Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Emil Čermák se narodil 5. července 1864 ve Valašském Meziříčí jako syn správce pily. Po maturitě na zdejším gymnáziu odešel do Prahy, kde v letech 1883–85 studoval práva na české univerzitě a současně navštěvoval i vybrané přednášky na filozofické fakultě, především z historie a filozofie.
Mimořádný zájem o politické dění a sympatie k radikálnímu proudu mladočeské strany ho však záhy odvedl od studia k novinářství, do redakce Národních listů a časopisu Čech; své články často podepisoval pseudonymem Kozák, který si zvolil nejspíš pod dojmem dobových rusofilských nálad. Svůj široký intelektuální záběr uplatňoval též jako spolupracovník právě se rozbíhající největší české univerzální encyklopedie, Ottova slovníku naučného.
U kolébky Lidových novin
Na prahu bouřlivých devadesátých let se sblížil s brněnským advokátem, žurnalistou a politikem dr. Adolfem Stránským a přesídlil do Brna, kde v letech 1890–93 redigoval Stránským vydávaný časopis Moravské listy, vycházející dvakrát, posléze třikrát týdně.
Po boku dr. Stránského se v únoru 1991 podílel na založení Lidové strany moravské, odnoži mladočeské strany na Moravě, a stal se členem jejího výkonného výboru. Udržoval styky i s vůdci realistického hnutí v Praze a ve Vídni –T. G. Masarykem, Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem; ti oceňovali jeho novinářské schopnosti a v letech 1890–91 se ho pokoušeli získat pro vedení svého listu Čas namísto dosavadního šéfredaktora Jana Herbena, s jehož žurnalistickým stylem nebyli spokojeni.
Emil Čermák* 5. července 1864, Valašské Meziříčí † 10. srpna 1949, Praha Nedokončil studia práv na UK v Praze a věnoval se žurnalistice. Byl redaktorem deníku Čech a později Národních listů. Když v roce 1893 spojením Moravských listů a Pozoru vznikly LN, stal se Čermák jejich prvním šéfredaktorem. O dva roky později se přestěhoval do Sofie, kde působil jako novinář bulharského tisku a stal se zpravodajem mnoha světových listů. Během války se zapojil do protirakouského odboje. Po válce se coby první ředitel ČTK podílel na založení a budování této agentury. |
V prosinci 1893 se Čermák stal šéfredaktorem brněnských Lidových novin, nového moravského deníku vzniklého spojením Moravských listů a olomouckého Pozoru, a podstatně se zasloužil o jeho úspěšný a sebevědomý start. „První číslo lidového, svobodomyslného a neodvislého deníku na Moravě!“ napsal v úvodníku prvního čísla 16. prosince 1893. „Něco jako velký výsledek nás ovívá. Máme pocity vítězství, jež nutno sledovati a šlechetně vykořistiti.“
V následujících měsících přispěl do svého listu dlouhou řadou úvodníků a článků vztahujících se k politickým událostem doma i ve světě, zvláštní redakční pozornost věnoval fejetonu, pro nějž se snažil získat kvalitní autory z literárních, uměleckých i vědeckých kruhů, rubrice Z kraje, uveřejňující zprávy regionálních dopisovatelů, i publikaci románů na pokračování. V politické publicistice sledoval radikálně mladočeský kurz, odpovídající linii moravské lidové strany.
Pod jeho vedením Lidové noviny ostře útočily proti staročeskému konzervativismu, politickému klerikalismu, vídeňské vládě a germanizačním snahám německých stran na Moravě a vystupovaly na obranu pokrokářů souzených v procesu s tzv. Omladinou roku 1894. Proto byly často konfiskovány a jejich šéfredaktor mnohokrát stanul před soudem. V první redakci Lidových novin představoval Čermák nejvýraznější novinářskou osobnost. „Byl to muž vysokých hodnot kulturních a pronikavého úsudku,“ vzpomínal na něho po letech dr. Hynek Bulín, přední moravský právník a politik, jenž za svých studií pracoval v „Lidovkách“ jako redakční elév.
„Jeho úvahy byly psány pěkným slohem a vytříbeným jazykem; čtly se dobře a lehce a převyšovaly hodně úroveň běžných článků novinářských.“ Vynikal ovšem i jako temperamentní řečník impozantně mužného zjevu a charismatu a měl všechny předpoklady pro aktivní politickou kariéru.
První šéfredaktor Lidových novin Emil Čermák
Brněnské poměry, tou dobou ještě příliš provinciální, byly poněkud těsné pro rozlet ambiciózního novináře, stále více se zajímajícího o mezinárodní politiku. Možnost odchodu do Prahy, kam byl opakovaně naléhavě zván svými politickými přáteli s nabídkou vedoucí žurnalistické pozice, narážela na vědomí loajality k Adolfu Stránskému i k listu, který spoluzakládal.
Jeho dosud úspěšnou a perspektivní profesní dráhu mu pak na jaře 1895 zkřížily problémy osobní, vrcholící rozchodem se snoubenkou těsně před svatbou. Svou situaci řešil nakonec Čermák počátkem dubna 1895 přímo dobrodružně: jednoho dne z Brna náhle zmizel, několik týdnů nedal o sobě vůbec vědět, takže se spekulovalo o jeho sebevraždě (některé noviny přinesly zprávy, že se na břehu Svratky našly jeho šaty a klobouk, podle jiných i dopis na rozloučenou), nebo také o tajném odchodu do Ruska do redakce Moskevských vědomostí, Karel Kramář psal Masarykovi, že „Čermák je snad v Pešti“, dodávaje, že je „velmi rozmrzen“ nad jeho klukovským útěkem. Až koncem dubna 1895 oznámily Lidové noviny, že jejich dosavadní šéfredaktor „z rodinných a čistě soukromých důvodů opustil Brno“…
Český novinář na Balkáně
Po této dramatické eskapádě zakotvil Čermák v Sofii, kde pak postupně pracoval v různých bulharských novinách a brzy se stal dopisovatelem mnoha renomovaných evropských deníků, nejprve listu Münchener Allgemeine Zeitung, později listů Berliner Lokalanzeiger, Frankfurter Zeitung, pařížského Matinu a londýnské Daily Mail; přispíval ovšem i do pražských Národních listů.
V letech 1900–14 působil též jako sofijský korespondent Petrohradské telegrafní agentury. Získal si značný respekt v bulharských novinářských a politických kruzích (někdy je označován jako zakladatel bulharské politické publicistiky), navázal kontakty s diplomaty a státníky po celém Balkáně a posléze se vypracoval v zahraničně politického žurnalistu evropského formátu, považovaného za zasvěceného znalce bulharských a vůbec balkánských poměrů a jednoho z nejinformovanějších zdejších zpravodajů.
Aktivně se účastnil života české komunity v Sofii a zasloužil se o rozvoj česko-bulharských vztahů. V Bulharsku se také oženil s českou krajankou, malířkou Anetou Hodinovou (1875–1941), absolventkou sofijské, mnichovské a pařížské akademie výtvarných umění a uznávanou portrétistkou. Roku 1909 se jim narodil syn Bojan a roku 1912 dcera Ema.
Po vypuknutí první světové války, jež shodou okolností završila dvacet let jeho zahraničního působení, setrval Čermák v Bulharsku, stojícím zatím mimo válčící strany. Začátkem prosince 1914 ho v Sofii navštívil známý ruský novinář V. P. Svatkovskij, zakladatel Petrohradské telegrafní agentury a spolupracovník dr. Karla Kramáře z novoslovanského hnutí, a požádal ho, aby se vypravil do Čech, získal autentické informace o tamější politické situaci a atmosféře a poté mu přijel poreferovat do Curychu.
Čermák se neprodleně vydal do Prahy, kde navštívil a vyzpovídal řadu předních českých politiků, mimo jiné Karla Kramáře a T. G. Masaryka; jenom austrofilsky orientovaný dr. Bohumír Šmeral ho příkře odbyl. S čerstvými zprávami, postřehy a dojmy zajel pak do Švýcarska ke Svatkovskému, jemuž předal též důležitý vzkaz od T. G. Masaryka, právě se chystajícího k odchodu do exilu.
Když se však vzápětí vrátil do Prahy, byl zatčen rakouskou policií jako „politicky podezřelý“ a uvězněn na pražském policejním ředitelství, kde rozšířil společnost již předtím zatčených národněsociálních antimilitaristů v čele s Emilem Špatným a anarchistů v čele s Bohuslavem Vrbenským. Spolu s nimi byl 2. března 1915 deportován do smutně proslulého internačního tábora v Göllersdorfu v Dolních Rakousích, kde v nelehkých podmínkách prožil následující dva roky a odkud vyšel až na základě amnestie počátkem července 1917.
Po propuštění se vrátil do Bulharska, jež mezitím vstoupilo do války po boku Rakouska-Uherska a Německa, a navázal tajné kontakty s pařížským centrem československého zahraničního odboje. Počátkem října 1918, když bylo Bulharsko okupováno dohodovými vojsky, vytvořil v Sofii Československou národní radu, která reprezentovala zájmy Čechů, Slováků a Jihoslovanů z Rakouska-Uherska, usazených v Bulharsku, před bulharskými i okupačními úřady. Přitom se mu podařilo dosáhnout toho, že všichni krajané, zaštiťovaní radou, byli okupačními orgány považováni za spojence.
Zakladatel ČTK
Záhy po vzniku samostatného československého státu odjel Emil Čermák do Prahy, kam ho počátkem roku 1919 následovala jeho rodina. Nejprve se podílel na budování tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí a v dubnu 1919 byl jmenován vedoucím ředitelem Československé tiskové kanceláře. Na této pozici mohl jedinečně zúročit svou dlouholetou praxi v oblasti mezinárodně politického zpravodajství a široké jazykové znalosti (suverénně ovládal angličtinu, francouzštinu, němčinu, ruštinu a bulharštinu, částečně turečtinu a italštinu).
Během krátké doby se mu podařilo vybudovat dobře fungující a na svou dobu moderní agenturu, založenou na zásadách věcného, objektivního, spolehlivého a rychlého zpravodajství a disponující rozsáhlou sítí domácích a zahraničních zpravodajů. Navázal spolupráci s tehdejšími nejvýznamnějšími světovými agenturami a podílel se na založení první asociace evropských tiskových agentur Agences Alliées.
V roce 1925 uzavřel dohodu s nedávno vzniklým Radiojournalem o rozhlasovém zpravodajství ČTK, vysílaném pak pravidelně několikrát denně přímo z budovy ČTK. Pod jeho vedením bylo ve dvacátých letech vybudováno obrazové zpravodajství ČTK, a položeny základy fotoarchivu ČTK, který se postupně stal nejvýznamnějším thesaurem dokumentárních a portrétních fotografií v Československu.
Své ředitelské působení završil vybudováním nové, funkcionalistické budovy agentury v tehdejší Lützowově, dnešní Opletalově ulici v Praze, v níž Četka sídlí dodnes. Krátce po jejím otevření v září 1930 byl na vrcholu svých sil nucen odejít do penze, především v důsledku rozporů s ministrem zahraničí dr. Edvardem Benešem, jenž usiloval o větší podřízení ČTK svému resortu.
V letech 1928–38 přednášel Čermák teorii a praxi agenturní žurnalistiky na pražské Svobodné škole politických nauk, kde svým posluchačům poutavým způsobem předával své bohaté zkušenosti. Z těchto přednášek upravil posléze jakousi rukověť novinářského zpravodajství, která vyšla na pokračování v šestém a sedmém ročníku dnes již těžko dostupného Časopisu Svobodné školy politických nauk (1933/34 a 1934/35); ke knižnímu vydání bohužel nedošlo.
Ještě více je třeba litovat, že se nezachovaly jeho paměti, v nichž zachytil své pozoruhodné a místy až romaneskní životní osudy, žurnalistické působení i setkání s významnými historickými osobnostmi. Jejich rukopis si po letech půjčila jedna novinářka, záhy však náhle zemřela a její pozůstalí jej omylem spálili se starým papírem…
Na vrcholu svých sil byl nucen odejít do penze, především v důsledku rozporů s ministrem zahraničí dr. Edvardem Benešem, jenž usiloval o větší podřízení ČTK svému resortu
Když Emil Čermák slavil své sedmdesáté narozeniny, popřál mu Eduard Bass v Lidových novinách, aby „ještě dlouhá léta mohl se těšiti ze všech krás tohoto světa, které vždy dovedl svou novinářskou krví vyznávat a milovat“. A zdá se, že se toto přání vcelku splnilo. Po vzrušeném životě prožil oslavenec klidné stáří, zkalené jen smrtí manželčinou. Přestože byl od mládí vášnivým kuřákem cigaret a viržinek, až do svých čtyřiaosmdesáti let se těšil dobré zdravotní kondici, denně se sprchoval studenou vodou a za letních pobytů ve Stříbrné Skalici si každé ráno bez ohledu na počasí zaplaval v Sázavě.
Rád se vracel do svého rodného kraje na Valašsko a účastnil se různých zdejších národopisných akcí. Těšit se mohl i ze svých potomků. Jeho syn Bojan Čermák (1909–2001), s jehož rodinou žil až do konce svého života ve společném bytě v Korunní třídě na pražských Královských Vinohradech, se stal úspěšným chemickým inženýrem, pracoval v Praze pro Standard Oil Company a po roce 1948 vedl výzkumné oddělení podniku Dehtochema na Libeňském ostrově.
Staral se též o otcův osobní archiv, který zůstal uložen v rodině a o nějž dnes pečují jeho děti, RNDr. Bojan Čermák, CSc., (*1942), fyzik a náš přední odborník v oblasti techniky sušení, a architektka Anna Kándlová (*1940). Dcera Emila Čermáka Ema (1912–2011), překladatelka a tlumočnice z bulharštiny, se provdala za chirurga a urologa MUDr. Václava Pačesa (1906–1987), pozdějšího univerzitního profesora, přednostu urologické kliniky na Bulovce a zakladatele Balneologického ústavu v Mariánských Lázních, muže všestranných kulturních zájmů, mimo jiné předsedu Společnosti Fryderika Chopina.
Z manželství se narodili synové Tomáš (*1937), dnes přední český geochemik a hydrogeolog, a Václav (*1942), jenž se do historie české vědy zapsal jako významný biochemik a genetik, ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR a v letech 2005–09 předseda Akademie věd České republiky. K Pačesovým do Legerovy ulice chodíval Emil Čermák v posledních letech svého života denně na oběd; po obědě si zapálil viržínko a v nastalé siestě často diktoval svému zeti „do stroje“ již vzpomenuté memoáry.
Emil Čermák přežil německou okupaci, dožil se května 1945, ale nakonec i únorového převratu 1948 a nastolení komunistického režimu. Ve čtyřiaosmdesáti letech se u něho projevila těžká choroba, jíž 10. srpna 1949 podlehl. Urna s jeho popelem byla uložena v rodinné hrobce na hřbitově v Praze-Krči. Stručný nekrolog ve Svobodném slově byl nadlouho poslední vzpomínkou, kterou mu tisk věnoval. Jeho životní příběh dosud čeká na své monografické zpracování.
