Speciál: 130 let Lidových novin V sobotu 16. prosince slavíme právě 130 let, kdy se čtenářům dostal do rukou úplně první výtisk Lidových novin. Přečtěte si o osobnostech, které stály u zrodu české novinářské legendy, a další zajímavé texty z té doby a o ní. Nové články budou ve speciálu přibývat průběžně až do Vánoc. |
Redakční kolegové přicházeli a zase odcházeli, zprvu například proto, že se jim noviny, které vydupali ze země disidenti, začaly zdát bývalými disidenty ovlivněné příliš, později proto, že se z tohoto vlivu vymykaly příliš.
Někomu se nelíbilo, že noviny šly po krku Klausovi, jinému, že začaly přebírat Klausovy názory.
Měnili se i šéfredaktoři a taky majitelé listu, přičemž ten poslední vzbudil značnou nervozitu.
I já to léto poslala z prázdnin rozlučkový dopis, že už mám čas na to, čemu se říká zasloužený odpočinek. Přemluvili mě, že Lidovky musí zůstat Lidovkami a odpočinek bez práce vede k rychlejšímu stárnutí.
S redakcí spolupracuju dál, byť už méně než dřív.
A na ovlivňování jsem si konkrétně v oboru, kterému se věnuju, tedy v oblasti vzdělávání, jež má v LN i svou vlastní přílohu Akademie, stěžovat nikdy nemohla.
Asi tak před třemi lety se jedna ostrá rozhlasová moderátorka v rozhovoru s respektovaným redaktorem LN poněkud agresivně zeptala, jak to, že mu nevadí pracovat pro Babiše. Odpověděl, že nepíše pro Babiše, ale pro čtenáře Lidových novin, jako před novým majitelem, a míní tak psát i po něm. (Pokud vím, sám Babiše nikdy nevolil.)
Ano, jednou se v článku o problémech imigrace objevilo cosi, co zavánělo manipulací, a byla z toho vzpoura na palubě. Ale i já jsem se kdysi na začátku své lidovkové kariéry vzbouřila, když jsem si přečetla článek, který se mi zdál nefér. Napsala jsem tehdy glosu, která ho kritizovala, a odnesla ji šéfredaktorovi Zemanovi k uveřejnění.
Byl to jediný článek, který mi tyhle moje noviny neotiskly. Rudolf Zeman mi ale přišel říct, že mám pravdu a že zajistí, aby se podobné přešlapy už nestaly. Myslím, že to dodržel.
Radka Kvačková získala Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2011
Nepracovala bych v novinách, které jsou dlouhodobě tendenční, a nebrala bych je ani jako čtenář, kterým jsem teď, když mám přece jen víc volného času. Pokud nejedu do redakce, pro Lidové noviny si chodím do trafiky, byť ji nemám zrovna za rohem. Vychutnávám si je prostě víc v papírové podobě než na displeji počítače nebo čtečky.
Nejde mi ani tak o zprávy, ale o analýzy, komentáře a názory, které odrážejí různé pohledy na svět. A ovšem i o další přílohy zaměřené, jako Akademie, přímo na určité oblasti života.
Samozřejmě si občas říkám, takhle bych to nenapsala, přínos ale výrazně převyšuje výhrady. Ty nebyly nikdy tak zásadní nebo tak vleklé, abych cítila potřebu boje.
Bejvávalo dobře. Jak se změnila životní úroveň od mého dětství |
Ačkoliv teď si vzpomínám, jeden boj jsem v redakci zahalované dlouhá léta do hustého cigaretového kouře vedla, a to boj za trochu čistšího vzduchu.
Když jsem v roce 1990 do LN nastoupila, posadili mě kvůli téhle mé libůstce, jak říkali, do kanceláře s nekuřákem Karlem Křížem. To byla velmi výrazná postava devadesátkových novin, fundovaný mladý ekonom, který měl i dar dobře a srozumitelně psát.
Jenže psal perem na papír a rušil ho i klapot mého psacího stroje. Naštěstí tenkrát celkem rychle nastoupily první počítače a posléze i zvláštní kuřárny.
Ještě nedávno se mě ale někdo ptal, jestli je pravda, že jsem kuřáky mlátila po hlavě. Tak to jen tedy výjimečně a maloučko.
