Komunistická strana vykonala velké dílo pro tento stát; odstranila pocit cizoty mezi dělnictvem a státem, získala pro stát příchylnost širokých vrstev ve větší míře, než tomu dosud bylo v naší historii, docílila, že mnohem větší počet občanů než dříve upřímně pokládá stát za svůj. To je historické dílo, kterého kapitalismus nepochybně nebyl vůbec schopen, to je dílo, které v dějinách národa nikdy nemůže ztratit svou cenu.
Nyní jde o to, čím má být zaplaceno. Předně jde tedy zajisté o to, aby sžití dělníků se státem nebylo placeno tím, že zase jiné vrstvy mu budou poněkud odcizeny.
Lze namítnout, že nebyl dosud nalezen prostředek, jak uklidnit vyvlastněného majitele výrobních prostředků a dosáhnout, aby se cítil doma tam, kde musí chodit kolem toho, co mu kdysi patřilo, ale už nepatří. Snad to opravdu není možno a každá revoluce přináší některé bolesti, které nelze vyléčit.
Ale náš národ se neskládá většinou z majitelů výrobních prostředků, nýbrž z lidí, jejichž příchylnost k státu roste nebo upadá podle toho, do jaké míry se v něm jedná podle práva a zákona, čili do jaké míry člověk cítí bezpečí a jistotu.
Jestliže kterýkoliv politický činitel odvažuje se nedbat práva, které bylo třeba vysloveno třemi instancemi za sebou (soudem, zemským Národním výborem a pak Nejvyšším soudem), odcizuje v lidi státu.
Po šesti letech, v nichž zákon byl nucen ustupovat zvůli, všichni si představovali osvobození zejména jako návrat vlády zákona. Lidem ani nezáleželo tolik na tom, kdo se vrátí nebo nevrátí z emigrace, jako na tom, aby právo se vrátilo.
Vyložené karty. Vyhraje svobodný duch a zdravý rozum, nebo vodní stříkačka? ptal se Václav Havel v roce 1988 |
Komunistická strana je největší vládní stranou; proto především její povinností je pečovat, aby vláda zákona byla rozšířena do všech oblastí.
Kde členové komunistické strany právo sami narušují, kde jednají s výroky soudu jako s cárem papíru, počínají si dvojnásob špatně, neboť největší národní strana zajisté nemůže zastupovat jen své členy, nýbrž, čím více vládních posic má, tím více je povinna zastupovat celek národa, ten celek, který žíznil po návratu práva.
Komunističtí ministři někdy zapomínají na to, že bylo jim svěřeno representovat celek, tedy i ty, kteří nepatří k jejich straně. Počínají si někdy v ministerstvu poněkud jako v dobytém území. Měli by mít dva stoly: u jednoho by vyřizovali věci státní, u druhého stranické.Obtíž vzniká z toho, že obojí vyřizují u jednoho stolu: někdy se akta pomíchaji, jak se zdá.
Poněvadž komunistická strana je nejen naší největší vládní, nýbrž i největší národní stranou, přebírá i odpovědnost za osudy národa. Vše, co národ za svou historii vytvořil, bylo téměř přes noc položeno do jejích rukou, ona vede jednu z padesáti českých generací, tu, jež žije v době obzvláště kritické.
Na komunistické straně je dnes, aby kulturní národní dědictví vnesla do duše širokých vrstev, ne aby je oslabovala. Nestačí mechanicky odříkávat jména Hus, Němcová, Neruda, Masaryk, nýbrž je třeba uskutečňovat to, co tato jména podle pravdy znamenají.
Nelze říci: my uskutečňujeme odkaz F. X. Šaldy, a pak ten odkaz porušit hrubě tendenčním a falšujícím výběrem citátů z něho.
Nemůže být téměř pochyby o tom, že svobodný projev kritického rozumu je jednou z hlavních součástí národního kulturního dědictví, že o pět set let zdál se jakoby hlavním smyslem českých dějin: tolik krve bylo pro něj prolito, tolikerým utrpením byl placen. Co národ po celou známou minulost myslil a cítil, nemůže být prohlášeno za bublinu.
I péče o svobodu kritickeho projevu přechází s ostatní českou tradicí do okruhu národních povinností komunistické strany. Může, dívajic se nám do očí, říci, jak hodlá naložit s tímto odkazem?
Poněvadž komunistická strana se stala největší vládní stranou, je jí – více než každé jiné – svěřen dnešní český člověk i se svými představami o občanské důstojnosti, o čistotě veřejného života, se svým přáním, aby se vrátila jistota, se svými touhami po štěstí.
„Zatracená ženská, ještě člověka rozbrečí!“ Dojemný příběh, jejž Karel Čapek odposlechl v poštovní centrále |
Přáli bychom si, aby při vědomí této povinnosti vstoupilo do komunistů více posvátného pocitu, než dovede pocítit pouhý straník. Svým významným postavením v národě ztrácejí ono právo, jež měli a jehož užívali, dokud byli v oposici: cítit se toliko straníkem.
Ano, oni tvrdí, že pracují pro budoucnost, což znamená pro nějakou budoucí generaci. Avšak tato žijící generace má právě tolik ceny jako každá budoucí a stejně práva na štěstí. I ona chce žít svůj život důstojně, to jest v plném užívání občanských práv.
I ona chce mít právo, aby mohla říci hrdě jako generace Nerudova: My bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijem.
Hle, jaká velká národní a lidská odpovědnost připadla pojednou komunistické straně. Nemůžeme ji posuzovat jinak než podle toho, jak pomáhá uskutečňovat plnost a důstojnost života moderního českého člověka. Zajisté, oponujeme jí, domníváme-li se, že někdo nejedná dobře, nebo shledáváme-li, že někdy bez potřeby kryje špatné lidi a špatné skutky.
Avšak ona je silná a my slabí, ona má všechny prostředky moci a my ne více než slovo. Proto v tichu vždy prosíme genia národa, aby tuto stranu vedl po správné cestě.
