Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
To, co spisovatele, historiky a publicisty na Jesenské už několik desetiletí fascinuje, je spíše její románový osud, peripetie bouřlivého osobního života a nonkonformní osobnost. Na prvním místě se tak zmiňuje milostný vztah s Franzem Kafkou či tragický konec života v koncentračním táboře Ravensbrück a teprve pak její celoživotní profese.
Pokud už se mluví o Jesenské novinářce, zdůrazňuje se hlavně pozdní angažmá pro Peroutkův týdeník Přítomnost, kde v letech 1937 až 1939 otiskovala své známé reportáže.
Převážnou část kariéry přitom Milena Jesenská strávila psaním pro módní a společenské rubriky mnoha časopisů a deníků: její texty se objevovaly v Tribuně, Národních listech, Pestrém týdnu, Světozoru, Evě či Elegantní Praze.
Málo se ví, že jeden rok – od dubna 1929 do června 1930 – byla i členkou redakce Lidových novin. Ačkoli šlo o pouhých 14 měsíců, jednalo se o období, které bylo přelomové jak pro Jesenskou, tak pro Lidové noviny. Díky výjimečně sdělným archivním pramenům ho přitom lze podrobně zmapovat v celé jeho dramatičnosti.
Milena Jesenská žila od roku 1918 se svým prvním manželem Ernstem Pollakem ve Vídni a právě tehdy si začala přivydělávat psaním. První překlady a články jí vyšly roku 1919 v Tribuně, s níž pak spolupracovala až do roku 1922. V roce 1923 získala místo vedoucí redaktorky ženské rubriky v Národních listech a v redakci tohoto pravicového deníku vydržela šest let.
I když šlo o poměrně prestižní práci, mělo pro ni angažmá v národnědemokratickém listu od počátku jeden zásadní nedostatek: Jesenská nesouhlasila s redakční politikou, protože navzdory rodinné tradici jí bylo striktně konzervativní směřování deníku zcela cizí.
Ona je živoucí oheň, jaký jsem ještě nikdy nespatřil, napsal Kafka o Mileně Jesenské |
Její výhrady ještě zesílily v polovině 20. let, kdy natrvalo přesídlila do Prahy. Třicetiletá publicistka se tehdy pohybovala v prostředí umělecké avantgardy, a to zejména díky počínajícímu vztahu s budoucím druhým manželem, architektem Jaromírem Krejcarem.
Souznění s levicí dál prohloubil styk s ještě radikálněji založenými přáteli, kteří Národní listy považovali za zpátečnické, „reakční“ médium, jež se naprosto míjí s dobou. Jesenská si tento rozpor bolestně uvědomovala: ke svému zaměstnavateli chtěla být loajální, protože díky němu získala cenné zkušenosti a také jistou proslulost, zároveň se však za to, kde pracuje, nejspíš styděla.
Když se pokoušela u Jaromíra Johna získat přímluvu kvůli práci pro Právo lidu, neváhala se mu dokonce svěřit, že „celé prostředí národně demokratické bylo jí od začátku ‚hnusné‘ a teď je jí přímo ‚nesnesitelné‘ “.
Její nechuť se ale v psaní pro ženskou rubriku, kterou plnila články o módě, životním stylu, výchově dětí, domácnosti či zdraví, nijak neprojevovala. Jesenská byla úspěšná jako autorka, a to jak díky svěžímu stylu a jakési mladistvé drzosti, tak díky obrovskému rozhledu a vzdělání.
Zároveň byla schopnou editorkou, protože měla dobré organizační schopnosti, osobní kouzlo, které jí pomáhalo navazovat kontakty se zajímavými externisty, a sebevědomí, s nímž si dovedla v redakci vybojovat respekt a značnou míru autonomie.
Kritická ke všemu, co se chtělo zastavit
Milena Jesenská * 10. 8. 1896, Praha † 17. 5. 1944, Ravensbrück Česká novinářka, spisovatelka a překladatelka publikovala v Přítomnosti, Tribuně, Národních listech a v letech letech 1929–1930 byla redaktorkou Lidových novin. Proslavilo ji její několikaleté korespondenční přátelství s Franzem Kafkou. Byla dvakrát vdaná – za literáta Ernsta Pollaka a za architekta Jaromíra Krejcara, s nímž měla dceru Janu, přezdívanou „Honza“. Za svůj protinacistický odboj byla zatčena a deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde také zemřela. |
Každopádně byla Jesenská ve druhé polovině 20. let už etablovaná novinářka a prožívala jedno ze svých nejšťastnějších období. Roku 1927 se podruhé provdala a profesně si spravila chuť díky práci pro nově založený týdeník Pestrý týden, v jehož redakci seděla společně se Stašou Jílovskou, V. H. Brunnerem a Adolfem Hoffmeistrem. Olga Scheinpflugová ve svých vzpomínkách Jesenskou z tohoto období popisuje následovně:
„Rozsévala po novinách i časopisech chytré články, ironická a pohrdající každou jen trochu usedlou myšlenkou, kritická ke všemu, co se chtělo na chvíli zastavit a nabrat dech. Myšlenkový odpočinek by byla nazvala hnilobou. Tenkrát míchala obratně buršikóznost i ženský šarm, plná dráždivé novosti, utrhla se z řetězů své buržoazní výchovy a bouřila svobodou jako žena i jako člověk. S pastelovými bledými ústy v jemné růžolící tváři byla celá nějak revoluční, i když chvíli mlčela. Usmívala se, pohrdala, povzbuzovala. Ženy měly rády její články, zavalovaly korespondencí rubriku, do které psala, její názory a život pro ně byly divokou řekou proti jejich vodám, které připomínaly malé sádky na ryby.“
Jesenská, která do pražského novinářského prostředí opravdu vtrhla jako divoká voda, se ale už v roce 1928 začala potýkat s velkými problémy. Musela odejít z redakce Pestrého týdne, nedokázala najít náhradu za opovrhované Národní listy, a navíc v srpnu téhož roku následovala těžká, život ohrožující nemoc a v souvislosti s ní náročný porod dcery Jany.
Druhou půli roku 1928 strávila Jesenská léčením a první půlku roku 1929 dlouhou rekonvalescencí, která však stejně nepřinesla příliš viditelné výsledky. Po zánětu kloubů zůstala částečně chromá a musela chodit o holi, navíc trpěla chronickými bolestmi. Z ženy, která kypěla energií a kterou všichni popisovali jako nezdolný živel, se stal někdo jiný. Nemoc ovlivnila nejen její soukromí, kde odstartovala pomalý rozpad druhého manželství, ale i práci.
Právě v této nelehké době, na jaře 1929, totiž Jesenská dostala nabídku psát pro ženskou rubriku Lidových novin. Pro churavou novinářku byl zájem šéfredaktora Karla Zdeňka Klímy darem z nebes: Národní listy jí totiž daly výpověď a ona se ocitla těsně před nákladnou lázeňskou rehabilitací bez prostředků, navíc si přestupem do nezávislého deníku ve vlastních očích polepšila.
Bouře, která se strhla poté, co na nabídku kývla, ale předznamenala podobu jejího krátkého působení v redakci Lidovek.
Rozporuplný start v LN
Až do nástupu Jesenské šéfovala módní rubrice v Lidových novinách Marie Fantová, známá pod svou šifrou Ma-Fa. Právě ona byla jednou z největších profesních rivalek Mileny Jesenské a jejího týmu: přestup Jesenské do LN by se tak dal přirovnat třeba k přestupu hráče ze Slavie do Sparty.
Už tento fakt sám o sobě by stačil na to, aby u čtenářů vyvolal velké pozdvižení, jenže v tomto případě navíc Marie Fantová přesně v den nástupu Mileny Jesenské do Lidových novin přestala psát – jak se později ukázalo, nadobro.
Prahou se začaly šířit zvěsti, že Jesenská se o odchod Fantové „zasloužila“, a fámy nabývaly grandiózních rozměrů. „Nemine den, abych neslyšela od někoho, jak jsem vyštvala ubohou Ma-Fu z Lidových novin. Nevím si s tím rady. Kdyby to bylo mezi rokem a za normální situace, odešla bych z Lidovek ihned,“ napsala Jesenská svému bývalému kolegovi z Národních listů Miroslavu Ruttemu.
Její plamenná obhajoba svědčí o tom, že se nacházela v lidsky velmi nezáviděníhodné situaci: přisouzené role intrikující ženy, která vedle sebe nesnese konkurenci, se mohla zbavit svým odchodem, jenže ona v té chvíli práci zoufale potřebovala, a tak zůstala.
První článek Mileny Jesenské v Lidových novinách z 14. dubna 1929
Ačkoli pravda byla na rozdíl od vypjatých fám nanejvýš prozaická, protože Fantová odešla ze své vůle kvůli tvůrčí krizi, provázela další působení Jesenské v novinách pachuť jakéhosi podvodu a nespravedlnosti.
Sama Ma-Fa to ostatně tehdy trefně napsala v dopise šéfredaktorovi Klímovi: „Celá tato historie plná omylů (hlavně budoucích ze strany publika, kterému nikdy ani Vy ani já nevymluvíme, že jste mne z Lidových novin nevyhodili) vznikla z toho, že jsem se v říjnu dala Vámi přemluvit a zůstala dál v Lidovkách, když jsem dobře cítila, že si mám aspoň na půl roku ode všeho psaní oddechnout. Jsem potrestána za svou slabost tím, že se přímo bizarní shodou okolností dostavil u mne moment naprosté neschopnosti ve chvíli, kdy do Lidovek nastupuje Milena.“
Rozporuplný start v Lidových novinách se na odhodlání Mileny Jesenské stvořit konečně rubriku pro ženy zcela podle svých představ nijak nepodepsal. Hned svůj první článek ze 14. dubna 1929 nazvaný Pro koho píšeme o módě do novin pojala jako jakýsi programový text, v němž naplno vyslovila všechno to, co si v Národních listech nemohla dovolit.
„Módní hlídka v novinách je pro lidi, kteří milují krásné věci a nemají na ně. Jen takoví lidé dělají kulturu. Jen takoví lidé jsou průbojní, mají výraz, jsou odvážní v projevu a jsou cudně umírnění,“ napsala. Její článek byl spíše než referátem o módě politickou proklamací, a to velmi radikální. Bez servítků v něm dala najevo, že skutečné hodnoty vidí v životech nemajetných lidí, a na bohatství se dívala s podezřením.
Koncem 30. let vyvrcholila nekritická komunistická orientace Mileny Jesenské. Byla přesvědčena, že to je správná cesta k řešení veškerých problémů lidstva, a ve svém stylu, tedy nadoraz, hodlala přispívat.
Taková vyjádření se zřejmě příliš nelíbila ani šéfredaktorovi, ale nedal to najevo. Jak Jesenská, tak Klíma si ovšem přes zjevné sympatie svou práci vzájemně znepříjemňovali. Módní redaktorka hned v květnu odjela na léčení do slovenských Piešťan a svou rubriku vedla krkolomně na dálku až do září, i když původně slíbila vrátit se mnohem dříve.
Klíma zase pokračoval ve svém poněkud přehlíživém postoji k rubrice pro ženy a články, které se mu líbily, Jesenské konfiskoval a tiskl na jiných místech novin. Musel pak za to snášet její korespondenční kritiku:
„Chtěla jsem prorazit tu pověru, že musí být ženská hlídka blbá žvástanina v novinách. Chci tam přivést ženské, které něco dovedou, a chci tam mít slušné články, ankety a i od mužů články… Ale Vy mi, milý pane šéfredaktore, vyžerete všechno pěkné do listu…Věřte mi, díváte se falešně na ženskou hlídku. Není třeba, aby byla špatná a není třeba, aby dobré věci byly v listě a méněcenné v hlídce,“ stěžovala si.
Přítěž pro redakci
Proti tomu, co se seběhlo na podzim 1929, však šlo pouze o nevinné potyčky. Na post šéfredaktora se 15. září po dvouapůlleté přestávce vrátil Arnošt Heinrich a ten se nijak netajil tím, že se mu změna vedoucí redaktorky ženské rubriky vůbec nelíbí.
Odchod Ma-Fy považoval za chybu a Klímův přístup k personálním změnám v redakci nazval „pitomou politikou“. Pod Heinrichovým vedením se každopádně nad Milenou Jesenskou začala stahovat mračna: šéfredaktor velmi lpěl na nezávislosti svých novin a také na exkluzivitě autorů.
Jeho nová redaktorka módní rubriky však tyto požadavky nenaplňovala. Zvlášť nestravitelné bylo pro Heinricha to, že Jesenská se nijak nepřizpůsobila zadání nového zaměstnavatele a v Lidových novinách tiskla prakticky totéž, co bylo šest let předtím k vidění na stránkách Národních listů.
Eduardu Bassovi počátkem roku 1930 nekompromisně napsal: „S pí Milenou jsem odhodlán se o příštím kvartále rozloučit. Nevím, proč by jí LN platily pensi za práci, kterou vykonala pro Národní listy. Ať si ji vezme Klíma.“
Názory Mileny Jesenské navíc byly nepřijatelné pro vlivné ženské spolky, které kvůli jejím článkům bombardovaly redakci rozhořčenými dopisy. Novinářka, kterou dnes mnozí označují za bojovnici za ženskou emancipaci, se tehdy těmto spolkům otevřeně vysmívala a jejich členky popisovala dost schematicky jako „obrýlené a nepůvabné modropunčochářky“.
„Hodlám dát 15. t.m. výpověď pí Mileně. Ona se našim disposicím nepřizpůsobí a takto ji nemůžeme potřebovat. Ke všemu máme ještě ten organisovaný boykot pokrokových žen pro její články. Neuhýbám teroru a neuhnu ani tomuto teroru, ale abych měl patálie se ženskými pro přílohu, která má ženské novinám získávat a k nim je připoutávat, to je mi hloupé,“ rozhodl nakonec v červnu 1930 Heinrich.
Vnuk s babičkou. Martin Černý a Milena Jesenská.
V mnoha biografiích tradované vysvětlení, že Jesenská musela v Lidových novinách skončit kvůli své závislosti na morfiu a článkům, které o drogách pod pseudonymem napsala, se jeví jako krajně nepravděpodobné. Věc byla jednodušší: novinářka nenašla společnou řeč s šéfredaktorem a stala se pro redakci přítěží.
Její odchod byl důležitým předělem jak pro ni samou, tak pro Lidové noviny: Jesenská se ve 30. letech od své minulosti módní redaktorky odstřihla a věnovala se hlavně angažovanému psaní pro levicová periodika. Vedení Lidových novin zase po zkušenosti se schopnou, ale svéhlavou redaktorkou pečlivěji vybíralo, komu ženskou rubriku svěřit.
Po spolupráci s osobitými a někdy i poněkud excentrickými publicistkami, jakými byly Ma-Fa a Jesenská, se deník rozhodl vplout do klidnějších vod. Jako novou redaktorku módy si vybral Mílu Tilschovou, pro niž byla typická spíše spolehlivost a předvídatelnost než experimenty a novátorství.
