Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Byl to vztah letitý a vrstevnatý. Janáček spolupracoval s redakcí novin hned od jejich založení v roce 1893 a poslední fejeton mu zde vyšel dva měsíce před smrtí.
Ale nebyly to jenom fejetony, které spojovaly skladatele s Lidovkami, jak jim u Janáčků říkávali. Neznám skladatele, který se ve své tvorbě nechal tolik inspirovat četbou novin. Díky tomu dokonce vznikly některé přední kompozice 20. století.
Lidové noviny také pravidelně přinášely zprávy o skladatelově tvůrčím životě, jako první informovaly své čtenáře o tom, co „Mistr“ právě připravuje, reflektovaly jeho tvorbu v kritikách a přinesly velmi důležité rozhovory.
A to není vše. Nepřehlédnutelné je také Janáčkovo přátelství s redaktory – Arnoštem Heinrichem, Adolfem Veselým a především Rudolfem Těsnohlídkem.
Uměl bych uměním povyspět
Vedle pedagogické činnosti, kompoziční a organizační práce byl Janáček po celý život činný také literárně. Publikoval kritiky, odborná pojednání a psal především fejetony, v nichž prezentoval své umělecké, politické i osobní postoje zcela osobitým způsobem.
Janáček napsal svůj první literární příspěvek do Lidových novin pod názvem Hudba pravdy hned pro první číslo prvního ročníku v roce 1893, poslední fejeton vyšel dva měsíce před jeho smrtí a celkem to bylo šedesát příspěvků.
Připomeňme alespoň některé: Ticho (1919), Stehlíček (1921), Rabindrnath Tagore (1921), Studánky (1922), Starosta Smolík (1923), Tvůrčí mysl a Špačíček pán (1924), „Basta“ (1925), Moře, země (1926), Glagolskaja missa a Moje město (1927).
Jak je zřejmé už z názvů, Janáček v nich reflektoval nejen svoji tvorbu, ale i soudobé hudební dění, byl také svérázným pozorovatelem přírody stejně jako významných osobností, glosuje společenské přeměny nového státu.
Lidové noviny slaví 130 let, prolistujte si úplně první číslo |
Jako ukázku stylu Janáčkových fejetonů uveďme části z příspěvku K čemu se přiznávám, uveřejněného 13. února 1927, kde skladatel rekapituluje své umělecké postoje:
„Dre Brode! Hledal jsem též proutkem pramenitou vodu; ale kupodivu, kde jsem stál, kde jsem se octnul, u skály, u bahna, po větru, v závětří: všude se mi proutek nahýbal! Aspoň krůpěj lpěla na všem, kam se proutek sklonil.
I v suchopáru bylo osvěžení. V sluchátku telefonu, v prachu staletých zápisů; ve vlajce, jež v šíleném víru se třepetala nad Hradem; ano, všude zněl tón v motivu teskném v pláči, bodavém ve mstě, rvavém, strhaném v zlobě, tříštěném v hádce.
Bylo to v noci. Prasklo potrubí vodovodu v mém bytu. Trnu, že bude zaplaven. Proud rozedírá železo úporným šumem. A voda, jež se prodírá, mlaská a líže nálevku. Z ní již již přetéká!
V podobném případu, když bych skladebně myslel, přiklonil bych se až k pravdě, až k té drsné mluvě živlů, a uměl bych uměním povyspět. Na této cestě nepozastavuji se ani u Beethovena, ani u A. Dvořáka, ani u B. Smetany; proto, že jich tam nepotkávám. Nepůjčuji si od nich, neboť už jim nejde splácet.
Zastavit a zamyslit můžeme se teď oba. Mně, jak by chtělo péro z ruky vypadnout. Udychtěn, uhnán – čekám, zdali ještě hvězdička z dalekého obzoru mi zvonivě padne do mysli. Jsem uvolněn. Dýši tak jako příroda v slunci jarním. Plno nadějné zeleně, sem tam zvědavé kvítko. Cítil bych jen mávání křídel sférické hudby. Snad je konec úmornému přesvědčovacímu úsilí, dre Brode.“
Janáček zanícený čtenář – „lidovkové“ inspirace
Janáček se nejednou ve své tvorbě nechal inspirovat právě příspěvky uveřejněnými v Lidových novinách. Nejznámější je příklad Zápisníku zmizelého, Příhod lišky Bystroušky a Říkadel. Když v květnovém vydání roku 1916 vyšel Zápisník zmizelého coby autentický básnický deník mladého venkovského chlapce líčící lásku k cikánce Zefce, kvůli které vše obětuje a nakonec uteče z domova, Janáček si báseň hned vystřihl. Proč jej tolik zaujala? Na to můžeme nahlížet ze dvou stran.
Leoš Janáček s manželkou Zdenkou krátce po svatbě
Jednak to bylo téma společenské konvence svazující lidskou bytost a její city, ze které se lze jen těžko vymanit, což je téma objevující se také v nejedné skladatelově opeře, a za druhé rok 1916 byl obdobím ve skladatelově životě, kdy zahořel obdivem k představitelce Kostelničky v pražském provedení opery Její pastorkyňa Gabriele Horvátové, která svým temperamentem jistě připomínala právě Zefku.
Na komorním dramatu pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír pracoval od roku 1917 a od premiéry v roce 1921 je toto dílo chápáno jako jeden z nejpozoruhodnějších písňových cyklů 20. století. Janáček nesporně uvěřil v autenticitu nalezeného zápisníku, a snad proto pro něj měla báseň tak silnou výpovědní hodnotu.
Jistě netušil, že šlo o literární podvrh, jehož autorem byl moravský básník Ozef Kalda, kterého Janáček osobně znal a který žel před prvním uvedením skladby zemřel. Záhada autorství básně tak byla rozluštěna až po 70 letech.
Asi nejznámější inspirací pocházející z Lidových novin je Těsnohlídkova Liška Bystrouška. Původně kreslený komiks vycházel na pokračování od 7. dubna do 23. června 1920 a u čtenářů se těšil velké oblibě. Veselé, bezprostřední kresbičky výtvarníka Stanislava Lolka s Těsnohlídkovým vtipným a aktuálním textem si našly čtenáře napříč celým sociálním spektrem.
Jak se Bystrouška dostala k Leoši Janáčkovi, víme od jeho hospodyně Marie Stejskalové: „Příhody lišky Bystroušky od pana redaktora Těsnohlídka vycházely v odpoledníku Lidových novin na pokračování a mně se ten román o zvířatech moc líbil. Pán odebíral mnoho časopisů: Národní listy, Národní politiku, hudební časopisy, z Ruska nám posílali Novoje Vremja.
Ale Lidovky jsme měli nejraději. Snad proto, že vycházely v Brně, že se pán s celou redakcí znal a na Českou číslo šest často chodíval. Otiskovali mu, co napsal; vzpomínky z dětství, ze studentských let, z Hukvald, z cest, jak sbíral lidové písně, jak zachycoval hlasy lidí a zvířat.
A noty mu k tomu otiskovali zrovna tak, jak je v rychlosti někde naškrábl. Několikrát přišel z redakce Lidovek domů a povídá: – Zase mě žádali, abych jim napsal něco ,pod čaru‘‚. Ja, dyž oni malo plati! – Ale napsal. Dnes je toho celá kniha.
Ranní Lidovky nám nosili roznašeči, pro odpolední jsem chodila do trafiky. Když vycházela Bystrouška, otvírala jsem noviny hned na cestě, abych se podívala, jestli je tam zase pokračování; a když bylo, běžela jsem domů, honem jsem si to přečetla a teprv potom jsem to dala pánovi, on beztoho pracoval a na noviny u něho došlo až večer.
Jednou zas tak čtu – byl tam zrovna obrázek, jak se Bystrouška vede se Zlatohřbítkem a nese si kytičku. Přišlo mi to hrozně k smíchu, jak se tam tak nafukovali. Myslila jsem, že nikdo neslyší, jak se nahlas směju; milostpaní nebyla doma a pán byl v pracovně.
Ale najednou se objevil ve dveřích kuchyně: – Prosímvas, osobo, čemu se tak smějete? – Ale tady Bystroušce, milostpane. – Jaké Bystroušce? – Copak oni to nečtou? Vždyť to psal pan redaktor Těsnohlídek z Lidovek.
Podala jsem mu noviny, on se díval na obrázek, četl si, začal se usmívat a já mu povídám: – Milostpane, oni přece tak dobře znají, co si zvířata povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou – z toho by byla, panečku, opera! On na to nic. Jen se začal shánět po každém pokračování Bystroušky.“
Již první díl Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky ze 7. dubna 1920 se těšil velkému nadšení ze strany čtenářů
Ke kompozici se Janáček dostal až v roce 1922 a svou citlivou dramatizací a geniální hudbou vytvořil jednu z nejkrásnějších oper nejen 20. století. A zde je namístě doplnit, že scénickou výpravu k prvnímu provedení i výtvarné pojetí klavírního výtahu skvěle provedl jiný spolupracovník Lidových novin, brněnský výtvarník Eduard Milén.
A pak jsou tu Říkadla, která vycházela v Lidových novinách v rubrice Dětský koutek s veselými kresbami Josefa Lady, Ondřeje Sekory a Jana Hály. Na text Říkadel Janáček zkomponoval v roce 1925 a 1926 cyklus 19 skladbiček pro devět zpěváků a deset instrumentalistů.
Krásná přátelství
Není divu, že během Janáčkovy 35leté spolupráce s Lidovými novinami vzniklo i několik vzácných přátelství, z nichž připomeňme alespoň dvě: s Rudolfem Těsnohlídkem a Arnoštem Heinrichem. K Těsnohlídkovi, autoru literární předlohy Příhod lišky Bystroušky, se dostala zpráva o Janáčkově záměru komponovat operu na jeho text jaksi z kuloárů. Skladatel jej k sobě pozval až v době, kdy již na opeře pracoval.
Těsnohlídek na to vzpomíná: „Až jednoho jarního dne před dvěma roky dostal jsem písemné pozvání mistra Janáčka. Byl květnový den a píseň ptačí zvonila nad ulicemi brněnskými, nad střechami a pod nebesy jako někde na louce u Svitavy. Leoš Janáček mne očekával v zahrádce konservatoře.
Seděl mezi keři, tisíce droboučkých malých květů nad hlavou a hlava jeho byla stejně bílá a zdála se mi největší z těchto květů. Usmívala se a já okamžitě poznal, že je to právě ten úsměv, který nám uděluje život jako zlaté vyznamenání za statečnost před nepřítelem. Za statečnost před žalem, pokořením a vzteky.
V tom okamžiku jsem uvěřil, že Liška Bystrouška sedí zkrocena a docela podmaněna vlídností člověkovou v malé zahradě a že neviděna přiblíží se, aby usedla u našich nohou a vyslechla naše pikle.
Janáček prohovořil několik slov o povídce a potom rozhovořil se o svých lesích, tam na Valašsku, kterých neznám, rozhovořil se o svých studiích ptačího cvrlikání a já pozoroval, že se mu podařilo poznati štěstí úsměvu.“
Český skladatel Leoš Janáček (1854–1928)
Zprvu pracovní vztah se záhy proměnil v přátelství dvou osamělých manželských párů (Těsnohlídkovi děti neměli, Janáčkům obě děti zemřely). Podle vzpomínek Marie Stejskalové se přátelé často scházeli v brněnských kavárnách.
Když se Janáček dozvěděl o tragické smrti Rudolfa Těsnohlídka i jeho ženy v lednu 1928, byl naprosto zdrcen: „Můj přítel Těsnohlídek, co psal se mnou Lišku Bystroušku, se zastřelil. Už dlouho se připravoval. Jeho mladá paní, když to zvěděla, vzala si též život! Hrozné!“ Život milující Janáček, který se pokoušel smrt ze svého života zaplašit, seč to šlo, na tuto tragédii nikdy nezapomněl a často se k ní vracel.
Delší čas trvalo přátelství s šéfredaktorem Lidových novin Arnoštem Heinrichem, se kterým se Janáček znal nejen z novin, ale také ze zasedání různých výborů. Heinrich byl skladateli nablízku během nepokojů mezi německou majoritou a českou minoritou v říjnu 1905, které se rozhořely kvůli snaze o ustanovení české univerzity v Brně, kdy tlumil Janáčkův temperament a bojovnost, a uchránil ho tak před možnými následky.
Novinář Havlíčkova ducha. Arnošt Heinrich byl tvůrce slávy Lidovek, jenž předpověděl vznik Československa |
V Družstvu českého národního divadla spolu bojovali proti neprůhledným praktikám předsedy Družstva Otakara barona Pražáka a místopředsedy Michala Ursínyho, spojeným s výstavbou nové budovy českého divadla. Prosadili spolu v roce 1919 Františka Neumanna do funkce šéfa opery, vyjednávali také s Němci o předání Městského divadla Čechům.
Jejich vztah byl založený na vzájemné důvěře a respektu, takže není divu, že Heinrich po roce 1918 uchránil Janáčka před veřejným mediálním lynčem, kterého mnozí jiní nebyli ušetřeni. Nepříjemný incident později popsal redaktor Gracián Černušák:
„Rok 1918 byl nejenom rokem národní revoluce politické, ale také dobou převratů v hudebním životě. (...) V Brně se dostal Janáček do konfliktu se dvěma učitelskými silami varhanické školy, s nimi se solidarisoval téměř celý sbor a Jednota hudebních stavů.
|
Bylo vypracováno memorandum k ministerstvu školství a národní osvěty. Paradovaly na něm podpisy, jejichž vlastníci by byli asi dnes velmi neradi, kdyby se této historie veřejně vzpomnělo. Nenechávalo na Janáčkově ředitelské a učitelské činnosti poctivého vlasu, stavělo se odmítavě k jeho skladatelské tvorbě a končilo požadavkem, aby s ředitelem Janáčkem bylo naloženo tak jako s ředitelem Kaánem.
Byl jsem tehdy teprve několik týdnů zatímním hudebním referentem Lidových novin... Hudební poměry brněnské, vlastně vzájemné poměry brněnských hudebníků, byly mi neznámou pevninou. A tak jsem vzal památné memorandum, šel jsem k Heinrichovi a vyložil mu ,Janáčkův případ‘.
Heinrich se podíval na začátek a konec, dvakrát odkašlal a řekl: ,Víte, muzice nerozumím vůbec. Ale tolik si troufám vědět, že Janáček je někdo a že se bude jednou říkati o těch, kdo mu dělali takovýhle věci, že byli volové, jako se říká o těch, kdo byli kdysi proti Smetanovi. No, a víte, já bych nebyl rád, aby mezi těma, o kterejch bude se to říkat, byly také Lidové noviny, aspoň pokud jsem tu já.‘ “
Tímto přátelským, ale i profesionálním způsobem byl „Janáčkův případ“ pro Lidové noviny vyřešen. I z toho mála, co jsme připomněli, je zřejmé, jak byly pro Janáčka Lidové noviny důležité a jak se naopak on podílel na neopakovatelné podobě těchto legendárních novin.
